Dělníci na vinici

Vzhledem k povoláním a uvolněním, která První předsednictvo právě oznámilo, si dovolím za všechny říci, že budeme s láskou vzpomínat na ty, kteří tak věrně sloužili, právě tak jako ihned s láskou vítáme ty, kteří se nyní ujímají svého úřadu. Každému z vás patří naše upřímné díky.

Rád bych mluvil o Spasitelově podobenství, ve kterém hospodář „vyšel na úsvitě, aby najal dělníky“. Poté, co zaměstnal první skupinu v 6 hodin ráno, vrátil se v 9 hodin a v poledne a ve 3 hodiny odpoledne, aby najal další dělníky – tak, jak to bylo pro sklizeň úrody nutné. V písmech se píše, že se nakonec vrátil v „jedenácté … hodině“ (přibližně v 5 hodin odpoledne) a najal poslední skupinu. O pouhou hodinu později se pak všichni dělníci sešli, aby dostali zaplaceno. Překvapivě všichni dostali stejnou mzdu, i když odpracovali různý počet hodin. Ti, kteří byli najati jako první, se ihned rozzlobili řkouce: „Tito poslední jednu hodinu dělali, a rovné jsi je nám učinil, kteříž jsme nesli břímě dne i horko.“¹ Když čtete toto podobenství, měli jste možná, stejně jako tito dělníci, pocit, že to je nespravedlivé. Dovolte mi o tom něco krátce říci.

Především je důležité poznamenat, že s nikým zde nebylo zacházeno nespravedlivě. První dělníci souhlasili s plnou denní mzdou, a tu také dostali. Navíc si dokáži představit, že byli za tu práci velmi vděční. Ve Spasitelově době průměrný muž a jeho rodina neměli o moc více prostředků na živobytí než jen to, co si daný den vydělali. Když jste nepracovali, nefarmařili, nerybařili nebo něco neprodali, neměli jste nejspíš nic k jídlu. Případných dělníků bylo více než pracovních příležitostí, takže tito muži, vybraní jako první, měli z celé pracovní síly onoho rána největší štěstí.

Máme-li vůbec někoho litovat, měli by to být přinejmenším zpočátku ti muži, kteří vybráni nebyli a kteří měli také rodinu, kterou museli živit a šatit. Jako by některým z nich nikdy nepřálo štěstí. Při každé návštěvě hospodáře během dne vždy sledovali, jak byl vybrán někdo jiný.

Ale zrovna když končí den, hospodář se překvapivě popáté vrací s úžasnou nabídkou v jedenácté hodině! Tito poslední a nejzklamanější dělníci, kteří si jen vyslechli, že s nimi bude naloženo spravedlivě, přijali práci, aniž by vůbec věděli, jakou budou mít mzdu, s vědomím, že cokoli bude lepší než ono nic, které až doposud měli. Když se pak shromáždili pro výplatu, byli ohromeni, když dostali stejně jako všichni ostatní! Představte si, jak museli být překvapeni a jak museli být velmi, opravdu velmi vděčni! Určitě nebyli nikdy ve svém pracovním životě svědky takového soucitu.

Domnívám se, že právě z takové perspektivy musíme v tomto příběhu pohlížet na reptající první dělníky. Hospodář jim v podobenství říká (a já jen lehce parafrázuji): „Přátelé, nejsem k vám nespravedlivý. Souhlasili jste s denní mzdou, s dobrou mzdou. Byli jste rádi, že jste dostali práci, a já mám velkou radost z toho, jak jste sloužili. Byla vám vyplacena plná mzda. Vezměte si ji a radujte se z tohoto požehnání. A pokud jde o ostatní, zcela jistě si mohu se svými penězi dělat to, co se mi zlíbí.“ A pak tato pronikavá otázka určená tehdy i nyní komukoli, kdo ji potřebuje slyšet: „Proč byste měli žárlit na to, že jsem se rozhodl být laskavý?“

