A malé pacholátko je povede

Před mnoha lety jsem jedné chladné noci na japonském nádraží zaslechl zaťukání na okno mého lůžkového vozu. Venku stál chlapec v roztrhané košili, třásl se zimou a oteklou tvář měl ovázanou špinavým hadrem. Hlavu měl pokrytou svrabem. Držel rezavou plechovku a lžíci, symbol žebrajícího sirotka. Zatímco jsem se snažil otevřít okno a dát mu peníze, vlak se rozjel.

Nikdy nezapomenu na onoho hladového malého chlapce, jak tam stál v zimě a držel prázdnou plechovku. Ani nezapomenu na to, jak bezmocně jsem se cítil, když se vlak rozjel a on tam zůstal na nástupišti sám.

O několik let později jsme se starším A. Theodorem Tuttlem pořádali ve městě Cuzco, vysoko v peruánských Andách, shromáždění svátosti v dlouhé úzké místnosti otevřené směrem do ulice. Bylo to večer, a když hovořil starší Tuttle, objevil se ve dveřích malý, asi šestiletý, chlapec. Měl na sobě jen roztrhanou košili, která mu sahala ke kolenům.

Vlevo od nás byl stolek s podnosy s chlebem pro svátost. Tento hladový sirotek z ulice uviděl chléb a pomalu si to k němu podél zdi namířil. Byl skoro u stolu, když ho spatřila jedna žena v uličce. Přísným zavrtěním hlavy ho vyhnala ven, do noci. V duchu jsem si posteskl.

Později se malý chlapec vrátil. Plížil se podél zdi a hleděl střídavě na chléb a na mě. Když byl téměř v místě, kdy by ho ta žena znovu spatřila, rozpřáhl jsem ruce a on ke mně přiběhl. Posadil jsem si ho na klín.

Potom, poněkud symbolicky, jsem ho posadil na židli staršího Tuttlea. Po závěrečné modlitbě se onen hladový chlapec rychle vytratil do noci.

Když jsem se vrátil domů, vyprávěl jsem o tom presidentu Spenceru W. Kimballovi. Byl hluboce dojat a řekl mi: „Držel jste na klíně národ.“ Několikrát mi pak řekl: „Tento zážitek má daleko větší význam, než si dosud uvědomujete.“

Navštívil jsem země Latinské Ameriky téměř stokrát a hledal jsem onoho chlapce ve tvářích lidí. Teď již vím, co měl president Kimball na mysli.

Jiného zimou se třesoucího chlapce jsem potkal na ulici v Salt Lake City. Bylo to jednoho chladného zimního večera. Odcházeli jsme z vánoční večeře v hotelu. Po ulici šlo šest nebo osm hlučných chlapců. Každý z nich měl být doma, schovaný před zimou.

Jeden chlapec neměl kabát. Rychle poskakoval, aby se zahřál. Zmizel v postranní ulici, bezpochyby v nějakém malém skrovném bytě, kde v posteli neměl dost pokrývek, aby se zahřál.

Večer, když přes sebe přetáhnu pokrývku, se modlím za ty, na které doma nečeká postel, ve které by se zahřáli.

Ke konci 2. světové války jsem byl umístěn v Ósace v Japonsku. Město bylo v rozvalinách a ulice plné cihel, suti a kráterů od bomb. I když většinu stromů zničily výbuchy, několik málo jich přesto stálo s roztříštěnými větvemi a kmeny a měly tu odvahu vyrašit pár větviček s lístky.

Jedna dívenka v roztrhaném barevném kimonu trhala žluté javorové listy a dělala z nich kytici. Zdálo se, jako by si ta dívenka ani neuvědomovala zpustošení kolem sebe, a lezla přes sutě, aby si natrhala nové listy do své sbírky. Našla tu jedinou krásu, která v jejím světě zbývala. Možná bych měl říci, že ona byla tou jedinou krásou ve svém světě. Když na ni myslím, z nějakého důvodu se má víra prohlubuje. Toto dítě bylo ztělesněním naděje.

Mormon učil, že „malé děti jsou živy v Kristu“¹ a nepotřebují činit pokání.

Na přelomu minulého a tohoto století pracovali dva misionáři v horách na jihu Spojených států. Jednoho dne z vršku kopce uviděli lidi, kteří se scházeli na mýtince pod nimi. Misionáři často nenacházeli mnoho lidí, kterým by mohli hlásat evangelium, a tak se vydali k mýtince.

Bylo to pohřební shromáždění, protože se utopil jakýsi malý chlapec. Jeho rodiče požádali kazatele, aby řekl „pár slov“ nad hrobem jejich syna. Misionáři stáli v pozadí, zatímco se pocestný kazatel obrátil k truchlícímu otci a matce a začal své kázání. Pokud rodiče očekávali od tohoto duchovního nějakou útěchu, byli zklamáni.

