Přijďte sami k sobě: svátost, chrám a obětavá služba

Spasitel vyprávěl svým učedníkům o synovi, který opustil svého bohatého otce, odešel do vzdálené země a promrhal své dědictví. Když nastal hlad, tento mladý muž přijal podřadnou práci – krmil vepře. Měl takový hlad, že chtěl jíst i slupky určené zvířatům.

Zatímco byl pryč z domova, daleko od místa, kde by chtěl být, a v bídě, stalo se v životě onoho mladého muže něco, co bylo z hlediska věčnosti důležité. Slovy Spasitele – „[přišel] pak sám k sobě“.¹ Rozpomněl se na to, kdo je, uvědomil si, co mu chybí, a začal toužit po požehnáních, jež byla v otcově domě volně dostupná.

Během života, ať již ve chvílích doprovázených temnotou, překážkami, utrpením nebo hříchem, můžeme pocítit Ducha Svatého, který nám připomene, že jsme skutečně synové a dcery starostlivého Nebeského Otce, který nás miluje, a můžeme hladovět po posvátných požehnáních, jež může poskytnout pouze On. V těchto chvílích se máme snažit přijít sami k sobě a vrátit se do světla lásky našeho Spasitele.

Tato požehnání právoplatně náležejí všem dětem Nebeského Otce. Touha po těchto požehnáních, včetně radostného a šťastného života, je zásadní částí plánu Nebeského Otce pro každého z nás. Prorok Alma učil: „Nemůžete-li činiti ničeho více, nežli si přáti, abyste uvěřili, nechte toto přání v sobě působiti.“²

Tak, jak se naše duchovní touhy prohlubují, stáváme se duchovně soběstačnými. Jak tedy pomáháme ostatním, sobě a své rodině prohlubovat touhu následovat Spasitele a žít podle Jeho evangelia? Jak posilujeme svou touhu činit pokání, stát se způsobilými a vytrvat do konce? Jak pomáháme mládeži a mladým dospělým, aby v nich tyto touhy působily tak, že se obrátí a stanou se pravými „[svatými] skrze usmíření Krista“?³

Obrácenými a duchovně soběstačnými se stáváme tehdy, když zbožným životem dodržujeme své smlouvy – tím, že jsme hodni přijímat svátost, že jsme hodni chrámového doporučení a že obětavě sloužíme druhým.

Být hoden přijímat svátost znamená pamatovat na to, že obnovujeme smlouvu, kterou jsme uzavřeli při křtu. Aby svátost mohla být každý týden duchovně očišťujícím zážitkem, musíme se na to připravit ještě před příchodem na shromáždění svátosti. A to tím, že vědomě odložíme všední pracovní činnosti a zábavu a pustíme z hlavy světské myšlenky a starosti. Když tak učiníme, vytvoříme si v mysli a v srdci místo pro Ducha Svatého.

Pak jsme připraveni přemítat o Usmíření. Přemítání, které je něčím více než jen přemýšlením o Spasitelově utrpení a smrti, nám pomáhá uvědomit si, že skrze Spasitelovu oběť máme naději, příležitost a sílu udělat ve svém životě skutečné a upřímně zamýšlené změny.

Když zpíváme píseň ke svátosti, nasloucháme modlitbám svátosti a přijímáme symboly Jeho těla a krve, s modlitbou usilujeme o odpuštění hříchů a chyb. Přemýšlíme o slibech, které jsme učinili a dodržovali během uplynulého týdne, a dáváme si konkrétní osobní závazky následovat Spasitele během týdne příštího.

Rodiče a vedoucí, můžete pomáhat mladým poznat jedinečná požehnání plynoucí ze svátosti tím, že jim poskytnete zvláštní příležitosti k tomu, aby studovali Usmíření, diskutovali o něm a objevovali jeho závažnost ve svém životě. Nechte je, aby sami zkoumali písma a vzájemně se učili z vlastních zkušeností.

Otcové, vedoucí kněžství a předsednictva kvor mají zvláštní zodpovědnost pomáhat nositelům Aronova kněžství svědomitě vykonávat jejich posvátné povinnosti při obřadu svátosti. K této přípravě dochází během týdne tím, že žijí podle měřítek evangelia. Když mladí muži připravují, žehnají a roznášejí svátost způsobile a uctivě, doslova tím následují Spasitelův příklad, který nám dal při Poslední večeři⁴ a stávají se takovými, jako je On.

Svědčím o tom, že svátost nám umožňuje přijít sami k sobě a zažít „mocnou změnu“ srdce⁵ – pamatovat na to, kdo jsme a po čem toužíme nejvíce. Když obnovujeme smlouvu dodržovat přikázání, získáváme společenství Ducha Svatého, který nás vede zpět do přítomnosti Nebeského Otce. Není se co divit, že je nám přikázáno scházet se často, přijímat chléb a vodu⁶ a přijímat svátost pro svou duši.⁷

Naši touhu vrátit se k Nebeskému Otci prohlubuje nejen přijímání svátosti, ale také to, když se stáváme způsobilými získat chrámové doporučení. Způsobilými se stáváme tím, že vytrvale a neochvějně dodržujeme přikázání. Tato poslušnost začíná již v dětství a prohlubuje se díky zážitkům získaným v Aronově kněžství a v Mladých ženách během přípravných let. Poté, doufejme, si kněží a vavřínové dívky dají za cíl být obdarováni a zpečetěni v chrámu a budou se na to konkrétně připravovat.

