Proč v kněžské službě

Nedávno jsem přemýšlel o dvou významných povoláních, která jsem v Církvi obdržel jako nositel kněžství.

To první jsem dostal, když jsem byl jáhnem. Naše rodina chodila do odbočky Církve ve Frankfurtu v Německu. Byli jsme požehnáni tím, že v naší malé odbočce bylo mnoho úžasných lidí. Jedním z nich byl náš president odbočky, bratr Landschulz. Velice jsem ho obdivoval, i když se vždy zdálo, že je poněkud vážný, velmi formální a většinou měl na sobě tmavý oblek. Vzpomínám si, jak jsem si jako mladý muž dělal se svými kamarády legraci z toho, jak vypadal staromódně.

Když na to dnes myslím, tak se musím usmívat, protože je dost možné, že dnešní mladí v Církvi mě vnímají velmi podobně.

Jednou v neděli se mě president Landschulz zeptal, zda si se mnou může promluvit. Nejprve mě napadlo: „Co jsem udělal špatně?“ Myslí se mi honilo všechno to, co jsem asi udělal, že to inspirovalo presidenta odbočky k takovému rozhovoru s jáhnem.

President Landschulz mě pozval do jedné malé třídy – naše kaple neměla kancelář pro presidenta odbočky – a tam mě povolal, abych sloužil jako president kvora jáhnů.

„Je to důležitý úřad,“ řekl, a potom mi popsal proč. Vysvětlil mi, co on a Pán ode mne očekávají a jak mohu získat pomoc.

Nevzpomínám si na vše, co řekl, ale dobře si vzpomínám, jak jsem se cítil. Když mluvil, srdce mi naplňoval posvátný a božský Duch. Pociťoval jsem, že toto je Spasitelova Církev. A pociťoval jsem, že povolání, které mi dal, bylo inspirováno Duchem Svatým. Vzpomínám si, že když jsem z oné malé třídy vycházel, měl jsem pocit, že jsem o hodně vyšší než předtím.

Od onoho dne uplynulo již téměř 60 let, ale stále si cením oněch pocitů důvěry a lásky.

Když jsem přemýšlel o tomto zážitku, snažil jsem se vzpomenout si, kolik jáhnů bylo vlastně tehdy v naší odbočce. Pokud mě paměť neklame, myslím, že jsme byli dva. Ale možná že dost přeháním.

Ve skutečnosti však vůbec nezáleželo na tom, zda tam byl jeden jáhen, nebo tucet jáhnů. Cítil jsem se poctěn a chtěl jsem sloužit podle svých nejlepších schopností a nechtěl jsem zklamat ani presidenta odbočky ani Pána.

Nyní si uvědomuji, že president odbočky nemusel mému povolání věnovat velkou pozornost. Mohl mi prostě říci na chodbě, nebo během našeho kněžského shromáždění, že jsem novým presidentem kvora jáhnů.

Místo toho mi věnoval určitý čas a pomohl mi porozumět nejenom tomu, co patří k mým úkolům a k mé nové zodpovědnosti, ale, což je mnohem důležitější, proč to mám dělat.

Na to nikdy nezapomenu.

Smyslem tohoto příběhu není pouze ukázat, jak se v Církvi povolává (i když toto byl úžasný příklad toho, jak se to má správně dělat). Je to pro mě příklad motivující moci kněžského vedení, které probouzí Ducha a inspiruje k činu.

Musíme si neustále připomínat, jaké důvody z hlediska věčnosti se skrývají za tím, co je nám přikázáno dělat. Základní zásady evangelia mají být součástí našeho života, i když to znamená učit se je stále dokola. To neznamená, že tento proces má být rutinní nebo nudný. Naopak, když učíme základním zásadám v rodině nebo v církvi, nechť plamen nadšení z evangelia a oheň svědectví přinášejí světlo, vřelost a radost do srdce těch, které učíme.

My všichni, počínaje právě vysvěceným jáhnem až po nejstaršího vysokého kněze, máme seznamy toho, co bychom mohli a měli dělat ve svých kněžských zodpovědnostech. Tato co jsou při naší práci důležitá, a musíme jim věnovat pozornost. Ale je to v oněch proč týkajících se kněžské služby, kde objevujeme oheň, nadšení a moc kněžství.

Tato co v kněžské službě učí tomu, co máme dělat. Ona proč inspirují naši duši.

Tato co informují, ale ona proč mění.

