Představujte si druhé takové, jakými se mohou stát

Drazí bratří, dvakrát ročně je toto velkolepé Konferenční centrum zcela zaplněno nositeli kněžství Božího, když se scházíme, abychom vyslechli inspirovaná poselství. Všeobecným kněžským shromážděním Církve prostupuje úžasný duch. Tento duch vychází z Konferenčního centra a vstupuje do každé budovy, kde se scházejí synové Boží. Dnes večer jsme tohoto ducha dozajista pociťovali.

Před několika lety, než bylo toto krásné Konferenční centrum postaveno, se jeden návštěvník Chrámového náměstí v Salt Lake City zúčastnil zasedání generální konference v Tabernaclu. Vyslechl si poselství Bratří. Věnoval pozornost modlitbám. Poslechl si nádherný zpěv pěveckého sboru Tabernaclu. Žasl nad velikostí vznešených varhan v Tabernaclu. Když shromáždění skončilo, prý řekl: „Dal bych všechno, co mám, abych věděl, že to, co tito řečníci dnes říkali, je pravda.“ V podstatě řekl: „Kéž bych tak měl svědectví o evangeliu.“

Na tomto světě není naprosto nic, co by vám přineslo více útěchy a štěstí než svědectví o pravdě. Jsem přesvědčen o tom, že každý muž či mladý muž, který je dnes večer zde, má svědectví, i když na různé úrovni. Máte-li pocit, že svědectví ještě nemáte tak hluboké, jak byste si přáli, nabádám vás, abyste o takové svědectví usilovali. Je-li silné a hluboké, snažte se ho takovým udržet. Jak požehnáni jsme díky tomu, že známe pravdu!

Bratří, mé dnešní poselství se týká toho, že existuje bezpočet těch, kteří právě teď mají jen malé nebo vůbec žádné svědectví a kteří by svědectví mohli přijmout, a také ho přijmou, pokud se s nimi podělíme o to své a pomůžeme jim se změnit. V některých případech můžeme být my sami tím podnětem ke změně. Nejprve se zmíním o těch, kteří jsou členy, ale kteří v současnosti nejsou plně oddaní evangeliu.

Před mnoha lety, na územní konferenci v Helsinkách ve Finsku, jsem na zasedání pro matky a dcery slyšel jedno mocné, nezapomenutelné a motivující poselství. Nezapomněl jsem na ně, i když od chvíle, kdy jsem ho slyšel, uběhlo téměř 40 let. Kromě mnoha pravd, které dotyčná sestra zmínila, řekla, že žena potřebuje, aby jí někdo říkal, že je krásná. Potřebuje, aby jí někdo říkal, že si jí váží. Potřebuje, aby jí někdo říkal, že má velkou hodnotu.

Bratří, myslím si, že muži jsou na tom v tomto ohledu velmi podobně jako ženy. Potřebujeme, aby nám někdo říkal, že za něco stojíme, že jsme schopní a že máme určitou hodnotu. Potřebujeme dostávat příležitosti ke službě. Pokud jde o členy, kteří jsou neaktivní nebo se drží zpátky a nechtějí učinit žádný závazek, můžeme s modlitbou hledat nějaký způsob, jak jim pomoci. Když je požádáme, aby sloužili v nějakém povolání, může to být oním podnětem, který potřebují k návratu do plné aktivity. Avšak vedoucí, kteří by s tímto mohli pomoci, se někdy zdráhají to udělat. Je třeba mít na paměti, že lidé se mohou změnit. Mohou odložit zlozvyky. Mohou činit pokání z přestupků. Mohou být způsobilými nositeli kněžství. A mohou pilně sloužit Pánu. Dovolte mi uvést několik příkladů.

Krátce poté, co jsem se stal členem Kvora Dvanácti apoštolů, jsem měl možnost doprovázet presidenta N. Eldona Tannera, rádce presidenta Davida O. McKaye, na konferenci kůlu v kanadské Albertě. Během shromáždění president kůlu četl jména čtyř bratří, kteří se stali hodni toho, aby byli vysvěceni do úřadu starší. President Tanner tyto muže znal, protože v té oblasti nějaký čas žil. Avšak znal je a pamatoval si je takové, jací byli kdysi, a nevěděl, že se úplně změnili a byli zcela hodni toho, aby se stali starším.

