Přijati Pánem

Starší Erich W. Kopischke

Sedmdesátník


Budeme-li usilovat o Pánovo přijetí a dostane-li se nám ho, poznáme, že si nás vyvolil a že nám žehná.

Když jsem byl malý, otec mě někdy brával s sebou, abych mu pomáhal při práci. Několik kilometrů od našeho bydliště jsme měli zahrádku, na které byla s příchodem každého ročního období spousta práce. Pracovali jsme na altánku nebo jsme stavěli a opravovali ploty. Pokud si to dobře pamatuji, téměr vždy jsme pracovali za velkých mrazů, v silném sněžení nebo lijáku. Ale mně se to líbilo. Otec mě učil postupovat při práci trpělivě a odevzdaně.

Jednou mi řekl, abych utáhl šroub, a přitom mě upozorňoval: „Dej pozor, pokud to utáhneš moc, šroub se zlomí.“ Chtěl jsem mu hrdě předvést, co umím. Šrouboval jsem vší silou a šroub se samozřejmě zlomil. Otec prohodil něco legračního a začali jsme nanovo. I když jsem něco pokazil, vždy jsem věděl, že mě má rád a věří mi. Přestože zemřel před více než 10 lety, stále slýchám jeho hlas a pociťuji jeho lásku, povzbuzení a to, že mě přijímá.

Pocit, že nás ti, které máme rádi, přijímají, je základní lidskou potřebou. Přijímají-li nás dobří lidé, motivuje nás to. Zvyšuje to naši sebeúctu a sebevědomí. Ti, kterým se nedostává přijetí z žádoucích zdrojů, ho často hledají jinde. Mohou vzhlížet k lidem, kterým nezáleží na jejich blahu. Mohou se připojit k falešným přátelům a dělat pochybné věci ve snaze získat uznání, po kterém touží. Mohou usilovat o přijetí nošením určité značky oblečení, aby tak měli pocit, že někam patří nebo že mají určité postavení. U některých lidí je výrazem touhy po přijetí to, že usilují o význačnou úlohu nebo funkci. Svou hodnotu mohou odvozovat od funkce, kterou zastávají, nebo od postavení, jehož dosáhli.

Ani v Církvi se pokaždé neubráníme takovému smýšlení. Pokud usilujeme o přijetí u špatných zdrojů nebo z nesprávných důvodů, ocitáme se na nebezpečné stezce – a ta nás pravděpodobně svede na scestí, a dokonce i k záhubě. Namísto uznání a sebevědomí se nakonec budeme cítit opuštění a méněcenní.

Alma radil svému synu Helamanovi: „Hleď, abys pohlížel k Bohu a žil.“1 Nejvyšším zdrojem vnitřní síly a trvalého přijetí jsou náš Nebeský Otec a Jeho Syn, Ježíš Kristus. Znají nás. Milují nás. Nepřijímají nás kvůli našemu titulu či funkci. Nehledí na naše postavení. Hledí do našeho srdce. Přijímají nás pro to, kdo jsme a čím se snažíme stát. Budeme-li vyhledávat přijetí u Nich a obdržíme-li ho, vždy nás to pozvedne a povzbudí.

Podělím se s vámi o jednoduchý návod, který, budeme-li podle něj postupovat, nám pomůže dosáhnout nejvyššího přijetí. Tento návod nám dal Pán skrze Proroka Josepha Smitha: „Vpravdě pravím vám, všichni ti, již vědí, že srdce jejich je upřímné a zlomené a duch jejich zkroušený, a jsou ochotni dodržovati smlouvy své skrze obětování – ano, každou oběť, kterou já, Pán, přikáži – jsou mnou přijati.“2

Tento návod tvoří tři jednoduché kroky:

  1. 1.

    Vědět, že naše srdce je upřímné a zlomené,

  2. 2.

    vědět, že náš duch je zkroušený, a

  3. 3.

    být ochoten dodržovat své smlouvy skrze obětování, jak Pán přikáže.

Nejprve musíme vědět, že naše srdce je upřímné a zlomené. Jak to poznáme? Začneme upřímným zpytováním sebe sama. Srdce je středem našich pocitů. Když nahlédneme do svého srdce, prověříme sami sebe. Víme jistě i to, co nikdo kolem nás neví. Známe své motivy a touhy. Pokud budeme upřímně zpytovat sami sebe, nebudeme si nic rozumově odůvodňovat, ani si nebudeme lhát.

Můžeme také posoudit, zda je naše srdce zlomené. Srdce zlomené je jemné, otevřené a vnímavé. Když slyším Spasitele říkat: „Aj, stojímť u dveří, a tluku,“3 slyším Ho tlouci na dveře svého srdce. Pokud Mu tyto dveře otevřu, jsem citlivější k nabádání Ducha a ve větší míře přijímám Boží vůli.

Budeme-li upřímně a s modlitbou zkoumat, do jaké míry je naše srdce upřímné a zlomené, Duch Svatý nás bude učit. Obdržíme buď láskyplné ujištění, nebo jemné napomenutí vybízející nás k jednání.

