Co si myslí Kristus o mně?

Jeden reportér významného brazilského časopisu studoval materiály o Církvi, protože se chystal napsat o nás větší článek.¹ Zkoumal naši nauku a navštívil misionářské výcvikové středisko a humanitární středisko. Mluvil s přáteli Církve i s dalšími, kteří tak přátelští nebyli. Měl také interview se mnou, a když mi položil otázku: „Jak je možné, že vás někdo nepovažuje za křesťany?“ bylo zjevné, že je upřímně zmaten. Věděl jsem, že má na mysli Církev, ale moje mysl pojala tu otázku spíše osobně a v duchu jsem si říkal: „Odráží můj život lásku a oddanost, kterou pociťuji ke Spasiteli?“

Ježíš se zeptal farizeů: „Co [si myslíte] o Kristu?“² Až dojde ke konečnému hodnocení, naše osobní učednictví nebude posuzováno přáteli ani nepřáteli. Ale, jak řekl Pavel: „Všickni staneme před stolicí Kristovou.“³ Tehdy bude pro každého z nás důležitá tato otázka: „Co si myslí Kristus o mně?“

I když Ježíš miluje veškeré lidstvo, některé kolem sebe káravě označil za pokrytce⁴, blázny⁵ a činitele nepravosti⁶. Jiné pochvalně nazval dětmi království⁷ a světlem světa⁸. S nelibostí označil některé za oslepené⁹ a za ty, kteří jsou bez užitku¹⁰. Jiné chválil za to, že jsou čistého srdce¹¹ a že lační po spravedlnosti¹². Bědoval, že někteří jsou bez víry¹³ a ze světa¹⁴, ale jiné ocenil jako vyvolené¹⁵, učedníky¹⁶ a přátele¹⁷. A tak se každý z nás ptá: „Co si myslí Kristus o mně?“

President Thomas S. Monson popsal tyto dny jako dobu, která se odklání „od toho, co je duchovní … [a kdy se] kolem nás vše proměňuje a morální základ společnosti se nám dál rozpadá přímo před očima“¹⁸. Je to doba rostoucí nevíry v Krista a v Jeho učení a rostoucího pohrdání Jím a Jeho učením.

V tomto rozvířeném prostředí se radujeme z toho, že jsme učedníky Ježíše Krista. Všude kolem sebe vidíme Pánovu ruku. Náš cíl je úžasně připraven před námi. „Totoť jest pak věčný život,“ modlil se Ježíš, „aby poznali tebe samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista.“¹⁹ Být učedníkem v těchto osudových dnech bude ve věčnostech odznakem cti.

Poselství, která jsme slyšeli na této konferenci, jsou vodítkem od Pána na naší cestě učednictví. Zatímco jsme během těchto dvou dnů naslouchali a modlili se o duchovní vedení, a když ve dnech příštích budeme tato poselství studovat a modlit se o ně, Pán nám bude žehnat vedením, které nám bude skrze dar Ducha Svatého upravené na míru. Tyto pocity nás ještě lépe nasměrují k Bohu, a budeme činit pokání, budeme poslušni a budeme věřit a důvěřovat. Spasitel reaguje na naše skutky víry. „Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhati bude, a Otec můj bude jej milovati, a k němu přijdeme, a příbytek u něho učiníme.“²⁰

Ježíšova výzva „poď, následuj mne“²¹ není určena jen těm, kteří jsou připraveni soutěžit v duchovní olympiádě. Ve skutečnosti učednictví není žádná soutěž, ale pozvání pro všechny. Naše cesta učednictví není sprint na dráze, ani se nedá zcela srovnat s dlouhým maratónem. Ve skutečnosti je to celoživotní putování směrem ke světu, který je více celestiální.

