Učme své děti rozumět

Léta plynou a mnoho detailů z mého života se mi z paměti postupně vytrácí, avšak vzpomínky, které jsou nejživější, se týkají narození každého našeho dítěte. Zdálo se, že je nebe velmi blízko, a když se o to pokouším, dokážu si téměř vybavit stejné pocity zbožné úcty a údivu, které jsem prožívala pokaždé, když jsem držela každé z těchto drahocenných novorozeňat v náručí.

Naše děti jsou „dědictví od Hospodina“. (Žalm 127:3.) Zná každé z nich a miluje ho dokonalou láskou. (Viz Moroni 8:17.) Nebeský Otec na nás, rodiče, vložil velmi posvátnou zodpovědnost, abychom společně s Ním pomáhali Jeho vzácným duchům stát se tím, čím se podle Něj mohou stát.

Tato božská výsada vychovávat děti je zodpovědnost tak velká, že ji nemůžeme zvládnout sami, bez Pánovy pomoci. On ví přesně, co naše děti potřebují vědět, co mají dělat a kým mají být, aby se mohly vrátit do Jeho přítomnosti. Poskytuje matkám a otcům konkrétní pokyny a vedení skrze písma, Jeho proroky a Ducha Svatého.

Ve zjevení posledních dnů daném skrze Proroka Josepha Smitha Pán nabádá rodiče, aby učili své děti rozumět nauce o pokání, víře v Krista, křtu a daru Ducha Svatého. Povšimněte si, že Pán neříká, abychom pouze „učili nauce“; nabádá nás, abychom učili své děti „porozuměti nauce“. (Viz NaS 68:25, 28; zvýraznění přidáno.)

V Žalmech čteme: „Dej mi ten rozum, ať [zachovávám] zákona tvého, a ať ho [dodržuji] celým srdcem.“ (Žalm 119:34.)

Učit děti rozumět znamená více než jen předávat informace. Znamená to pomáhat našim dětem vštípit si nauku do srdce tak, aby se stala součástí celé jejich bytosti a aby se celý jejich život odrážela v jejich postojích a chování.

Nefi učil, že úlohou Ducha Svatého je nést pravdu „do srdce dětí lidských“. (2. Nefi 33:1.) Úlohou nás, rodičů, je snažit se ze všech sil vytvořit prostředí, v němž mohou děti pociťovat vliv Ducha, a poté jim pomáhat rozpoznat, co pociťují.

Vzpomínám si na to, jak mi před několika lety zavolala naše dcera Michelle. S dojetím mi řekla: „Mami, právě jsem s Ashley prožila něco neuvěřitelného.“ Ashley je její dcera, které bylo tehdy pět let. Michelle popisovala, jak se ono rána Ashley a tříletý Andrew neustále hašteřilijeden se nechtěl o něco rozdělit a ten druhý ho uhodil. Michelle jim pomohla urovnat jejich spor a šla zkontrolovat miminko.

Brzy nato vběhla Ashley do pokoje a zlobila se, že se Andrew nechce dělit. Michelle připomněla Ashley závazek, který si dali na domácím večeru, že budou k sobě navzájem laskavější.

Zeptala se Ashley, jestli se chce pomodlit a poprosit Nebeského Otce o pomoc, ale Ashley, stále velmi rozzlobená, odvětila, že ne. Když se jí zeptala, zda věří, že ji Nebeský Otec na modlitbu odpoví, řekla, že neví. A tak jí matka požádala, aby to zkusila a vzala ji jemně za ručky a poklekla s ní.

Michelle navrhla Ashley, že může poprosit Nebeského Otce, aby pomohl Andrewovi dělit sea aby jí pomohl být laskavou. Myšlenka, že Nebeský Otec pomůže bratříčkovi dělit se, Ashley zaujala, a tak se začala nejprve modlit o to, aby Nebeský Otec pomohl Andrewovi dělit se. Když Ho pak poprosila, aby jí pomohl být laskavou, dala se do pláče. Ashley ukončila modlitbu a položila hlavu mamince na rameno. Michelle jí držela a zeptala se jí, proč pláče. Ashley řekla, že neví.

Matka jí řekla: „Asi vím, proč pláčeš. Máš uvnitř takový dobrý pocit?“ Ashley přikývla a matka pokračovala: „To je Duch, který ti pomáhá, aby ses tak cítila. Takhle ti Nebeský Otec říká, že tě má rád a že ti bude pomáhat.“

Zeptala se Ashley, zda tomu věří a zda věří tomu, že jí Nebeský Otec může pomoci. S očima zalitýma slzami Ashley přitakala.

