První veliké přikázání

Starší Jeffrey R. Holland

Kvorum Dvanácti apoštolů


Máme za úkol projevovat svou lásku k Pánu životem naplněným oddaným učednictvím.

V celé historii snad není skupina lidí, s nimiž bych soucítil více, než s jedenácti zbývajícími apoštoly bezprostředně po smrti Spasitele světa. Myslím, že občas zapomínáme na to, jak nezkušení tehdy ještě byli a jak naprosto závislí na Ježíši nutně museli být. Pán jim řekl: „Tak dlouhý čas s vámi jsem, a [nepoznali jste] mne?“1

Z jejich pohledu ale s nimi samozřejmě dostatečně dlouho nebyl. Tři roky není dlouho na to, aby z hrstky nových obrácených povolal celé Kvorum Dvanácti apoštolů, aby je očistil od zažitých mylných představ, aby je učil podivuhodným zásadám evangelia Ježíše Krista a poté je opustil, aby sami dál konali toto dílo, dokud i oni nebudou zabiti. Dosti ohromující vyhlídky pro skupinu nově vysvěcených starších.

A zvláště ona část týkající se toho, že zůstanou sami. Ježíš se jim opakovaně snažil říci, že s nimi nezůstane fyzicky, ale tak úzkostnou myšlenku buď nedokázali, nebo nechtěli pochopit. Marek píše:

„Učil učedlníky své a pravil jim: … Syn člověka dán bude v ruce lidské, a zamordujíť jej, ale zamordován jsa, třetího dne z mrtvých vstane.

Oni pak nesrozuměli tomu povědění, a však ostýchali se ho otázati.“2

Pak, po tak krátké době na získání poznání, a dokonce ještě kratší době na přípravu, se stalo něco nemyslitelného – neuvěřitelné se stalo skutečností. Jejich Pán a Mistr, jejich Rádce a Král, byl ukřižován. Jeho působení ve smrtelnosti bylo u konce a malá živořící Církev, kterou založil, se zdála být odsouzena k posměchu a předurčena k zániku. Jeho apoštolové byli svědky Jeho vzkříšeného stavu, ale to je jen ještě více zmátlo. Bezpochyby si museli klást otázku: „Co máme dělat teď?“ a při hledání odpovědi se obrátili na Petra, služebně nejstaršího apoštola.

Nyní vás požádám o shovívavost, neboť si při popisu tohoto rozhovoru dovolím použít slova, jež se v písmech nenacházejí. Petr svým společníkům řekl v podstatě toto: „Bratří, byly to úžasné tři roky. Nikdo z nás si před pouhými několika měsíci nedovedl představit zázraky, které jsme viděli, a božské projevy, jichž jsme byli svědky. Mluvili jsme se samotným Synem Božím, modlili jsme se s Ním a pracovali. Kráčeli jsme s Ním a plakali jsme s Ním a během oné poslední strašlivé noci nikdo neproléval hořčejší slzy než já. Tomu všemu je ale konec. Pán dokončil své dílo a vstal z hrobu. Vypracoval své spasení i to naše. A vy se ptáte: ‚Co máme dělat teď?‘ Nevím, co bych měl na to říci, než jen abyste se s radostí vrátili ke svému dřívějšímu životu. Já mám v úmyslu ‚ryb loviti‘.“ A přinejmenším šest z deseti zbývajících apoštolů shodně řeklo: „Půjdeme i my s tebou.“ Jan, který byl jedním z nich, píše: „I šli, a vstoupili na lodí hned.“3

Avšak běda, rybaření jim moc nešlo. Během oné první noci na jezeře nechytili nic – ani jedinou rybičku. Při prvních paprscích svítání zklamaně zamířili k břehu, kde v dálce spatřili postavu, která na ně volala: „Děti, chytily jste něco?“ Tito apoštolové, z kterých se nyní znovu stali rybáři, nevrle odpověděli tak, jak nechce odpovídat žádný rybář. „Nic jsme nechytili,“ zamručeli, a aby toho nebylo málo, onen člověk je nazval „dětmi“.4

„[Hoďte síť] na pravou stranu lodí, a naleznete“,5 volá neznámý muž – a po těchto jednoduchých slovech si náhle začínají něco uvědomovat. Před pouhými třemi lety právě tito muži rybařili přesně na tomto jezeře. V písmech se píše, že při oné příležitosti také „celou noc pracovavše, nic [nechytili]“.6 Jistý galilejský spoluobčan na ně ze břehu ale zavolal, aby spustili sítě, a oni vytáhli „veliké [množství] ryb“,7 kterých bylo tolik, že se jim sítě roztrhly, a úlovek naplnil dvě lodě do té míry, že se začaly potápět.