Bratři a sestry, v našem životě nastanou chvíle, kdy někdo jiný obdrží nečekané požehnání nebo získá nějaké mimořádné uznání. Naléhavě nás žádám, aby se nás nijak nedotklo – a abychom dozajista nepociťovali závist –, když někomu jinému přeje štěstěna. Nic neztrácíme, když je někomu jinému něco přidáno. Nezávodíme proti sobě v tom, kdo je nejbohatší nebo nejnadanější nebo nejkrásnější nebo dokonce nejpožehnanější. Závod, jehož se ve skutečnosti účastníme, je závod proti hříchu, a závist je bezpochyby jedním z nejrozšířenějších hříchů.

Závist je navíc chybou, se kterou zápasíme znovu a znovu. Samozřejmě, že trochu trpíme, když nás potká neštěstí, ale závist vyžaduje, abychom trpěli vždy, když komukoli, koho známe, přeje štěstí! Jak skvělé vyhlídky – vypít další litr kyselého nálevu pokaždé, když někdo kolem vás prožívá šťastný okamžik! Nehledě na mrzutost, kterou bychom nakonec pociťovali – až zjistíme, že Bůh je skutečně spravedlivý a zároveň milosrdný a že dává všem, kteří stojí při Něm, vše, co má,² jak se praví v písmech. Takže ponaučení číslo jedna z Pánovy vinice: chamtivost, nevrlost či hanobení druhých vás nepozvedá, a ani ponižování někoho jiného nezlepšuje vnímání vaší osobní hodnoty. A tak buďte laskaví a buďte vděční za to, že Bůh je laskavý. Takto prožijete život šťastně.

Druhé ponaučení, které bych na tomto podobenství rád vyzdvihl, se týká politováníhodné chyby, které by se někteří mohli dopustit, kdyby odmítli přijmout mzdu na konci dne kvůli tomu, že by byli zahlceni zdánlivými problémy během předchozí části dne. Nepíše se zde, že by někdo z nich hodil mince hospodáři do tváře a odkráčel bez peněz, ale předpokládám, že by to někdo udělat mohl.

Milovaní bratři a sestry, to, co se v tomto příběhu stalo v 9 hodin ráno nebo v poledne nebo ve 3 hodiny odpoledne, je nepodstatné v porovnání se vznešenou a pro všechny štědrou výplatou na konci dne. Podstatou víry je vytrvat, pracovat dál, dokončit dílo a nechat starosti předchozích hodin – ať již skutečné, či zdánlivé – odpadnout v porovnání s hojností konečné odměny. Nelpěte na starých záležitostech či křivdách – ani vůči sobě ani vůči svému bližnímu, a dodávám, ani vůči této pravé a živé Církvi. Vznešenost vašeho života, života bližního i vznešenost evangelia Ježíše Krista se projeví posledního dne, i když tuto vznešenost předtím pokaždé všichni nerozpoznali. A tak nebuďte přehnaně rozrušeni něčím, co se stalo v 9 hodin ráno, když se vás Boží milost snaží odměnit v 6 hodin večer – ať již jste během dne pracovali na jakémkoli úkolu.

Pokud tvrdošíjně lpíme na vzpomínce na jednu nesprávnou notu, kterou jsme zahráli na dětském klavírním recitálu, nebo na něčem, co nám manželský partner řekl nebo udělal před 20 lety, a jsme odhodláni mu to připomínat dalších 20 let, nebo pokud lpíme na nějaké příhodě z církevní historie, která více či méně dokazuje, že smrtelníci budou mít vždy problém naplnit nesmrtelná očekávání, pak plýtváme drahocenným duševním i duchovním kapitálem. Dokonce i když nějaká tato mrzutost neměla původ ve vás, může u vás skončit. A až se vám Pán vinice podívá do očí a až budou vyrovnány účty na konci našich pozemských dní, jak velkou odměnu za tuto snahu získáte?!