Zadruhé – musíme zjistit, zda máme zkroušeného ducha. Slovo zkroušený je v Oxfordském slovníku definováno jako „pociťující nebo vyjadřující výčitky svědomí kvůli špatnému jednání“.4 Máme-li zkroušeného ducha, vyznáváme své hříchy a slabosti. Jsme ochotni se učit „o [všech] věcech týkajících se spravedlivosti“.5 Pociťujeme zbožný zármutek a jsme ochotni činit pokání. Zkroušený duch je ochoten naslouchat „nutkáním Svatého Ducha“.6

Zkroušený duch se projevuje naší ochotou a odhodláním jednat. Jsme ochotni se pokořit před Bohem, ochotni činit pokání, ochotni se učit a ochotni se změnit. Jsme ochotni se modlit: „Ne má vůle, ale tvá staň se.“7

Třetím krokem k tomu, abychom byli přijati Pánem, je naše vědomé rozhodnutí dodržovat smlouvy, které jsme uzavřeli, skrze obětování, „ano, každou [obětí], kterou já, Pán, přikáži“.8 Až příliš často si myslíme, že slovo oběť označuje něco velkého nebo těžkého. V určitých situacích to může být pravda, ale většinou je tím myšleno to, abychom každý den žili jako praví učedníci Kristovi.

Jedním ze způsobů, jak dodržujeme smlouvy skrze obětování, je to, že každý týden způsobile přijímáme svátost. Vědomě se na tento posvátný obřad připravujeme. Obnovujeme a potvrzujeme své posvátné sliby dané Pánu. Tímto způsobem pociťujeme Jeho přijetí a dostává se nám od Něj ujištění, že naše úsilí uznává a že nám jsou odpuštěny hříchy skrze Usmíření Ježíše Krista. Během tohoto obřadu nám Pán slibuje, že budeme-li ochotni vzít na sebe jméno Jeho Syna a vždy na Něj pamatovat a zachovávat Jeho přikázání, budeme moci vždy mít Jeho Ducha, aby byl s námi. Schopnost mít Ducha Svatého jako stálého společníka je tím nejlepším ukazatelem toho, že nás Bůh přijímá.

Další způsoby, jak dodržovat smlouvy skrze obětování, jsou velmi jednoduché – například přijmout povolání v Církvi a věrně v něm sloužit nebo následovat výzvu našeho proroka Thomase S. Monsona a podávat pomocnou ruku těm, kteří stojí podél cesty a potřebují duchovně zachránit. Své smlouvy dodržujeme skrze obětování tím, že neokázale sloužíme ve svém okolí či obci, nebo tím, že vyhledáváme jména předků a vykonáváme za ně chrámové obřady. Své smlouvy dodržujeme skrze obětování tím, že jednoduše usilujeme o spravedlivost, jsme otevření a v každodenním životě nasloucháme nabádáním Ducha. Dodržovat smlouvy někdy neznamená nic víc, než že budeme pevně a věrně stát, zatímco kolem nás zuří bouře života.

Poté, co Pán vysvětluje, jak nás může přijmout, ukazuje nám pomocí názorného příkladu, jaký užitek máme my, jako jednotlivci i jako rodiny, když usilujeme o Jeho přijetí. Řekl: „Neboť já, Pán, způsobím, aby plodili jako velmi plodný strom, jenž je zasazen v dobré zemi u čistého potoka, kterýžto strom vydává mnoho cenného ovoce.“9

Jsme-li v souladu s Duchem Páně a pociťujeme-li, že nás Pán přijímá, budeme požehnáni nad naše chápání a budeme moci přinášet mnohé ovoce spravedlivosti. Budeme patřit k těm, kterým říká: „To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého.“10

Budeme-li usilovat o Pánovo přijetí a dostane-li se nám ho, poznáme, že si nás vyvolil a že nám žehná. Získáme tak větší důvěru v to, že nás bude vést a směřovat k dobrému. Jeho láskyplné milosrdenství se bude projevovat v našem srdci, v našem životě i v naší rodině.

Z celého srdce vás vyzývám, abyste usilovali o Pánovo přijetí a abyste se těšili z Jeho slíbených požehnání. Budeme-li se řídit tím jednoduchým návodem, který nám Pán dal, poznáme, že nás přijímá bez ohledu na naši funkci, postavení nebo omezení smrtelného života. Jeho milující přijetí nás bude motivovat, posílí naši víru a pomůže nám vyrovnat se se vším, čemu v životě čelíme. Navzdory těžkostem budeme úspěšní, bude se nám dařit11 a budeme šťastní.12 Budeme patřit k těm, kterým Pán řekl:

„Nebojte se, malé děti, neboť jste moje a já jsem přemohl svět, a vy jste z těch, které mi Otec můj dal;

„A žádný z těch, které mi Otec můj dal, nebude ztracen.“13

Ve jménu Ježíše Krista, amen.