Další kněžské povolání, o němž jsem přemýšlel, jsem dostal o mnoho let později, když už jsem měl vlastní rodinu. Přestěhovali jsme se zpátky do Frankfurtu v Německu, a právě jsem byl v práci povýšen, což vyžadovalo spoustu mého času a pozornosti. Během tohoto rušného období mého života mě starší Joseph B. Wirthlin povolal, abych sloužil jako president kůlu.

Při pohovoru, který jsem s ním měl, mi myslí probíhala spousta myšlenek, a ty, které se týkaly mých obav, že možná nebudu mít tolik času, kolik toto povolání vyžaduje, nebyly zrovna zanedbatelné. I když mě zaplavil pocit pokory a byl jsem tímto povoláním poctěn, na okamžik jsem zapochyboval, zda ho mohu přijmout. Ale byla to jen letmá myšlenka, protože jsem věděl, že starší Wirthlin byl povolán Bohem a že koná Pánovo dílo. Mohl jsem snad udělat něco jiného, než toto povolání přijmout?

Jsou chvíle, kdy musíme vykročit do tmy s vírou a důvěrou, že Bůh nám zajistí pevnou půdu pod nohama, jakmile vykročíme. A tak jsem povolání přijal s radostí a s vědomím, že Bůh mi bude pomáhat.

Na počátku tohoto mého pověření jsme měli jako kůl výsadu, že nás učili někteří z největších učitelů a vedoucích v Církvi – přijeli k nám muži jako starší Russell M. Nelson a president Thomas S. Monson. Jejich učení bylo jako rosa z nebe, a bylo pro nás inspirací. Stále ještě mám poznámky, které jsem si během těchto školení udělal. Tito Bratří nám dali vizi toho, co to znamená budovat království Boží tím, že prohlubujeme osobní svědectví členů a posilujeme rodiny. Pomohli nám porozumět tomu, jak uplatnit pravdu a zásady evangelia na naše konkrétní okolnosti v oné konkrétní době. Jinými slovy – inspirovaní vedoucí nám pomohli vidět ono proč v evangeliu, a my jsme pak museli vyhrnout rukávy a dát se do práce.

Zanedlouho jsme si uvědomili, že je spousta věcí, které předsednictvo kůlu může dělat – ve skutečnosti tolik, že pokud bychom si nestanovili inspirované priority, mohli bychom opomíjet ty skutečně důležité věci. Vzájemně soupeřící priority začaly narůstat a odváděly naši pozornost od vize, o niž se s námi Bratří podělili. Bylo to mnoho „dobrých“ věcí, které jsme mohli dělat, ale všechny nebyly stejně důležité.

Naučili jsme se jedné důležité zásadě – fakt, že je něco dobré, není vždy dostatečným důvodem k tomu, aby si to zasluhovalo náš čas a zdroje. Naše akce, činnosti, iniciativy a plány mají být inspirovány základními proč naší kněžské služby a mají z nich vycházet – nemají vycházet z nějakých senzačních trendů či chvilkových zájmů. Pokud tomu tak není, mohou rozptylovat naše úsilí, tříštit naši energii a dostat nás do pasti našich vlastních koníčků, ať duchovních, či časných, které nepředstavují jádro učednictví.

Bratří, my všichni víme, že uchovat si zaměření na ony základní věci, které mají největší moc prohlubovat naši lásku k Bohu a k bližnímu, posilovat manželství a rodiny a budovat království Boží na zemi, vyžaduje sebekázeň. Podobně jako ovocný strom s mnoha větvemi a listy potřebuje prořezat, i z našeho života je občas potřeba něco odřezat, abychom zajistili, že používáme energii a čas k uskutečnění toho pravého cíle – přinášet dobré ovoce!¹

Jak tedy poznáme, co si vybrat? Každý má zodpovědnost si to určit sám pro sebe. Je nám však přikázáno pilně studovat písma, věnovat pozornost slovům proroků a celou záležitost probrat v upřímné a zasvěcené modlitbě naplněné vírou.

Bratří, Bůh je věrný. Skrze Svatého Ducha nám bude promlouvat do mysli a do srdce ohledně cesty, kterou se máme ubírat v jednotlivých fázích života.

Je-li naše srdce čisté – nehledáme-li svou vlastní slávu, ale slávu Všemohoucího Boha, snažíme-li se konat Jeho vůli, toužíme-li žehnat své rodině a svým bližním –, nenechá nás kráčet samotné. Jak nám často připomíná president Monson: „Když máme Pánovo pověření, máme také nárok na Pánovu pomoc.“²

Váš Nebeský Otec „[půjde] před tváří vaší. [On bude] na pravici vaší a na levici vaší a Duch [Jeho] bude v srdci vašem a andělé [Jeho] kolem vás, aby vás podpírali.“³

Drazí bratří, božská požehnání pramenící z kněžské služby jsou aktivována naším pilným úsilím, naší ochotou obětovat a naší touhou dělat to, co je správné. Buďme těmi, kteří jednají, nikoli těmi, za něž je jednáno. Kázání je dobré, ale kázání, která nevedou k činu, jsou jako oheň bez tepla nebo jako voda, jež nedokáže uhasit žízeň.