President kůlu přečetl jméno prvního muže a požádal ho, aby se postavil. President Tanner mi pošeptal: „Podívejme se na něj. Nikdy by mě nenapadlo, že to zvládne.“ President kůlu přečetl jméno druhého muže, a ten se postavil. President Tanner do mě znovu šťouchl a vyjádřil svůj úžas. A tak tomu bylo se všemi čtyřmi bratřími.

Po shromáždění jsme měli s presidentem Tannerem možnost těmto čtyřem bratřím poblahopřát. Byli ukázkou toho, že lidé se mohou změnit.

Ve 40. a 50. letech 20. století byl jistý vězeňský dozorce Clinton Duffy známý svou snahou napravovat muže ve vězení, kde pracoval. Jeden jeho kritik namítl: „Měl byste vědět, že leopardi se skvrn na srsti nezbaví!“

Dozorce Duffy odvětil: „Vy byste měl vědět, že já s leopardy nepracuji. Pracuji s lidmi, a lidé se mění každý den.“¹

Před mnoha lety jsem měl příležitost sloužit jako president Kanadské misie. Měli jsme tam jednu odbočku, kde bylo jen velmi málo nositelů kněžství. Této odbočce vždy předsedal misionář. Získal jsem silný dojem, že je potřeba, aby této odbočce předsedal člen.

V této odbočce jsme měli jednoho dospělého člena, který byl sice jáhnem v Aronově kněžství, ale nechodil tak často, ani se tolik nezapojoval, aby mohl v kněžství postoupit dál. Pocítil jsem inspiraci povolat ho presidentem odbočky. Vždy si budu pamatovat na ten den, kdy jsem s ním měl pohovor. Řekl jsem mu, že Pán mě inspiroval k tomu, abych ho povolal presidentem odbočky. Po mnoha protestech z jeho strany a velkého povzbuzování ze strany jeho manželky dal najevo, že sloužit bude. Vysvětil jsem ho knězem.

Pro tohoto muže to byl začátek nového života. Dal život rychle do pořádku a ujistil mě, že bude žít podle přikázání, jak se to od něj očekává. Za několik měsíců byl vysvěcen starším. Nakonec šel s manželkou a s rodinou do chrámu a byli zpečetěni. Jejich děti sloužily na misii a uzavřely sňatek v domě Páně.

Když dáme svým bratřím na vědomí, že je potřebujeme a že si jich vážíme, někdy jim to může pomoci udělat potřebný krok k tomu, aby byli oddaní a plně aktivní. Toto se může týkat nositelů kněžství bez ohledu na jejich věk. Je naší zodpovědností dát jim příležitosti k tomu, aby žili tak, jak mají. Můžeme jim pomoci překonat jejich slabosti. Musíme si vypěstovat schopnost vidět druhé nikoli takové, jací jsou nyní, ale takové, jakými se mohou stát, když získají svědectví o evangeliu Ježíše Krista.

Kdysi jsem navštívil shromáždění v Leadville v Coloradu. Leadville leží v nadmořské výšce přes 3 000 metrů. Vzpomínám na toto konkrétní shromáždění kvůli vysoké nadmořské výšce i kvůli tomu, co se tam onoho večera přihodilo. Mezi přítomnými bylo jen málo nositelů kněžství. Podobně jako v případě odbočky v Kanadské misii, i této odbočce vždy předsedal misionář.

Onoho večera jsme měli báječné shromáždění, ale když jsme zpívali závěrečnou píseň, dostal jsem inspiraci, že by měl odbočce předsedat místní president odbočky. Obrátil jsem se na presidenta misie a zeptal se: „Je tady někdo, kdo by mohl předsedat – někdo místní?“

Odpověděl: „O nikom takovém nevím.“

Během zpěvu písně jsem se pozorně zadíval na muže, kteří seděli v prvních třech řadách. Mou pozornost upoutal jeden z těchto bratří. Zeptal jsem se presidenta misie: „Mohl by sloužit jako president odbočky?“

Odpověděl: „To nevím. Možná ano.“

Řekl jsem: „Bratře presidente, vezmu ho do vedlejší místnosti a udělám s ním pohovor. Po závěrečné písni něco říkejte, dokud se nevrátíme.“

Když jsme se oba vrátili do místnosti, president misie právě zakončoval své svědectví. Uvedl jsem jméno bratra, který se měl stát novým presidentem odbočky. Od onoho dne vedl církevní jednotku v coloradském Leadville místní člen.