Nyní se to opakovalo. Tyto „děti“, jak byli správně nazváni, dychtivě spustily síť a „[nemohly] ji táhnouti pro množství ryb“.8 Jan pronesl to, co bylo zřejmé: „To je Pán.“9 A nezkrotný Petr vyskočil z lodi.

Po radostném opětovném setkání se vzkříšeným Ježíšem vedl Petr se Spasitelem rozhovor, který považuji za klíčový přelom v apoštolské službě obecně a dozajista v Petrově osobním životě, neboť tohoto muže, pevného jako skála, posunul k velkolepému životu naplněnému oddanou službou a vedením. Ježíš pohlédl na jejich otlučené loďky, jejich roztřepené sítě a ohromující hromadu 153 ryb a zeptal se svého služebně nejstaršího apoštola: „Petře, miluješ mne více než toto všechno?“ Petr odpověděl: „Ovšem, Pane, ty víš, že tě miluji.“10

Spasitel na tuto odpověď reaguje, ale dál se dívá do očí svého učedníka a znovu se ptá: „Petře, miluješ mne?“ Tento velký rybář je bezpochyby trochu zmaten tím, že se otázka opakuje, a odpovídá podruhé: „Ovšem, Pane, ty víš, že tě miluji.“11

Spasitel znovu stručně reaguje, ale neúnavně a zkoumavě se ptá potřetí: „Petře, miluješ mne?“ Teď už se Petr musel určitě cítit nepohodlně. Možná má v nitru vzpomínku na onen okamžik před pouhými několika dny, kdy mu byla také třikrát položena jedna otázka a on odpověděl podobně rezolutně – ovšem zamítavě. Nebo se možná začal domnívat, že otázce Mistra Učitele nerozumí. Nebo možná zkoumal své srdce a usiloval o skutečné potvrzení odpovědi, kterou tak pohotově a téměř automaticky pronesl. Ať již přemýšlel o čemkoli, Petr potřetí odpověděl: „Pane, … ty víš, že tě miluji.“12

Ježíš mu na to odpověděl (a opět jsem si vědom toho, že rozvíjím své myšlenky, které nejsou v písmech) a možná řekl něco jako: „Petře, proč jsi tedy zde? Proč jsme zpátky na témže břehu, u těchto stejných sítí a vedeme tentýž rozhovor? Nebylo snad očividné tehdy a není snad očividné i nyní, že pokud bych chtěl rybu, dokáži si ji chytit? To, co potřebuji, Petře, jsou učedníci – a ty potřebuji stále. Potřebuji někoho, kdo bude pást mé ovce a zachraňovat mé beránky. Potřebuji někoho, kdo bude kázat mé evangelium a hájit mou víru. Potřebuji někoho, kdo mě miluje, kdo mě opravdu, opravdu miluje a kdo miluje to, čím mě Otec v nebi pověřil. Naše poselství není mdlé. Náš úkol není pomíjivý. Není to nic nešťastného; není to nic beznadějného; není to nic, co je odsouzeno zmizet v propadlišti dějin. Je to dílo Všemohoucího Boha a je to úkol změnit svět. A tak, Petře, tě podruhé a patrně naposledy žádám, abys toto vše opustil a abys šel, učil a svědčil, pracoval a oddaně sloužil, až do dne, kdy ti udělají přesně to, co udělali mně.“

Když se pak obrátil ke všem apoštolům, mohl docela dobře říci: „Byli jste snad tak bláhoví jako zákoníci a farizeové? Jako byli Herod a Pilát? Mysleli jste si snad, jako oni, že toto dílo lze zničit jednoduše tím, že zničí mě? Mysleli jste si snad, jako oni, že kříž, hřeby a hrob znamenají konec toho všeho a že se každý z vás může blaženě znovu stát tím, kým jste byli předtím? Děti, cožpak se můj život a má láska nedotkla vašeho srdce hlouběji?“

Milovaní bratři a sestry, nevím přesně, co budeme prožívat během Soudného dne, ale budu velmi překvapen, pokud se v určité chvíli během tohoto rozhovoru Bůh nezeptá přesně na totéž, na co se Kristus zeptal Petra: „Miloval jsi mne?“ Myslím si, že bude chtít vědět, zda jsme ze svého zcela smrtelného, zcela nedostatečného a občas dětinského náhledu na věc alespoň porozuměli jednomu přikázání, onomu prvnímu a největšímu přikázání ze všech – „Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, i ze vší mysli své.“13 A pokud v tomto okamžiku budeme schopni ze sebe vysoukat slova: „Ano Pane, Ty víš, že Tě miluji“, pak nám možná připomene, že vrcholným charakteristickým rysem lásky je vždy oddanost.

