Čtyři tituly

Jedním z titulů, který každého z nás zásadním způsobem definuje, je syn Nebeského Otce. Bez ohledu na to, čím jiným v životě jsme nebo co děláme, nikdy nesmíme zapomínat, že jsme doslovné duchovní děti Boží. Byli jsme Jeho dětmi před příchodem na tento svět a budeme jimi na věky. Tato základní pravda by měla změnit způsob, jakým pohlížíme na sebe, na své bratry a sestry i na život samotný.

Naneštěstí, nikdo z nás nežije zcela v souladu se vším, co tento titul zahrnuje, „neboť … všickniť zajisté zhřešili, a nemají slávy Boží“.¹

Občas můžeme ztrácet odvahu, když víme, co to znamená být synem Božím, a přesto se nám nedaří uspět. Protivník těchto pocitů rád zneužívá. Satan by byl raději, kdybyste se definovali podle svých hříchů spíše než podle svého božského potenciálu. Bratří, neposlouchejte ho.

Všichni jsme někdy viděli batole, jak se učí chodit. Udělá krůček a zavrávorá. Spadne. Pokáráme ho za jeho snahu? Samozřejmě, že ne. Jaký otec by trestal batole za to, že klopýtlo? Povzbuzujeme ho, tleskáme mu a chválíme ho, protože toto dítě se s každým krůčkem stává více takovým, jako jsou jeho rodiče.

Bratří, v porovnání s Boží dokonalostí na tom my smrtelníci nejsme o nic lépe než neobratná a nejistá batolata. Ale náš milující Nebeský Otec chce, abychom se stali více takovými, jako je On, a to, drazí bratří, má být i naším věčným cílem. Bůh rozumí tomu, že to nedokážeme během okamžiku, ale tak, že budeme činit jeden krok za druhým.

Nevěřím v Boha, který by stanovoval pravidla a přikázání jen proto, aby si počkal, až selžeme, aby nás pak mohl potrestat. Věřím v milujícího a starostlivého Nebeského Otce, který se těší z každé naší snahy o to, abychom stáli zpříma a kráčeli k Němu. A i když klopýtneme, naléhá na nás, abychom neztráceli odvahu – nikdy neopouštěli své dané pole služby a nevzdávali se –, ale abychom sebrali odvahu, upevnili víru a dále se snažili.

Náš Otec v nebi vede a učí své děti a často posílá skrytou nebeskou pomoc těm, kteří touží následovat Spasitele.

A to nás přivádí k dalšímu titulu, který náleží každému z nás – všichni, kteří se upřímně snaží následovat Krista, jsou nazýváni Jeho učedníky. Přestože víme, že nikdo z nás není dokonalý, nepoužíváme tuto skutečnost jako výmluvu pro to, abychom snižovali svá očekávání, žili pod úrovní svých výsad, odkládali den pokání nebo odmítali dorůstat v lepší, dokonalejší a vytříbenější následovníky našeho Mistra a Krále.

Pamatujte na to, že Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů není postavena pro muže a ženy, kteří jsou dokonalí nebo kterých se nedotýkají pokušení smrtelnosti, ale spíše pro přesně takové lidi, jakými jsme vy i já. A je postavena na skále našeho Vykupitele, Pána Ježíše Krista,² skrze Jehož Usmíření můžeme být očištěni a můžeme se stát spoluměšťany a domácími Božími.³

Bez Usmíření Ježíše Krista by náš život byl slepou uličkou bez naděje a budoucnosti. S Usmířením se život stává povznášející a inspirující cestou růstu a rozvoje, která vede k věčnému životu v přítomnosti našeho Nebeského Otce.

Ale i když má Usmíření každému z nás pomoci stát se více takovým, jako je Kristus, nemá nás všechny učinit stejnými. Někdy si rozdílné rysy osobnosti pleteme s hříchem. Můžeme dokonce udělat i tu chybu, že si budeme myslet, že když se od nás někdo liší, tak to musí znamenat, že s ním Bůh není spokojen. Tento způsob myšlení vede některé lidi k domněnce, že Církev chce, aby si členové byli podobní jako vejce vejci – že by všichni měli stejně vypadat, přemýšlet, jednat a mít tytéž pocity. To by odporovalo genialitě Boha, který stvořil každého muže tak, aby se lišil od svého bratra, a každého syna tak, aby se lišil od svého otce. Dokonce i identická dvojčata mají odlišné charakterové vlastnosti a duchovní identitu.

