Moci nebeské

Kněžství je pravomoc Boží delegovaná lidem na zemi, aby ve všech věcech jednali pro spasení lidstva. (Viz Spencer W. Kimball, „The Example of Abraham“, Ensign, June 1975, 3.) Kněžství je prostředek, kterým Pán jedná skrze lidi pro spasení duší. Jedním z charakteristických znaků Církve Ježíše Krista, v dávných dobách i nyní, je pravomoc Boží. Bez božské pravomoci nemůže být žádná církev pravá.

Pravomoc kněžství je dávána obyčejným mužům. Mezi požadavky pro vysvěcení ke kněžství patří způsobilost a ochota – nikoli zkušenost, odbornost či vzdělání.

Vzor pro získání kněžské pravomoci je popsán v pátém článku víry: „Věříme, že muž musí býti povolán Bohem, skrze proroctví a skrze vkládání rukou těch, kteří mají pravomoc, aby kázal evangelium a vykonával jeho obřady.“ A tak chlapec nebo muž obdrží pravomoc kněžství a je vysvěcen ke konkrétnímu úřadu někým, kdo již kněžství má a kdo je k tomu oprávněn vedoucím s nezbytnými klíči kněžství.

Od nositele kněžství se očekává, že bude tuto posvátnou pravomoc používat v souladu s Boží posvátnou myslí a vůlí a k Jeho účelům. Na kněžství není nic sebestředného. Kněžství se vždy používá při službě, k žehnání a k posilování druhých.

Vyšší kněžství se přijímá skrze posvátnou smlouvu, která zahrnuje závazek jednat v pravomoci (viz NaS 68:8) a v úřadu (viz NaS 107:99), který dotyčný přijal. Jako nositelé posvátné Boží pravomoci jsme těmi, kteří mají jednat, a ne těmi, za které má být jednáno. (Viz 2. Nefi 2:26.) Kněžství je ve své podstatě spíše aktivní než pasivní.

President Ezra Taft Benson učil:

„Nestačí kněžství obdržet a pak pasivně sedět s rukama v klíně a čekat, dokud nás někdo nepobídne k činnosti. Když obdržíme kněžství, máme závazek aktivně a horlivě prosazovat věci spravedlivosti na zemi, neboť Pán praví:

‚Ten, kdo nečiní nic, dokud mu není přikázáno, a přijímá přikázání s pochybujícím srdcem a zachovává je s lenivostí, ten je zatracen.‘ [NaS 58:29]“ (So Shall Ye Reap [1960], 21.)

President Spencer W. Kimball také jasně zdůraznil aktivní povahu kněžství: „Člověk porušuje smlouvu kněžství přestupováním přikázání – ale také tím, že nekoná své povinnosti. Aby tedy člověk porušoval tuto smlouvu, stačí jen, aby nic nedělal.“ (The Miracle of Forgiveness [1969], 96.)

Když se snažíme co nejlépe plnit své kněžské zodpovědnosti, můžeme být požehnáni kněžskou mocí. Moc kněžství je Boží moc, která působí skrze muže a chlapce, jako jsme my, a vyžaduje osobní spravedlivost, věrnost, poslušnost a píli. Chlapec nebo muž může obdržet pravomoc kněžství vkládáním rukou, ale pokud není poslušný, způsobilý a ochotný sloužit, žádnou kněžskou moc nemá.

„Práva kněžství jsou neoddělitelně spojena s mocemi nebeskými a … moci nebeské nemohou býti ovládány ani používány, pouze podle zásad spravedlivosti.

Že nám mohou býti předána, je pravda; ale když se snažíme zakrývati hříchy své nebo uspokojovati pýchu svou, marnivou ctižádost svou nebo uplatňovati moc nebo panství nebo donucování na duši dětí lidských v jakékoli míře nespravedlivosti, vizte, nebesa se stáhnou; Duch Páně je zarmoucen; a když se stáhne, amen s kněžstvím neboli s pravomocí onoho muže.“ (NaS 121:36–37; zvýraznění přidáno.)

Bratří, pro Pána je nepřijatelné, aby chlapec nebo muž obdržel pravomoc kněžství, ale nedělal to, co je nutné, aby získal kněžskou moc. Mladí i staří nositelé kněžství potřebují jak pravomoc, tak moc – ono nutné oprávnění i onu duchovní schopnost zastupovat Boha v práci spasení.