Což mě přivádí k třetímu a poslednímu bodu. Toto podobenství – stejně jako všechna podobenství – ve skutečnosti není o dělnících či mzdách, právě tak, jako ostatní podobenství nejsou o ovcích a kozlech. Je to příběh o Boží dobrotivosti, o Jeho trpělivosti a odpuštění, a o Usmíření Pána Ježíše Krista. Je to příběh o štědrosti a soucitu. Je to příběh o milosti. Podporuje myšlenku, kterou jsem slyšel před mnoha lety – že to, co Boha nejvíce těší na tom, že je Bohem, je radost, kterou má, když může být milosrdný – zvláště vůči těm, kteří to nečekají a kteří mají často pocit, že si to nezaslouží.

Nevím, kdo v tomto ohromném posluchačstvu dnes možná potřebuje slyšet poselství o odpuštění skrývající se v tomto podobenství, ale ať již je podle vás jakkoli pozdě, ať již jste podle vás promarnili jakkoli mnoho šancí, ať jste podle vás udělali jakkoli mnoho chyb, ať již podle vás nemáte mnoho talentů nebo jste se jakkoli vzdálili od domova, rodiny a Boha, svědčím o tom, že jste se nevzdálili z dosahu božské lásky. Není možné, abyste se propadli níže, než kam dosáhne nekonečné světlo Kristova Usmíření.

Ať již dosud nesdílíte naši víru, nebo jste ji kdysi sdíleli a nezůstali jste s námi, ani v jednom případě neexistuje nic – z toho, co jste udělali –, co by nešlo napravit. Neexistuje problém, který byste nemohli překonat. Neexistuje sen, který by nemohl být v průběhu času a věčnosti naplněn. I když máte pocit, že jste ztracení a poslední dělníci v jedenácté hodině, Pán vinice na vás přesto kyne dál. „[Přistupte] tedy směle … k trůnu milosti,“³ a padněte k nohám Svatého Izraelského. Přijďte a hodujte „bez peněz a bez [zaplacení]“⁴ u stolu Páně.

Zvláště vyzývám manžele a otce, nositele kněžství či budoucí nositele kněžství, abyste se, jak řekl Lehi, probudili, povstali z prachu a byli muži.⁵ Neplatí to vždy, ale často právě muži nechtějí přijmout výzvu, aby přišli posílit naše řady.⁶ Často se zdá, že ženy a děti jsou ochotnější. Bratří, vzmužte se! Udělejte to kvůli sobě. Udělejte to kvůli těm, kteří vás mají rádi a modlí se za to, abyste se této výzvy chopili. Udělejte to kvůli Pánu Ježíši Kristu, který zaplatil nepředstavitelnou cenu za budoucnost, kterou si pro vás přeje.

Milovaní bratři a sestry, těm z vás, kteří jste požehnáni evangeliem již mnoho let, protože jste měli to štěstí, že jste ho poznali brzy, těm z vás, kteří jste přicházeli k evangeliu postupně později, a těm z vás – ať již jste členové, či ještě ne –, kteří možná otálíte v pozadí, každému z vás jednotlivě svědčím o obnovující moci Boží lásky a o zázraku Jeho milosti. Boha zajímá víra, se kterou k Němu nakonec přijdete, nikoli hodina dne, kdy se tam dostanete.

Pokud jste tedy uzavřeli smlouvy, dodržujte je. Pokud jste je neuzavřeli, uzavřete je. Pokud jste je uzavřeli a porušili, čiňte pokání a napravte je. Dokud Pán vinice říká, že je čas, pak není nikdy příliš pozdě. Naslouchejte prosím nabádáním Svatého Ducha, který vám právě teď, v tomto okamžiku, říká, abyste přijali usmiřující dar Pána Ježíše Krista a těšili se z toho, že se podílíte na Jeho práci. Neodkládejte to. Připozdívá se. Ve jménu Ježíše Krista, amen.