Tatáž zásada, bratří, se týká i těch, kteří ještě členy Církve nejsou. Máme si vypěstovat schopnost vidět druhé nikoli takové, jací jsou, ale takové, jakými se mohou stát, když jsou členy Církve, když mají svědectví o evangeliu a když žijí v souladu s učením evangelia.

V roce 1961 se konala celosvětová konference pro presidenty misií a každý president misie v Církvi se na tato shromáždění v Salt Lake City dostavil. Přijel jsem do Salt Lake City ze své misie v kanadském Torontu.

Na jednom shromáždění mluvil N. Eldon Tanner, který byl tehdy asistentem Kvora Dvanácti a který se právě vrátil ze svého prvního povolání jako president misií ve Velké Británii a v západní Evropě. Vyprávěl o misionáři, který byl tím nejúspěšnějším misionářem, s jakým kdy měl pohovor. Řekl, že když dělal pohovor s tímto misionářem, řekl mu: „Předpokládám, že všichni ti lidé, které jste pokřtil, přišli do Církve díky doporučením na možné zájemce.“

Onen mladý muž odpověděl: „Ne, našli jsme je všechny při klepání na dveře.“

Bratr Tanner se ho zeptal, co bylo na jeho přístupu jiného – proč měl tak fenomenální úspěch, zatímco jiní tak úspěšní nebyli. Mladý muž odpověděl, že se snažil pokřtít každého člověka, s nímž se setkal. Řekl, že když zaklepal na dveře a uviděl muže, který kouřil doutník, byl ve starém oblečení a na první pohled neměl o nic zájem – a zvláště o náboženství –, tak si v duchu představoval, jak by tento muž vypadal za jiných okolností. Představoval si ho, jak je čistě oholený a na sobě má bílou košili a bílé kalhoty. A tento misionář viděl sám sebe, jak tohoto muže vede do vod křtu. Pak řekl: „Když se na někoho dívám tímto způsobem, jsem schopen vydat mu svědectví tak, aby se dotklo jeho srdce.“

Máme zodpovědnost, abychom se na své přátele, spolupracovníky a sousedy dívali tímto způsobem. Znovu opakuji, že máme zodpovědnost vidět jednotlivce nikoli takové, jací jsou, ale takové, jakými se mohou stát. Rád bych vás požádal, abyste o nich přemýšleli tímto způsobem.

Bratří, Pán nám něco řekl o významu kněžství, jehož jsme nositeli. Řekl nám, že ho přijímáme s přísahou a smlouvou. Poučil nás, že musíme být věrní a spravedliví ve všem, co obdržíme, a že máme zodpovědnost zachovávat tuto smlouvu až do konce. A pak vše, co má Otec, bude dáno i nám.²

Ono slovo, které potřebujeme slýchat a které potřebujeme uchovávat v srdci, je slovo odvaha – odvaha odvrátit se od pokušení, odvaha pozvednout hlas a vydávat svědectví každému, s nímž se setkáme, s vědomím, že každý musí mít příležitost si toto poselství vyslechnout. Pro většinu z nás toto není nic jednoduchého. Avšak můžeme začít věřit slovům, která adresoval Pavel Timoteovi:

„Nebo nedal nám Bůh ducha bázně, ale moci, a milování, a mysli způsobné.