„Milujete-li mne, přikázaní [má zachovávejte],“14 řekl Ježíš. A tak je naším úkolem žehnat bližním, chránit děti, pozvedat chudé a hájit pravdu. Máme za úkol napravovat špatnosti, dělit se o pravdu a konat dobro. Krátce řečeno, máme za úkol projevovat svou lásku k Pánu životem naplněným oddaným učednictvím. Nemůžeme s tím přestat a nemůžeme se vracet zpátky. Po setkání s žijícím Synem živého Boha nebude nikdy nic tak jako předtím. Ukřižování, Usmíření a Vzkříšení Ježíše Krista označuje začátek křesťanského života, nikoli jeho konec. A právě tato pravda a tato skutečnost umožnily hrstce galilejských rybářů, z nichž se opět stali apoštolové, aby bez „jediné synagogy či meče“15 opustili podruhé své sítě a vydali se změnit historii světa, v němž nyní žijeme.

Vydávám svědectví z hloubi srdce a celou silou své duše všem těm, kteří slyší můj hlas, že tyto apoštolské klíče byly znovuzřízeny na zemi a nacházejí se v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Těm, kteří se k nám v této velké závěrečné věci Kristově dosud nepřipojili, pravíme: „Přijďte prosím.“ Těm, kteří byli kdysi s námi, ale kteří se vzdálili a rozhodli se spíše si jen vybrat pár předkrmů ze švédského stolu Znovuzřízení a ponechat zbytek hostiny bez povšimnutí, říkám, že se obávám, že je čeká spousta dlouhých nocí a prázdných sítí. Výzva zní – vraťte se, zůstaňte věrnými, milujte Boha a nabízejte pomocnou ruku. Do této výzvy k neochvějné věrnosti zahrnuji i každého navrátivšího se misionáře, který kdy stál ve křtitelnici a s rukou v pravém úhlu pronesl: „Byv pověřen Ježíšem Kristem.“16 Toto pověření mělo navždy změnit nejen vašeho obráceného, ale mělo bezpochyby navždy změnit i vás. Mladým členům Církve, na něž čeká misie, chrám a manželství, pravíme: „Milujte Boha a zůstaňte čistí od krve a hříchů tohoto pokolení. Čeká na vás monumentální dílo, které bylo zdůrazněno oním úžasným oznámením, jež pronesl president Thomas S. Monson včera dopoledne. Váš Otec v nebi od vás očekává oddanost a lásku v každém stádiu vašeho života.“

Všem v dosahu mého hlasu pravím, že hlas Kristův k nám zaznívá z hlubin času a každého z nás se ptá, zatímco je ještě čas: „Miluješ mne?“ A za každého z nás odpovídám se ctí a z hloubi duše: „Ano Pane, milujeme Tě.“ A protože jsme vztáhli „ruku svou k pluhu“,17 nebudeme se ohlížet zpět, dokud toto dílo nebude dokončeno a dokud láska k Bohu a k bližnímu nebude vládnout světu. Ve jménu Ježíše Krista, amen.

Show References

  1.  

    1.  Jan 14:9.

  2.  

    2.  Marek 9:31–32.

  3.  

    3.  Jan 21:3.

  4.  

    4. Viz Jan 21:5.

  5.  

    5.  Jan 21:6.

  6.  

    6.  Lukáš 5:5.

  7.  

    7.  Lukáš 5:6.

  8.  

    8.  Jan 21:6.

  9.  

    9.  Jan 21:7.

  10.  

    10.  Jan 21:15.

  11.  

    11.  Jan 21:16.

  12.  

    12.  Jan 21:17.

  13.  

    13.  Lukáš 10:27; viz také Matouš 22:37–38.

  14.  

    14.  Jan 14:15.

  15.  

    15. Frederic W. Farrar, The Life of Christ (1994), 656; viz kapitola 62, kde najdete další informace o nezáviděníhodné situaci této nově založené Církve.

  16.  

    16.  Nauka a smlouvy 20:73.

  17.  

    17.  Lukáš 9:62.