Vyrůstal jsem v rodině s věrnou matkou a úžasným otcem. Maminka byla potomkem pionýrů, kteří pro Církev a království Boží obětovali vše. Tatínek nebyl členem naší Církve a jako mladý muž se chtěl stát katolickým knězem. Nakonec se rozhodl, že teologický seminář navštěvovat nebude, a místo toho se věnoval výrobě nástrojů a razidel.

Po většinu svého ženatého života tatínek navštěvoval shromáždění Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů s naší rodinou. Mnoho lidí v našem sboru vlastně ani nevědělo, že tatínek nebyl členem Církve. Hrál v softbalovém družstvu našeho sboru a trénoval ho, pomáhal se skautem a podporoval matku v jejích různých povoláních a zodpovědnostech. Chtěl bych vám říci o jednom velkém ponaučení, kterého se mi od tatínka dostalo ohledně kněžské pravomoci a moci.

Jako chlapec jsem se tatínka každý týden mnohokrát ptal, kdy se dá pokřtít. Pokaždé, když jsem na něj dotíral, mi laskavě, ale pevně odpověděl: „Davide, nestanu se členem Církve jen kvůli tvé matce, tobě nebo kvůli někomu jinému. Vstoupím do Církve, až budu vědět, že je správné to udělat.“

Myslím, že následující rozhovor s otcem proběhl na začátku mého dospívání. Zrovna jsme se společně vrátili domů z nedělního shromáždění a já jsem se tatínka zeptal, kdy se dá pokřtít. Usmál se a řekl: „Ty se vždycky ptáš, kdy se dám pokřtít. Dnes se chci na něco zeptat já tebe.“ Rychle a s nadšením jsem dospěl k názoru, že konečně někam směřujeme!

Tatínek pokračoval: „Davide, tvá církev učí, že kněžství bylo v dávné době odňato ze země a že nebeští poslové ho znovuzřídili Proroku Josephu Smithovi, je to tak?“ Odpověděl jsem, že má pravdu. Pak řekl: „Má otázka zní takto. Každý týden na kněžském shromáždění poslouchám, jak biskup a další vedoucí kněžství připomínají mužům, aby dělali domácí učení a plnili kněžské povinnosti, a jak je o to naléhavě žádají a prosí. Pokud má tvá církev opravdu znovuzřízené kněžství Boží, proč se tolik mužů ve tvé církvi nijak neliší v plnění svých náboženských povinností od mužů z mé církve?“ Můj mladistvý rozum mi okamžitě vypověděl službu. Nedokázal jsem tatínkovi odpovědět.

Myslím, že otec nesprávně posuzoval oprávněnost nároku Církve na božskou pravomoc podle slabostí mužů, s nimiž se v našem sboru stýkal. Jeho otázka ale podle mě obsahovala správný předpoklad, že muži, kteří jsou nositeli svatého kněžství Božího, by se měli od ostatních mužů lišit. Muži, kteří jsou nositeli kněžství, nejsou svojí podstatou lepší než ostatní, ale měli by jinak jednat. Muži, kteří jsou nositeli kněžství, by neměli pouze obdržet kněžskou pravomoc, ale také by měli být způsobilými a věrnými prostředníky Boží moci. „Buďte čistí, vy, již nosíte nádoby Páně.“ (NaS 38:42.)

Nikdy nezapomenu na ponaučení ohledně kněžské pravomoci a moci, kterého se mi dostalo od mého otce – dobrého muže jiné víry, jenž od mužů, kteří tvrdili, že jsou nositelé Božího kněžství, očekával něco víc. Onen rozhovor s tatínkem v neděli odpoledne před mnoha lety ve mně vyvolal touhu být „hodným chlapcem“. Nechtěl jsem být špatným příkladem a kamenem úrazu pro svého otce, když se učil o znovuzřízeném evangeliu. Zkrátka jsem chtěl být hodným chlapcem. Pán potřebuje, abychom my všichni jako nositelé Jeho pravomoci byli vždy a všude čestnými, ctnostnými a hodnými chlapci.

Možná vás bude zajímat, že můj otec byl o několik let později pokřtěn. A v patřičný čas jsem měl příležitost předat mu Aronovo a Melchisedechovo kněžství. Jedním z mých nejlepších životních zážitků bylo sledovat, jak tatínek obdržel pravomoc, a nakonec i moc kněžství.