Někdy je nejúčinnější učit děti porozumět nauce tím, že je učíme v souvislosti s tím, co právě prožívají. Tyto momenty jsou spontánní a neplánované a přihodí se za běžného chodu života rodiny. Jak rychle přicházejí, tak rychle pomíjejí, a tak musíme být pozorní a rozpoznat příležitost k výuce, když za námi naše děti přijdou s otázkou nebo starostmi, když se nedokáží shodnout se sourozenci nebo s přáteli, když potřebují ovládnout hněv, když udělají nějakou chybu nebo když stojí před rozhodnutím. (Viz Učenínení většího povolání: Příručka s náměty pro výuku evangelia [1999], 140 141; Manželství a vztahy v rodiněpříručka pro instruktora [2000], 61.)

Jsme-li připravení a umožníme-li Duchu, aby nás v těchto situacích vedl, naše děti budou učeny s porozuměním a výuka bude mít větší účinek.

Právě tak důležité jsou i příležitosti k výuce, které se dostavují při pečlivě naplánovaných pravidelných činnostech jako je rodinná modlitba, rodinné studium písem, rodinný domácí večer a další rodinné aktivity.

Při každé příležitosti k výuce se poznání a porozumění vždy nejlépe získává v prostředí naplněném srdečností a láskou, kde může přebývat Duch.

Jeden otec si asi dva měsíce předtím, než bylo jeho dětem osm let, vyhradil každý týden čas na to, aby je připravoval ke křtu. Jeho dcera řekla, že když byla na řadě, dal jí deník, posadili se, jen sami dva, a povídali si o svých pocitech a myšlenkách ohledně zásad evangelia. Požádal ji, aby si během těchto setkání kreslila názornou pomůcku. Znázorňovala předsmrtelnou existenci, pozemský život a každý krok nutný k tomu, aby se mohla vrátit k Nebeskému Otci. Když ji učil o plánu spasení, vydával jí o každé části tohoto plánu svědectví.

Když jeho dcera vzpomínala v dospělosti na tento zážitek, řekla: „Nikdy nezapomenu na lásku, kterou jsem od tatínka při našich setkáních cítila. … Věřím, že za své svědectví v době křtu vděčím především této zkušenosti.“ (Viz Učenínení většího povolání, 129.)

Výuka, která vede k porozumění, vyžaduje odhodlané a vytrvalé úsilí. Vyžaduje schopnost učit slovem i příkladem a zvláště pomáhat dětem žít podle toho, čemu se učí.

President Harold B. Lee učil: „Když nemáme zkušenost se zásadou evangelia v praxi, je … mnohem těžší dané zásadě věřit.“ (Teachings of Presidents of the Church: Harold B. Lee [2000], 121.)

Poprvé jsem se učila modlit, když jsem s rodinou poklekala k rodinné modlitbě. Tím, že jsem slyšela své rodiče modlit se, a tím, že mě naučili pronášet moje první modlitby, jsem se naučila jazyku modlitby. Zjistila jsem, že mohu rozmlouvat s Nebeským Otcem a prosit o vedení.

Každé ráno, bez výjimky, nás matka a otec shromáždili před snídaní kolem stolu v kuchyni, kde jsme poklekli k rodinné modlitbě. Modlili jsme se před každým jídlem. Večer před spaním jsme společně poklekli v obývacím pokoji a zakončili jsme den rodinnou modlitbou.

Ačkoli jsem jako dítě mnohému ohledně modlitby nerozuměla, stala se modlitba důležitou součástí mého života a utkvěla ve mně. Dál se učím, a moje porozumění moci modlitby se dál prohlubuje.

Starší Jeffrey R. Holland řekl: „My všichni jsme si vědomi toho, že úspěch poselství evangelia závisí na tom, jak je mu učeno a jak je pak pochopeno a jak pak lidé podle něj žijí, aby se mohlo naplnit jeho zaslíbení štěstí a spasení.“ („Teaching and Learning in the Church“ [celosvětové školení vedoucích, 10. února, 2007], Liahona, June 2007, 57.)

Naučit se plně porozumět naukám evangelia je celoživotní proces a přichází „řádku za řádkou, předpis za předpisem, tu trochu a tam trochu“. (2. Nefi 28:30.) Když se děti učí a jednají podle toho, čemu se učí, jejich porozumění se prohlubuje, což vede k dalšímu učení, dalším činům a k ještě hlubšímu a trvalejšímu porozumění.

To, že naše děti začínají nauce rozumět, můžeme poznat tím, že uvidíme změnu v jejich postojích a skutcích, aniž bychom používali výhrůžky nebo slibovali odměny. Tím, že se naše děti učí rozumět naukám evangelia, se stávají soběstačnějšími a zodpovědnějšími. Podílejí se na řešení rodinných těžkostí a pozitivně přispívají k ovzduší našeho domova a k úspěchu naší rodiny.

Své děti budeme učit porozumění tehdy, využijeme-li každé příležitosti k výuce, přizveme-li Ducha, budeme-li pro ně dobrým příkladem a pomůžeme-li jim žít podle toho, čemu se učí.

Když se díváme do očí nemluvněte, vybaví se nám píseň:

Kéž tak činíme. Ve jménu Ježíše Krista, amen.