Protož nestyď se za svědectví Pána našeho.“³

V květnu roku 1974 jsem byl s bratrem Johnem H. Grobergem na tonžských ostrovech. Měli jsme domluvenou návštěvu s králem Tongy a setkali jsme se s ním při oficiální recepci. Proběhla obvyklá zdvořilostní konverzace. Avšak než jsme odešli, John Groberg řekl něco, co nebylo příliš obvyklé. Řekl: „Vaše Výsosti, měl byste se stát mormonem a vaši poddaní také, protože pak by se vaše i jejich problémy z velké části vyřešily.“

Král se široce usmál a odpověděl: „Možná máte pravdu, Johne Grobergu.“

Myslel jsem na apoštola Pavla před Agrippou. A myslel jsem na Agrippovu odpověď na Pavlovo svědectví: „Téměř bys mne k tomu naklonil, abych byl křesťanem.“⁴ Bratr Groberg měl odvahu vydat svědectví králi.

Dnes večer mnoho tisíc z nás slouží Pánu na plný úvazek jako Jeho misionáři. Protože přijali povolání, opustili domov, rodinu, přátele a školu a odjeli sloužit. Ti, kteří toto nechápou, se ptají: „Proč tak pohotově přijímají povolání a tolik toho ochotně dávají?“

Naši misionáři by mohli docela dobře odpovědět slovy Pavla, onoho nedostižného misionáře z dávných dob: „Nebo káži-li evangelium, nemám se čím chlubiti, poněvadž jsem to povinen; ale běda by mně bylo, kdybych nekázal.“⁵

Svatá písma neobsahují významnější prohlášení, závaznější zodpovědnost, ani přímočařejší pokyny než slova, která pronesl vzkříšený Pán, když se v Galileji zjevil jedenácti učedníkům. Řekl:

„Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi.

Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.

Učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám. A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa.“⁶

Tento božský příkaz spojený s úžasným zaslíbením je naším sloganem i v dnešní době, stejně jako tomu bylo v zenitu času. Misionářská práce je poznávacím rysem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Tak tomu vždy bylo a vždy bude. Prorok Joseph Smith prohlásil: „Po všem, co bylo řečeno, je největší a nejdůležitější povinností hlásání evangelia.“⁷

Za dva krátké roky všichni misionáři na plný úvazek, kteří nyní slouží v této královské armádě Boží, skončí svou práci na plný úvazek a vrátí se domů a ke svým blízkým. Jejich nástupci se dnes večer nacházejí mezi nositeli Aronova kněžství Církve. Mladí muži, jste připraveni tuto výzvu přijmout? Jste ochotni pracovat? Jste připraveni sloužit?

President John Taylor shrnul potřebné požadavky takto: „Muži, po kterých chceme, aby nesli toto poselství evangelia, jsou muži, kteří mají víru v Boha; muži, kteří mají víru ve své náboženství; muži, kteří ctí své kněžství; … muži, kteří jsou naplněni Duchem Svatým a mocí Boží[;] … muži úctyhodní, bezúhonní, ctnostní a čistí.“⁸

Bratří, nařízení dělit se o Kristovo evangelium s druhými se týká každého z nás. Když žijeme v souladu s Božím měřítkem, pak od těch, kteří se nacházejí v oblasti našeho vlivu, nikdy neuslyšíme tento nářek: „Pominula žeň, dokonalo se léto, a my nejsme [spaseni].“⁹

Dokonalý Pastýř duší, misionář, který vykoupil lidstvo, nám dal své božské ujištění:

„Pakliže budete pracovati po všechny dny své při hlásání pokání tomuto lidu a přivedete jen jednu duši ke mně, jak veliká bude radost vaše s ní v království mého Otce!

A nyní, jestliže budete míti velikou radost s jednou duší, kterou jste přivedli ke mně do království mého Otce, jak velikou budete míti radost, jestliže přivedete mnoho duší ke mně!“¹⁰

O tom, kdo pronesl tato slova, vydávám své osobní svědectví. Je to Syn Boží, náš Vykupitel a náš Spasitel.

Modlím se o to, abychom měli odvahu nabízet ruku přátelství, houževnatost zkoušet to znovu a znovu a pokoru nutnou k tomu, abychom při vykonávání zmocnění sdílet evangelium usilovali o vedení našeho Otce. Tato zodpovědnost spočívá na nás, bratří. Ve jménu Ježíše Krista, amen.