Odporuje to také záměru a účelu Církve Ježíše Krista, která uznává a ochraňuje mravní svobodu jednání každého Božího dítěte, se všemi dalekosáhlými následky, které z ní plynou. Jako učedníci Ježíše Krista jsme sjednoceni ve svém svědectví o znovuzřízeném evangeliu a ve svém závazku dodržovat Boží přikázání. Avšak naše kulturní, společenské a politické preference jsou rozmanité.

Církev prospívá, když této rozmanitosti využíváme a povzbuzujeme se navzájem k tomu, abychom rozvíjeli a používali své talenty k pozvedání a posilování svých spoluučedníků.

Bratří, učednictví je cesta celoživotního následování Spasitele. Během svého obrazného putování z Betléma na Golgotu budeme mít mnoho příležitostí tuto cestu opustit. Někdy se bude zdát, že od nás tato cesta vyžaduje víc, než bychom si přáli. Avšak jako nositelé kněžství musíme mít odvahu následovat svého Vykupitele, i když se nám náš kříž zdá být příliš těžký.

Každý krok, kterým budeme Syna Božího následovat, nám možná připomene, že ještě nejsme dokonalí. Buďme však i přesto stálými a neochvějnými učedníky. Nevzdávejme to. Buďme věrni svým smlouvám. Nikdy neztrácejme ze zřetele svého Obhájce a Vykupitele, zatímco k Němu kráčíme, jeden nedokonalý krok za druhým.

Bratří, pokud opravdu následujeme Pána Ježíše Krista, musíme přijmout třetí titul – uzdravovatel duší. My, kteří jsme byli vysvěceni ke kněžství Božímu, jsme povoláni se „lékařství učit“.⁴

Naším úkolem je budovat, opravovat, posilovat, pozvedat a uzdravovat. Jsme pověřeni následovat Spasitelův příklad a nabízet pomocnou ruku těm, kteří trpí. „[Truchlíme] s těmi, kteří truchlí; … a [utěšujeme] ty, kteří mají útěchy zapotřebí.“⁵ Obvazujeme rány sužovaným. „[Pomáháme] slabým, [pozdvihujeme] ruce, které jsou skleslé, a [posilujeme] kolena zemdlená.“⁶

Jako domácí učitelé jsme uzdravovateli. Jako vedoucí kněžství jsme uzdravovateli. Jako otcové, synové, bratři a manželé máme být oddanými a zasvěcenými uzdravovateli. V jedné ruce neseme nádobku s olejem posvěceným pro žehnání nemocných; ve druhé neseme bochník chleba pro nasycení hladových; a v srdci neseme pokojné slovo Boží, „jež hojí zraněnou duši“.⁷

To je naší první a nejdůležitější zodpovědností coby nositelů kněžství – a týká se to nositelů kněžství Aronova i Melchisedechova. Znovuzřízené evangelium Ježíše Krista žehná životům nejen tehdy, když v něho věříme – ale ještě více tehdy, když podle něho žijeme. Právě používáním zásad evangelia jsou pozvedáni jednotlivci a posilovány rodiny. Naší výsadou a zodpovědností je nejen správné věci říkat, ale také je činit.

Spasitel je vykonavatel zázraků. Je veliký Uzdravovatel. Je naším příkladem a světlem i v těch nejtemnějších chvílích a ukazuje nám tu správnou cestu.

Následujme Ho. Chopme se své role a staňme se uzdravovatelem skrze službu Bohu a svým bližním.

Čtvrtým společným titulem se vracíme k prvnímu titulu z našeho seznamu. Jako synové Nebeského Otce jsme dědici všeho, co má On.

„Tenť Duch osvědčuje duchu našemu, že jsme synové Boží.

A jestliže synové, tedy i dědicové, dědicové zajisté Boží, spolu pak dědicové Kristovi, však jestliže spolu trpíme, abychom spolu i oslaveni byli.“⁸

Zamyslete se nad tím, drazí bratří. Jsme spoludědici s Kristem!