Očišťující plamen evangelia se rozpíná a moc kněžství rozněcuje naši duši tehdy, když uplatňujeme nauku.

Thomas Edison, muž, který zaplavil svět žárovkovým světlem, řekl, že „hodnota myšlenky spočívá v jejím používání“⁴. Podobně nauka evangelia získává na hodnotě tehdy, když ji uplatňujeme.

Nesmíme dovolit, aby nám nauky kněžství ležely ladem v srdci a abychom je v životě nepoužívali. Pokud víte o nějakém manželství nebo rodině, jež potřebují zachránit – možná jde o naši vlastní rodinu –, nečekejme jen a nepřihlížejme. Místo toho poděkujme Bohu za plán štěstí, k němuž patří víra, pokání, odpuštění a nové začátky. Uplatňováním nauky kněžství se budeme moci stát manželem, otcem a synem, jenž rozumí onomu proč v kněžství a také tomu, jakou má kněžství moc zachytit a ochránit nádheru a svatost věčných rodin.

Generální konference je vždy dobrou příležitostí jak pro naslouchání, tak pro konání. A tak buďme „činitelé slova, a ne posluchači toliko“⁵. Bratří, vyzývám vás, abyste uvažovali o slovech pronesených služebníky Božími během tohoto víkendu. Poté poklekněte. Požádejte Boha, našeho Nebeského Otce, aby osvítil vaši mysl a dotkl se vašeho srdce. Proste Boha o vedení v každodenním životě, ve svých církevních zodpovědnostech a ve svých konkrétních těžkostech, s nimiž se v současné době potýkáte. Řiďte se nabádáními Ducha – neotálejte. Budete-li toto vše činit, slibuji vám, že Pán vás nenechá kráčet samotné.

Víme, že navzdory našim nejlepším úmyslům věci často nepostupují podle plánu. V životě i v kněžské službě se dopouštíme chyb. Občas klopýtáme a nedaří se nám.

Když nám Pán radí, abychom „[pokračovali] s trpělivostí, dokud [nebudeme] zdokonaleni“⁶, naznačuje nám, že to vyžaduje čas a vytrvalost. Když budeme rozumět oněm proč týkajícím se evangelia a oněm proč týkajícím se kněžství, pomůže nám to vidět ve všem božský záměr. Bude nás to motivovat a dodá nám to sílu dělat to, co je správné, i když to bude těžké. Zůstaneme-li zaměřeni na základní zásady života podle evangelia, budeme požehnáni jasnou myslí, moudrostí a vedením.

„Nepůjdeme dál v tak veliké věci?“⁷ Ano, bratří, půjdeme!

Když budeme vedeni Duchem Svatým, budeme se učit ze svých chyb. Klopýtneme-li, povstaneme. Zaváháme-li, půjdeme dál. Nikdy se nebudeme potácet; nikdy se nevzdáme.

Jako mocné bratrstvo věčného kněžství Božího budeme stát společně, bok po boku, zaměřeni na zásady znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista a budeme vděčně sloužit našemu Bohu a bližním s oddaností a láskou.

Drazí bratří, svědčím vám dnes o tom, že Bůh Otec a Jeho Syn, Ježíš Kristus, žijí. Jsou skuteční! Existují!

Nejste sami. Váš Otec v nebi o vás pečuje a touží vám žehnat a podporovat vás ve spravedlivosti.

Buďte si jisti tím, že Bůh promlouvá k lidstvu i v této době. Bude promlouvat i k vám!

Prorok Joseph Smith viděl to, co řekl, že viděl. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů je znovuzřízena na zemi mocí a pravomocí Všemohoucího Boha.

Modlím se o to, abychom jako nositelé Jeho kněžství vždy byli v souladu s oněmi proč týkajícími se kněžské služby a abychom uplatňovali zásady znovuzřízeného evangelia, aby mohly měnit náš život a život těch, jimž sloužíme.

Budeme-li tak činit, nekonečná moc Usmíření nás bude očišťovat a bude zušlechťovat našeho Ducha a charakter, dokud se nestaneme takovými muži, jakými máme být. O tom svědčím v posvátném jménu Ježíše Krista, amen.