Káral je přísně za to, že nenechali chlapce pokřtít. Museli to kvůli něčemu odložit, a nyní již bylo pozdě. Řekl jim velmi neomaleně, že jejich chlapec odešel do pekla. Je to jejich chyba. Oni nesou vinu za jeho nekonečné utrpení.

Poté, co kázání skončilo a hrob byl zasypán, přistoupili k zarmouceným rodičům misionáři. „Jsme služebníci Páně,“ řekli matce, „a přinesli jsme vám poselství.“ A zatímco vzlykající rodiče naslouchali, dva starší četli zjevení z písem a vydávali svědectví o znovuzřízení klíčů pro vykoupení žijících i mrtvých.

Mám určité pochopení pro onoho kazatele. Vzhledem ke světlu a poznání, které měl, dělal to nejlepší, co mohl. Existuje však něco více, co jim měl nabídnout. Je to plnost evangelia.

Tito starší k nim zavítali jako utěšitelé, jako učitelé, jako služebníci Páně, jako oprávnění služebníci evangelia Ježíše Krista.

Děti, o kterých jsem mluvil, představují všechny děti Nebeského Otce. „Dědictví od Hospodina jsou dítky … Blahoslavený muž, kterýž by jimi naplnil [toulec] svůj.“²

Stvoření života je velkou zodpovědností pro manželský pár. Být způsobilým a zodpovědným rodičem je obtížným úkolem smrtelného života. Muž ani žena nemohou mít děti sami o sobě. Záměrem bylo, aby děti měly dva rodiče – otce i matku. Žádný jiný model nebo postup toto nemůže nahradit.

Před lety mi jedna žena v slzách vyprávěla, jak se jako studentka dopustila se svým přítelem velké chyby. On jí zařídil potrat. Časem dostudovali, vzali se a měli několik dalších dětí. Vyprávěla mi, jaká prožívá muka, když se podívá na svou rodinu, na své krásné děti, a představuje si v duchu místo, nyní prázdné, kde chybí jedno dítě.

Pokud tito manželé pochopí a přijmou Usmíření, poznají, že tyto zážitky i s nimi spojenou bolest lze vymazat. Žádná bolest nepotrvá na věky. Není to jednoduché, ale život není záměrně jednoduchý ani spravedlivý. Vždy bude stát za to činit pokání a získat trvalou naději, kterou přináší odpuštění.

Jiní mladí manželé mi v slzách vyprávěli, že právě přišli od lékaře, který jim řekl, že nebudou moci mít vlastní děti. Tato zpráva jim zlomila srdce. Byli překvapeni, když jsem jim řekl, že mají docela štěstí. Divili se, proč něco takového říkám. Řekl jsem jim, že jejich situace je nekonečně lepší než situace jiných párů, kteří mohou být rodiči, ale tuto zodpovědnost zavrhují a sobecky se jí vyhýbají.

Řekl jsem jim: „Alespoň po dětech toužíte, a toto přání bude mít velkou váhu ve váš prospěch během vašeho pozemského života i po něm, protože vám dodá duchovní a citovou stabilitu. Nakonec na tom budete mnohem lépe než ti, kteří děti nechtěli, protože jste toužili mít děti a nemohli jste je mít, zatímco oni je mít mohli.“

I jiní lidé zůstávají bez sňatku a nemají děti. Někteří, kvůli okolnostem, které nemohou ovlivnit, vychovávají děti jako osamělé matky či osamělí otcové. Toto jsou dočasné stavy. Ve věčném sledu událostí – ne vždy ve smrtelnosti – budou spravedlivá přání a touhy naplněny.

„Jestližeť pak v tomto životě toliko naději máme v Kristu, nejbídnější jsme ze všech lidí.“³

Hlavním cílem veškeré aktivity v Církvi je zajistit, aby manžel s manželkou a dětmi mohli být doma šťastní, ochraňováni zásadami a zákony evangelia a bezpečně zpečetěni ve smlouvách věčného kněžství. Manželé a manželky mají rozumět tomu, že jejich prvořadým povoláním – z něhož nebudou nikdy uvolněni – je zodpovědnost vůči sobě navzájem a poté vůči jejich dětem.

Jedním z největších objevů rodičovství je skutečnost, že o tom, na čem skutečně záleží, se naučíme mnohem více od svých dětí, než jsme se kdy naučili od rodičů. Objevujeme pravdivost Izaiášova proroctví o tom, že „malé pacholátko je povede“.⁴

V Jeruzalémě „zavolav Ježíš pacholátka, postavil je u prostřed nich.

A řekl: Amen pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako pacholátka, nikoli nevejdete do království nebeského.

Protož kdož by se koli ponížil jako pacholátko toto, tenť jest největší v království nebeském.“⁵

„Ježíš řekl: Nechte dítek a nebraňte jim jíti ke mně; nebo takovýchť jest království nebeské.