Dává potom smysl, aby mnozí z nás věnovali tolik hodnotného času, myšlenek, prostředků a energie usilování o prestiž, světský majetek nebo o to, aby se bavili nejnovějšími a nejpopulárnějšími elektronickými přístroji?

Pán nám předložil božský příslib, že „kdokoli je věrný, aby získal tato dvě kněžství, … zveleboval povolání své, … [přijme] mne, praví Pán; … a ten, kdo přijímá mne, přijímá Otce mého; … tudíž vše, co můj Otec má, mu bude dáno“.⁹

Můj rozum nestačí na to, abych si představil vše, co tento slib znamená. Vím však, že je velkolepý, božský a věčný a je hoden veškerého našeho úsilí v tomto životě.

Když toto víme, je snad možné, abychom nesloužili ochotně a s radostí Pánu a svým bližním a abychom neplnili své zodpovědnosti v Božím kněžství?

Toto je ta nejušlechtilejší práce, která bude tříbit všechny naše smysly a která prověří každou naši schopnost. Toužíme spatřit nebesa otevřená a být svědkem toho, jak nám nabádání Svatého Ducha ukazuje cestu? Pak se chopme svého srpu a pusťme se do tohoto velkolepého díla, do této věci, která je mnohem vznešenější než my sami!

Služba Bohu a našim bližním pro nás bude výzvou a promění nás v něco velkolepějšího, než jsme kdy považovali za možné.

Možná si myslíte, že vás není zapotřebí, že jste přehlíženi nebo nechtěni, že na vás nezáleží.

Je mi upřímně líto, jestli se některý nositel kněžství takto cítí. Váš Nebeský Otec vás zcela jistě nepřehlíží a pro Něho nejste nechtěnými. Miluje vás. A já vám říkám, že vaše Církev vás rozhodně potřebuje.

Nevíte snad, že „což bláznivého jest u světa, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a to, což jest u světa mdlé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné“?¹⁰

Možná je pravda, že jsme slabí. Možná nejsme moudří ani mocní. Ale když skrze nás působí Bůh, nikdo a nic se nemůže postavit proti nám.¹¹

A to je důvod, proč je vás zapotřebí. Vy máte svůj jedinečný způsob, jak můžete přispívat, a Bůh může tento váš příspěvek mnohokrát znásobit. Vaše schopnost přispívat nezávisí na vašem povolání v Církvi. Příležitostí ke službě máte bezpočet. Pokud čekáte na pomezní čáře, pak vás povzbuzuji, abyste se zapojili do hry.

Nečekejte na určité povolání, abyste se mohli plně zapojit do budování království Božího. Jako nositelé kněžství už jste k dílu povoláni. Studujte každý den slovo Boží, modlete se každý den k Nebeskému Otci, osvojujte si zásady znovuzřízeného evangelia, vzdávejte Bohu díky a proste Ho o vedení. Poté žijte podle toho, čemu jste se naučili, především v rodině, ale i v ostatních situacích v životě.

V symfonii velikého Skladatele je jedinečný part, který máte hrát právě vy – melodie, kterou máte zpívat jen a jen vy. Pokud svůj part nezahrajete, symfonie bude jistě pokračovat i bez vás. Když však povstanete, zapojíte se do hry a umožníte moci Boží, aby se skrze vás projevovala, spatříte otevřené průduchy nebeské a Pán vylije „na vás požehnání, tak že neodoláte“.¹² Dosahujte svého opravdového potenciálu jakožto syna Božího a můžete být silou dobra ve své rodině, domově, společnosti, národě, a vskutku i po celém světě.

A když přitom ztratíte svou duši ve službě druhým,¹³ pak porostete a budete se rozvíjet, dokud nedosáhnete „postavy plného věku Kristova“.¹⁴ Pak budete připraveni zdědit s Kristem vše, co má váš Otec.

Drazí bratří, drazí přátelé, jste důležití. Jste milováni. Je vás zapotřebí. Toto dílo je pravdivé. Kněžství, jehož máte výsadu být nositeli, je vskutku od Boha.

Modlím se, abyste při přemítání o mnoha titulech způsobilého nositele kněžství pocítili v zádech božský vítr, který vás bude pozvedat výš a výš až k onomu velkolepému dědictví, které pro vás váš Nebeský Otec vyhradil. Zanechávám vám toto požehnání a své svědectví v posvátném jménu Ježíše Krista, amen.