Jaká jsou měřítka pro nositele doporučení? Žalmista nám připomíná:

„Kdo vstoupí na horu Hospodinovu? A kdo stane na místě svatém jeho?

Ten, kdož jest rukou nevinných, a srdce čistého.“⁸

Způsobilost mít chrámové doporučení nám dává sílu dodržovat chrámové smlouvy. Jak my osobně tuto sílu získáváme? Snažíme se získat svědectví o Nebeském Otci, o Ježíši Kristu, o Duchu Svatém, o tom, že Usmíření je skutečné, o pravosti Proroka Josepha Smitha a o pravdivosti Znovuzřízení. Podporujeme své vedoucí, jsme laskaví ke členům své rodiny, stojíme jako svědkové Pánovy pravé Církve, navštěvujeme církevní shromáždění, ctíme smlouvy, plníme rodičovské povinnosti a žijeme ctnostně. Možná řeknete, že to zní jako být zkrátka věrným Svatým posledních dnů! Máte pravdu. Měřítko pro nositele chrámového doporučení není tak vysoké, abychom ho nemohli dosáhnout. Zkrátka to znamená žít podle evangelia a následovat proroky.

Poté, jako obdarovaní držitelé chrámového doporučení, si osvojujeme zásady křesťanského života. To znamená, že jsme poslušní, přinášíme oběti, abychom mohli dodržovat přikázání, máme rádi druhé, jsme cudní v myšlenkách i skutcích a dáváme něco ze sebe při budování království Božího. Díky Spasitelovu Usmíření a následováním těchto základních zásad věrného života získáváme „[moc] z výsosti“⁹ čelit překážkám v životě. A my tuto božskou moc dnes potřebujeme více než kdy jindy. Je to moc, kterou získáváme pouze skrze chrámové obřady. Svědčím o tom, že oběti, které přinášíme, abychom získali chrámové obřady, stojí za jakékoli úsilí.

Tak jak se naše touha učit se evangeliu a žít podle něj prohlubuje, přirozeně se snažíme sloužit si navzájem. Spasitel řekl Petrovi: Až se obrátíš, posiluj bratří svých.¹⁰ Dělá na mě velký dojem, že dnešní mladí mají hlubokou touhu sloužit druhým a žehnat jim – měnit ve světě věci k lepšímu. Také touží po radosti, kterou tato služba přináší.

Avšak pro mladé je obtížné pochopit to, jak je jejich současné jednání připraví na budoucí příležitosti ke službě, nebo jak je o ně připraví. Pro každého z nás je „naléhavou povinnost퓹¹ pomáhat mladým připravovat se na celoživotní službu tím, že jim budeme pomáhat stát se soběstačnými. Kromě duchovní soběstačnosti, o níž jsme mluvili, existuje i soběstačnost časná, k níž patří získání dalšího vzdělání po střední škole nebo absolvování odborného školení, schopnost učit se pracovat a žít v rámci svých prostředků. Tím, že se nyní vyhýbáme dluhu a šetříme peníze, připravujeme se na službu v Církvi na plný úvazek v budoucnosti. Cílem časné i duchovní soběstačnosti je dostat se na vyšší úroveň, abychom mohli pozvedat druhé, kteří to budou potřebovat.

Ať jsme mladí nebo staří, to, co děláme dnes, určuje, jakou službu budeme schopni poskytovat zítra a jaká služba nám bude přinášet radost. Básník nám připomíná: „Ze všech smutných slov, jež člověk může vyslovit, nejsmutněji vskutku zní: ‚Mohlo to tak být.‘“¹² Nežijme v lítosti nad tím, co jsme udělali nebo neudělali!

Milovaní bratři a sestry, onen mladý muž, o němž mluvil Spasitel, ten, o němž se mluví jako o marnotratném synu, nakonec přišel domů. Jeho otec na něj nezapomněl; jeho otec na něj čekal. „A když [syn] ještě opodál byl, uzřel jej otec jeho, a milosrdenstvím byv hnut, přiběh, … a políbil ho.“¹³ Na počest návratu svého syna nechal přinést roucho, prsten a uspořádat oslavu s tučným teletem¹⁴ – což nám připomíná, že žádná požehnání nám nebudou odepřena, vytrváme-li věrně na cestě zpět k našemu Nebeskému Otci.

Vyzývám každého z nás, s Jeho láskou a s láskou Jeho Syna ve svém srdci, abychom následovali své duchovní touhy a přišli sami k sobě. Promluvme si v zrcadle sami se sebou a zeptejme se: „Jak na tom jsem, pokud jde o mé smlouvy?“ Jsme na správné cestě, pokud můžeme říci: „Jsem hoden každý týden přijímat svátost, jsem hoden mít chrámové doporučení a jít do chrámu a obětavě sloužím druhým a žehnám jim.“

Dávám vám své zvláštní svědectví o tom, že Bůh tak miluje každého z nás, „že Syna svého jednorozeného dal“¹⁵, aby usmířil naše hříchy. Zná nás a čeká na nás i tehdy, když se Mu hodně vzdálíme. Když jednáme podle svých přání a přicházíme sami k sobě, budeme „věčně [objati] náručí jeho lásky“¹⁶ a přivítáni doma. O tom svědčím ve svatém jménu našeho Spasitele, Ježíše Krista, amen.