O výstižné ponaučení, které jsem získal od otce, se s vámi dělím proto, abych vyzdvihl jednoduchou pravdu. Přijmout pravomoc kněžství vkládáním rukou je důležitý začátek, ale není to vše. Při vysvěcení sice dostáváme pravomoc, ale je zapotřebí spravedlivosti, máme-li jednat s mocí, zatímco se snažíme pozvedat druhé, učit a svědčit, žehnat a radit, a podporovat práci spasení.

V tomto významném období v historii země musíme být vy i já, jakožto nositelé kněžství, spravedlivými muži a účinnými nástroji v rukou Božích. Musíme povstat jako muži Boží. Uděláme dobře, když se vy i já poučíme z příkladu Nefiho, Helamanova vnuka a prvního z dvanácti učedníků, které Spasitel povolal na počátku svého působení mezi Nefity, a když budeme jeho příklad následovat. „A [Nefi je] učil … mnoha věcem; … A Nefi učil s mocí a s velikou pravomocí.“ (3. Nefi 7:17.)

Na konci pohovorů pro chrámové doporučení, které jsem vedl jako biskup a president kůlu, jsem se často ptával vdaných sester, jak jim a jejich rodině mohu nejlépe sloužit. Shoda v odpovědích, které jsem od těchto věrných žen dostával, byla poučná i znepokojující. Sestry si málokdy stěžovaly nebo kritizovaly, ale často odpovídaly takto: „Pomozte prosím manželovi, aby porozuměl zodpovědnostem, které má jako vedoucí kněžství v naší rodině. Ráda vedu rodinu při studiu písem, při rodinné modlitbě a při rodinném domácím večeru, a budu to dělat dál. Ale přála bych si, aby manžel byl rovnocenným partnerem a poskytoval nám pevné kněžské vedení, které nám může dát jen on. Pomozte prosím manželovi, aby se učil stát se patriarchou a vedoucím kněžství, který v domově předsedá a ochraňuje rodinu.“

Často přemýšlím o upřímných slovech těchto sester a o jejich požadavku. Vedoucí kněžství slýchají podobná znepokojivá slova i dnes. Mnohé manželky prosí o manžela, který nemá jen kněžskou pravomoc, ale i kněžskou moc. Touží po tom, aby byly s věrným manželem a společníkem v kněžství rovnocenně zapřaženy do práce na vytváření domova zaměřeného na Krista a na evangelium.

Bratří, slibuji vám, že když budeme vy i já o prosbách těchto sester s modlitbou přemítat, Duch Svatý nám pomůže vidět sami sebe takové, jakými opravdu jsme (viz NaS 93:24), a pomůže nám rozpoznat, co potřebujeme změnit a zlepšit. A čas jednat nastal právě teď!

Dnes bych rád zopakoval učení presidenta Thomase S. Monsona, který nás vyzývá, abychom jako nositelé kněžství byli „příkladem spravedlivosti“. Opakovaně nám připomíná, že jsme v Pánově službě a že máme nárok na Jeho pomoc, která je podmíněna naší způsobilostí. (Viz „Příklady spravedlivosti“, Liahona, květen 2008, 65–68.) Vy i já jsme nositeli kněžské pravomoci, která byla navrácena na zemi v této dispensaci nebeskými posly – Janem Křtitelem a Petrem, Jakubem a Janem. A tak každý muž, který obdrží Melchisedechovo kněžství, může sledovat svou osobní linii pravomoci přímo k Pánu Ježíši Kristu. Doufám, že jsme za toto úžasné požehnání vděčni. Modlím se o to, abychom byli čistí a způsobilí zastupovat Pána, zatímco používáme Jeho posvátnou pravomoc. Kéž je každý z nás hoden kněžské moci.

Svědčím o tom, že svaté kněžství bylo skutečně znovuzřízeno na zemi v těchto posledních dnech a nachází se v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Také svědčím, že president Thomas S. Monson je předsedající vysoký kněz nad vysokým kněžstvem Církve (viz NaS 107:9, 22, 65–66, 91–92) a jediný člověk na zemi, který drží všechny klíče kněžství a je oprávněn je používat. O těchto pravdách svědčím se vší vážností v posvátném jménu Pána Ježíše Krista, amen.