Nejprve si všímejte, pak služte

Jedním z největších důkazů o tom, že náš milovaný prorok, president Thomas S. Monson, je Pánovým vyvoleným služebníkem, je to, že se naučil řídit se Spasitelovým příkladem – sloužit jednotlivým lidem. Ti z nás, kteří vstoupili do vod křtu, uzavřeli smlouvu, že budou činit totéž. Uzavřeli jsme smlouvu, že na Spasitele budeme „vždy … pamatovati a zachovávati jeho přikázání“,¹ a On řekl: „Totoť jest přikázaní mé, abyste se milovali vespolek, jako já miloval jsem vás.“²

Všimněte si, že tato slova presidenta Monsona obsahují tutéž výzvu: „Kolem nás jsou ti, kteří potřebují naši pozornost, naše povzbuzení, naši podporu, naši útěchu, naši laskavost. … Jsme zde na zemi jako ruce Páně, a máme zmocnění sloužit Jeho dětem a pozvedat je. Pán spoléhá na každého z nás.“³

Slyšeli jste to – onu výzvu k vzájemné lásce? Služba jednotlivým lidem podle Spasitelova příkladu není pro každého snadná. Díky praxi se ale každý z nás může ve službě Božím dětem stát více takovým, jako je Spasitel. Navrhuji, abychom si zapamatovali pět slov, jež nám pomohou mít více rádi jeden druhého: „Nejprve si všímejte, pak služte.“

Před téměř 40 lety jsme šli s manželem během našeho společného pátečního večera do chrámu. Byli jsme spolu teprve krátce a já jsem byla nervózní, protože jsem v chrámu byla od naší svatby teprve podruhé. Jedna sestra, která seděla vedle mě, si toho musela všimnout. Naklonila se ke mně a uctivě mi zašeptala: „Nebojte se. Pomohu vám.“ Uklidnila jsem se a zbytek chrámového zasedání jsem si dokázala užít. Nejprve si všímala, pak sloužila.

Všichni jsme vyzýváni, abychom následovali Ježíšovo učení a sloužili druhým. Tato výzva se nevztahuje jen na andělské sestry. Až nyní budu hovořit o několika příkladech z každodenního života členů, kteří se naučili nejprve si všímat a pak sloužit, věnujte pozornost tomu, které Ježíšovo učení znázorňují.

Šestileté dítě z Primárek řeklo: „Když mě požádali, abych ve třídě pomáhal ostatním, mohl jsem si k sobě vybrat kamaráda. Rozhodl jsem se pro [chlapce, který na mě byl zlý], protože ho nikdo ještě nikdy nevybral. Chtěl jsem, aby se cítil dobře.“⁴

Čeho si toto dítě všimlo? Všimlo si, že hocha, který ostatním ubližuje, si ještě nikdo nevybral. V čem spočívala jeho služba? Prostě si ho vybralo, aby spolu ve třídě pomáhali ostatním. Ježíš učil: „Milujte nepřátely své, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás.“⁵

Nositelé Aronova kněžství v jednom sboru si nejprve všímali a nyní smysluplně slouží. Každý týden tito mladí muži přijdou o něco dřív a stojí před sborovým domem, v dešti, sněhu nebo ve vedru, a čekají na příjezd mnoha starších členů sboru. Vyndávají z aut vozíky a hole, nabízejí oporu svých pevných paží a trpělivě doprovázejí šedovlasé seniory do budovy. Tito bratři skutečně plní svou povinnost vůči Bohu. Tím, že si všímají a pak slouží, jsou žijícím příkladem tohoto Spasitelova učení: „Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“⁶ Při zavádění nových studijních osnov pro mládež si tito mladí muži bezpochyby všimnou ještě dalších příležitostí ke křesťanské službě.

Všímat si a sloužit někdy vyžaduje velké úsilí. Jedna inspirovaná mladá žena jménem Alexandria si všimla, že její sestřenici Madison se kvůli tomu, že trpí těžkou formou autismu, nedaří plnit program Osobní pokrok. Alexandria se sešla s mladými ženami ve sboru, poradila se s vedoucími a rozhodla se, že pro Maddy udělají něco, co sama nedokáže. Každá mladá žena splnila za Maddy část jejích činností a projektů Osobního pokroku, aby tak i ona mohla dostat medailon.⁷

Tyto mladé ženy se dobře zhostí role matek a sester v Pomocném sdružení, protože se učí nejprve si všímat a pak láskyplně sloužit.

President Monson nám připomíná, že pravá láska, „čistá láska Kristova“⁸ – neboli všímavost a služba – „je patrná tehdy, když někdo pamatuje na postarší vdovu a vozí ji na činnosti a akce sboru“ a „když sestra, která na Pomocném sdružení sedí sama, zaslechne slova: ‚Pojďte, sedněte si k nám.‘“⁹ Platí zde zlaté pravidlo: „Všechny věci, jakkoli byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte právě tak jim.“¹⁰

Jeden všímavý manžel sloužil dvěma důležitými způsoby. Vypráví:

„Jednou v neděli jsem manželce pomáhal v Primárkách s její třídou plnou živých sedmiletých dětí. Na začátku společného zaměstnání jsem si všiml, že jedna holčička se choulí na židli a očividně se necítí dobře. Duch mi našeptal, že potřebuje povzbudit, a tak jsem si k ní sedl a tiše jsem se zeptal, co se děje. Neodpověděla mi, … a tak jsem jí začal potichu zpívat.