Jeho pozvání je povoláním k denním povinnostem. Ježíš řekl: „Milujete-li mne, přikázaní mých ostříhejte.“²² „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapřiž sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následujž mne.“²³ Asi nebudeme každý den v té pravé kondici, ale když se snažíme, Ježíšova výzva je plná povzbuzení a naděje: „Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.“²⁴

Ať se již nacházíte na cestě učednictví kdekoli, jste na správné cestě, na cestě k věčnému životu. V těchto skvělých a důležitých dnech, které jsou před námi, se můžeme navzájem pozvedat a posilovat. Ať budeme čelit jakýmkoli těžkostem, budou nás omezovat jakékoli slabosti nebo nás obklopí beznaděj, mějme víru v Syna Božího, jenž prohlásil: „Všeckoť jest možné věřícímu.“²⁵

Dovolte mi podělit se o dva příklady učednictví v akci. První je ze života presidenta Thomase S. Monsona a ukazuje moc prosté laskavosti a Ježíšových slov: „Kdo z vás největší jest, buď služebníkem vaším.“²⁶

Skoro před 20 lety president Monson mluvil na generální konferenci o 12leté mladé ženě, která měla rakovinu. Mluvil o její odvaze a o laskavosti jejích přátel, kteří ji vynesli na horu Mount Timpanogos uprostřed Utahu.

Před několika lety jsem se sešel s Jami Palmer Brintonovou a slyšel jsem tento příběh z jiného pohledu – z pohledu toho, pro kterého president Monson něco udělal.

Jami se sešla s presidentem Monsonem v březnu 1993, den poté, co se dověděla, že boulička nad jejím pravým kolenem je rychle se rozvíjející rakovina kosti. President Monson jí za účasti jejího otce dal kněžské požehnání se slibem, že „Ježíš bude po tvé pravici i po tvé levici, aby tě podpíral“.

„Když jsem onoho dne odcházela z jeho kanceláře,“ vyprávěla Jami, „odvázala jsem balónek, který byl přivázaný k mému vozíčku, a dala jsem mu ho. ‚Jsi nejlepší!‘ oznamoval balónek zářivými písmeny.“

President Monson na ni nezapomněl ani během chemoterapie ani během operace zachraňující nohu. Jami řekla: „President Monson ztělesňoval to, co znamená být pravým učedníkem Krista. Pozvedl mě z utrpení k velké a nepomíjející naději.“ Tři roky po jejich prvním setkání seděla Jami opět v kanceláři presidenta Monsona. Na konci setkání udělal president Monson něco, na co Jami nikdy nezapomene. S pozorností, která je pro presidenta Monsona tak typická, ji překvapil tím, že jí dal tentýž balónek, který mu ona dala před třemi lety. Balónek hlásal: „Jsi nejlepší!“ Schoval si ho, protože věděl, že se vrátí do jeho kanceláře, až se z rakoviny vyléčí. Čtrnáct let po jejich prvním setkání president Monson oddal Jami Palmerovou a Jasona Brintona v chrámu Salt Lake.²⁷

Z učednictví presidenta Monsona se toho můžeme mnohému naučit. Často připomíná generálním autoritám, aby měly stále na mysli tuto prostou otázku – „Co by udělal Ježíš?“

Ježíš řekl vedoucímu synagogy: „Neboj se, toliko věř.“²⁸ Učednictví znamená věřit Mu v obdobích pokoje a věřit Mu i v obdobích těžkostí, kdy naše bolest a strach jsou utišovány pouze díky přesvědčení, že nás miluje a že dodržuje své sliby.

Nedávno jsem se sešel s rodinou, která je nádherným příkladem toho, jak Mu věříme. Olgan a Soline Saintelusovi z Port-au-Prince na Haiti mi vyprávěli, co je potkalo.

12. ledna 2010 byl Olgan v práci a Soline byla v Církvi, když Haiti postihlo ničivé zemětřesení. Jejich tři děti – pětiletý Gancci, tříletá Angie a roční Gansly – byly doma s jejich rodinnou přítelkyní.

Všude bylo vidět obrovské zničení. Jak si určitě vzpomenete, desítky tisíc lidí přišly tenkrát v lednu na Haiti o život. Olgan a Soline běželi, co jim síly stačily, domů, aby našli děti. Třípatrový dům, kde Saintelusovi bydleli, se zřítil.

Děti ale neutekly. V budově, která se kompletně zřítila, se neprovádějí žádné záchranné práce.