A po vzkládání na ně rukou odebral se odtud.“⁶

V Knize Mormonově čteme o návštěvě Ježíše Krista v Novém světě. Uzdravoval lidi a žehnal jim a přikázal jim, aby k Němu přivedli malé děti.

Mormon zaznamenává: „Tak přivedli své malé děti a posadili je na zem okolo něho a Ježíš stál uprostřed; a zástup ustoupil, až k němu byly všechny přivedeny.“⁷

Pak lidem přikázal pokleknout. Spasitel, s dětmi kolem sebe, poklekl a pomodlil se k našemu Otci v nebi. Po modlitbě Spasitel plakal a „bral jejich malé děti, jedno po druhém, a žehnal jim a modlil se za ně k Otci.

A když to učinil, plakal opět.“⁸

Rozumím pocitům, které Spasitel choval k dětem. Můžeme se hodně naučit, když budeme následovat Jeho příklad a budeme se modlit za „ony maličké“⁹, žehnat jim a učit je.

Já sám jsem byl desátým dítětem v rodině s 11 dětmi. Pokud vím, otec ani matka nesloužili v žádném význačném povolání v Církvi.

Naši rodiče sloužili věrně ve svém nejdůležitějším povolání – jako rodiče. Otec vedl naši rodinu ve spravedlivosti, nikdy nešířil hněv ani strach. A mocný příklad našeho otce zvelebovaly moudré rady naší matky. Evangelium má mocný vliv na život každého z rodiny Packerů i na další a další a další generaci, tak dalece, kam až vidíme.

Doufám, že až budu souzen, budu shledán dobrým mužem jako můj otec. Doufám, že než uslyším ona slova „to dobře“ od mého Nebeského Otce, uslyším je nejprve od svého smrtelného otce.

Mnohokrát jsem se podivoval nad tím, proč jsem byl povolán apoštolem a poté presidentem Kvora Dvanácti navzdory tomu, že pocházím z rodiny, kde by otec mohl být označen za méně aktivního. A nejsem jediným členem Dvanácti, který pochází ze stejných poměrů.

Konečně vím a chápu, že možná jsem byl povolán právě díky těmto okolnostem. A rozumím tomu, proč ve všem, co v Církvi děláme, potřebujeme jakožto vedoucí pomáhat rodičům a dětem, aby trávili čas spolu jako rodina. Vedoucí kněžství musí dbát na to, aby Církev byla pro rodinu přátelským prostředím.

Život podle evangelia Ježíše Krista v sobě obnáší mnohé, co nelze změřit čísly nebo zapsat do formuláře pro docházku. Jsme příliš zaměstnáni budovami, rozpočty, programy a postupy. A když toto děláme, je možné přehlédnout pravého ducha evangelia Ježíše Krista.

Až příliš často ke mně někdo přichází a říká: „Presidente Packere, nebylo by dobré, kdybychom …?“

Já je obvykle zastavím a řeknu ne, protože tuším, že bude následovat návrh nějaké nové aktivity nebo programu, kterou by rodinu zatížili, pokud jde o její čas a finanční prostředky.

Čas na rodinu je čas posvátný a má se ochraňovat a respektovat. Naléhavě žádáme naše členy, aby projevovali oddanost své rodině.

Když jsme se s manželkou vzali, rozhodli jsme se, že přijmeme děti, které se nám narodí, se zodpovědností pečovat o jejich narození a růst. Časem pak děti založily vlastní rodiny.

Během našeho manželství nám při narození dvou našich malých chlapců lékař dvakrát řekl: „Obávám se, že o toho chlapce přijdete.“

V obou případech, když jsme slyšeli tuto odpověď, jsme pocítili, že bychom dali vlastní život, kdyby ho náš malý syn mohl získat. A zatímco nás tyto pocity naplňovaly, pochopili jsme, že tato oddanost je podobná té, kterou Nebeský Otec chová ke každému z nás. Vskutku nadpozemská myšlenka!

Nyní, v podzimu našeho života, se sestrou Packerovou rozumíme tomu, že rodiny mohou existovat na věky, a svědčíme o tom. Když dodržujeme přikázání a žijeme zcela podle evangelia, budeme ochraňováni a požehnáni. Máme děti, vnoučata i pravnoučata, a tak se modlíme o to, aby každý člen naší rozrůstající se rodiny pociťoval tutéž oddanost vůči těmto drahocenným maličkým.

Otcové a matky, až budete příště držet v náručí novorozeně, můžete získat niterný náhled na tajemství a účel života. Budete lépe chápat, proč je Církev taková, jaká je, a proč je rodina základní organizací v čase i ve věčnosti. Vydávám svědectví o tom, že evangelium Ježíše Krista je pravdivé, že plán vykoupení, kterému se říká plán štěstí, je plánem pro rodiny. Modlím se k Pánu, aby rodiny v Církvi byly požehnány, rodiče i děti, aby toto dílo mohlo spět kupředu tak, jak Otec zamýšlí. Vydávám toto svědectví ve jménu Ježíše Krista, amen.