V Primárkách se učili novou píseň, a když jsme zpívali ‚Když naslouchám svým srdcem, tak vím, že mluví Pán‘, pocítil jsem, že se mi do duše vlévá neuvěřitelné světlo a teplo. … Obdržel jsem osobní svědectví o Spasitelově lásce k ní, … i ke mně. … Poznal jsem, že při službě jednotlivci představujeme [Spasitelovy] ruce.“¹¹

Tento laskavý bratr si nejen všiml toho, že manželka potřebuje pomoc s třídou neposedných dětí, ale také individuálně posloužil dítěti, které potřebovalo pomoc. Následoval Spasitele, který učil: „Skutky, jež jste mne viděli činiti, máte činiti také.“¹²

Nedávné záplavy poskytly učedníkům Ježíše Krista mnoho příležitostí k tomu, aby si nejprve všímali a pak sloužili. Muži, ženy, mládež i děti viděli zničené provozovny i rodinné domy a ihned všeho nechali a začali pomáhat s úklidem a opravou poškozených budov. Někteří si všimli potřeby pomoci s vypráním nesmírného množství prádla. Jiní ve snaze zachránit vše, co se dá, pečlivě otírali fotografie, doklady, dopisy a další důležité dokumenty a pak je venku opatrně věšeli, aby uschly. To, že si všimneme a pak sloužíme, pro nás není vždy pohodlné a nezapadá to vždy do našeho harmonogramu.

Existuje snad lepší místo, kde si nejprve všímáme a pak sloužíme, než je domov? Ukazuje to příklad ze života staršího Richarda G. Scotta:

„Jednou v noci se náš malý syn Richard, který měl srdeční vadu, probudil s pláčem. … Obvykle vždy vstala má žena a o plačící dítě se postarala, ale tentokrát jsem řekl: ‚Já se o něj postarám.‘

Když začal plakat, začalo mu kvůli jeho vadě tlouct velmi rychle srdíčko. Poblinkal se a zašpinil prostěradlo. Oné noci jsem ho držel pevně v náručí, abych uklidnil jeho splašené srdíčko a aby přestal plakat, zatímco jsem ho převlékal a dával mu čisté prostěradlo. Držel jsem ho, dokud neusnul. Tehdy jsem netušil, že o pouhých několik měsíců později zemře. Vždy si budu pamatovat, jak jsem ho tehdy uprostřed noci držel v náručí.“¹³

Ježíš řekl: „Kdož by koli mezi vámi chtěl býti přední, budiž váš služebník.“¹⁴

Někdy jsme pokoušeni, abychom sloužili podle svých představ, a ne zrovna tak, jak to je v daném okamžiku třeba. Když starší Robert D. Hales hovořil o prozíravém způsobu života, zmínil se o tom, jak chtěl jednou manželce koupit dárek. Zeptala se ho: „Kupuješ to pro mě, nebo pro sebe?“¹⁵ Když si tuto otázku upravíme s ohledem na to, jak sloužíme, a zeptáme se: „Dělám to pro Spasitele, nebo pro sebe?“ bude se naše služba více blížit tomu, jak by sloužil Spasitel. Spasitel se zeptal a máme se zeptat i my: „Co chcete, abych vám učinil?“¹⁶

Před několika týdny jsem někam pospíchala, byla jsem unavená a seznam úkolů jako by nekončil. Chtěla jsem jít do chrámu, ale měla jsem pocit, že to nemohu stihnout. Jakmile mi myšlenka na to, že mám moc práce, a tak nemohu sloužit v chrámu, proběhla myslí, přiměla mě uvědomit si, co je nejdůležitější. Odešla jsem z kanceláře a cestou do chrámu Salt Lake jsem přemýšlela, jak nahradím čas, o který nyní přicházím. Pán však se mnou má naštěstí trpělivost a soucit, a tak mi onoho dne dal krásné poučení.

Když jsem si sedla v místnosti pro zasedání, naklonila se ke mně nějaká mladá sestra a uctivě zašeptala: „Jsem opravdu nervózní. Jsem v chrámu teprve podruhé. Mohla byste mi prosím pomoci?“ Jak mohla tušit, že přesně tato slova potřebuji slyšet? Nevěděla to, ale věděl to Nebeský Otec. Všiml si mé největší potřeby. Potřebovala jsem sloužit. A tak inspiroval tuto pokornou mladou sestru, aby mi posloužila prosbou o službu. Ujišťuji vás, že nejvíce to prospělo mně.

Jsem hluboce vděčná všem laskavým lidem, kteří naší rodině v průběhu let sloužili. Upřímně děkuji svému milovanému manželovi a dalším členům rodiny, kteří slouží nesobecky a s velkou láskou.

Kéž si všichni nejprve všímáme a pak sloužíme. Budeme-li tak činit, budeme dodržovat své smlouvy a naše služba, tak jako služba presidenta Monsona, bude vypovídat o našem učednictví. Vím, že Spasitel žije. Jeho Usmíření nám umožňuje žít podle Jeho učení. Vím, že president Monson je naším prorokem v dnešní době. Ve jménu Ježíše Krista, amen.