Olgan i Soline Saintelusovi sloužili na misii na plný úvazek a byli oddáni v chrámu. Věřili ve Spasitele a ve sliby, které jim dal. Přesto byli zdrceni. Nekontrolovatelně plakali.

Olgan mi řekl, že v té nejčernější chvilce se začal modlit. „Nebeský Otče, pokud je to Tvá vůle, kéž by alespoň jedno mé dítě mohlo být naživu; prosím, prosím, pomoz nám.“ Znovu a znovu chodil kolem budovy a modlil se o inspiraci. Sousedé se ho snažili utěšit a pomoci mu smířit se se ztrátou jeho dětí. Olgan dál chodil kolem sutin zřícené budovy, doufal a modlil se. Potom se přihodilo něco zcela zázračného. Olgan uslyšel téměř neslyšitelný pláč dítěte. Byl to pláč jeho dítěte.

Několik hodin se sousedé horečně prokopávali sutinami riskujíce svůj vlastní život. V hloubi noci, i přes pronikavý zvuk kladiv a majzlíků, záchranáři uslyšeli další zvuk. Přestali bušit a naslouchali. Nevěřili svým uším. Byl to zvuk malého dítěte – a ono zpívalo. Pětiletý Gancci později řekl, že věděl, že ho tatínek uslyší, když bude zpívat. Gancci, sevřený pod betonem, kvůli němuž mu musela být později amputována ruka, zpíval svou oblíbenou píseň „Jsem dítě Boží“²⁹.

Jak hodiny plynuly, uprostřed temnoty, smrti a zoufalství tolika dalších drahocenných synů a dcer Božích na Haiti, v rodině Saintelusových se stal zázrak. Gancci, Angie a Gansly byli pod zničenou budovou nalezeni živí.³⁰

Zázraky nejsou vždy tak okamžité. Někdy si i můžeme zoufat, proč se zázrak, o který jsme se tak úpěnlivě modlili, neuskuteční hned a tady. Ale když důvěřujeme Spasiteli, slíbené zázraky nastanou. Ať již v tomto životě, nebo v příštím – vše bude dáno do pořádku. Spasitel prohlašuje: „Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj.“³¹ „Na světě ssoužení míti budete, ale [buďte dobré mysli], jáť jsem přemohl svět.“³²

Svědčím o tom, že když Ho budete milovat, když Mu budete důvěřovat, věřit Mu a následovat Ho, budete pociťovat Jeho lásku a uznání. Budete-li se ptát: „Co si myslí Kristus o mně?“ budete vědět, že jste Jeho učedníci; že jste Jeho přátelé. Skrze svou milost pro vás udělá to, co vy sami pro sebe udělat nemůžete.

Nyní dychtivě očekáváme závěrečná slova našeho milovaného proroka. President Thomas S. Monson byl vysvěcen apoštolem Pána Ježíše Krista, když mi bylo 12 let. Více než 48 let jsme požehnáni tím, že mu nasloucháme, jak vydává svědectví o Ježíši Kristu. Svědčím o tom, že je nyní Spasitelovým služebně nejstarším apoštolem na zemi.

S velkou láskou a obdivem k mnoha učedníkům Ježíše Krista, kteří nejsou členy této Církve, pokorně prohlašujeme, že andělé se v této době vrátili na zem. Církev Ježíše Krista, tak jak ji ustanovil v dávné době, byla znovuzřízena, s mocí, obřady a s požehnáními nebe. Kniha Mormonova je další svědectví o Ježíši Kristu.

Svědčím o tom, že Ježíš Kristus je Spasitel světa. Trpěl a zemřel za naše hříchy a třetího dne povstal. Je vzkříšený. Přijde den, kdy každé koleno poklekne a každý jazyk vyzná, že On je Kristus.³³ Onoho dne si nebudeme říkat: „Považují mě druzí za křesťana?“ Onoho dne budou naše oči upřeny na Něj a naše duše se bude zabývat otázkou: „Co si myslí Kristus o mně?“ On žije. O tom svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.