Domov – škola života

Po návratu z misie jsem poznal krásnou mladou ženu s dlouhými černými vlasy, které jí sahaly až po pás. Měla nádherné velké oči medové barvy a nakažlivý úsměv. Okouzlila mě od první chvíle, kdy jsem ji spatřil.

Moje manželka měla za cíl, že uzavře sňatek v chrámu, ačkoli tehdy byl nejbližší chrám vzdálený přes 6 400 km.

Náš občanský sňatek byl radostný a smutný zároveň, neboť jsme byli oddáni jen na dobu určitou. Oddávající pronesl slova: „Tímto váš sňatek prohlašuji za uzavřený,“ ale ihned poté dodal: „dokud vás smrt nerozdělí.“

S jistou obětí jsme se tedy vypravili zakoupit jednosměrnou jízdenku do chrámu Mesa v Arizoně.

Když jsme v chrámu poklekli u oltáře, oprávněný služebník pronesl slova, po kterých jsem tolik toužil, a oddal nás jako manžela a manželku na čas a na celou věčnost.

Jeden přítel nás vzal na Nedělní školu. Během lekce vstal a představil nás celé třídě. Poté, co lekce skončila, za mnou přišel bratr, který mi podal ruku a vložil mi do dlaně 20dolarovou bankovku. Nedlouho poté mi podal ruku další bratr a k mému překvapení mi také vložil do ruky bankovku. Rychle jsem se podíval na manželku, která byla na druhé straně místnosti, a zvolal jsem: „Blanquy, podej si s každým ruku!“

Brzy jsme nashromáždili dost peněz na návrat do Guatemaly.

„V celestiální slávě jsou tři nebesa neboli stupně;

A aby člověk získal nejvyšší, musí vstoupiti do tohoto řádu kněžství.“¹

Moje manželka vyznává motto: „K hádce je třeba dvou lidí, a já nikdy nebudu jedním z nich.“

Pán jasně popsal vlastnosti, které mají řídit naše jednání s druhými lidmi. Jsou jimi přesvědčování, shovívavost, jemnost, mírnost a nepředstíraná láska.²

Fyzické zneužívání a týrání v rodině je něco, co se v některých společnostech vyskytuje již méně často, a z toho máme radost. Stále daleko však máme k vymýcení citového zneužívání a týrání. Újma způsobená touto formou zneužívání přetrvává v naší paměti, zraňuje naši osobnost, zasévá nám do srdce nenávist, snižuje naši sebeúctu a naplňuje nás strachem.

Mít za sebou obřad celestiálního sňatku nestačí. Musíme také vést celestiální život.

Toto je další motto, které moje manželka často zmiňuje.

Spasitel rozuměl důležitosti posvátné hudby. V písmech se píše, že poté, co s učedníky oslavil přesnice, „sezpívavše písničku, vyšli na horu Olivetskou“.³

A když Spasitel promlouval skrze Proroka Josepha, řekl: „Neboť duši mou těší píseň srdce; ano, píseň spravedlivých je pro mne modlitbou a bude zodpověděna požehnáním na hlavu jejich.“⁴

Jak dojemné je slyšet zpívat malé dítě, které rodiče naučili píseň „Jsem dítě Boží“!⁵

Výrazy „miluji tě“, „moc ti děkuji“ a „odpusť mi“ jsou jako balzám pro duši. Mění slzy v pocity štěstí. Dodávají útěchu sklíčené duši a potvrzují láskyplné pocity našeho srdce. Tak jako rostliny chřadnou nedostatkem vody, i naše láska chřadne a umírá, když přestáváme používat slova a skutky lásky.

Pamatuji dny, kdy jsme si milostné dopisy posílali poštou, kdy jsme sbírali mince, abychom svým blízkým mohli zavolat z telefonní budky, nebo kdy jsme milostné básně skládali a psali na obyčejný papír.

Dnes to všechno zní jako pozvánka do muzea!

Technologie nám v této době a v tomto věku umožňují dělat divy. Je tak snadné poslat esemesku vyjadřující lásku a vděčnost! Mládež to dělá pořád. Říkám si ale, zdali nám tyto a další krásné zvyky vydrží i poté, co založíme domov. V jedné esemesce, kterou mi nedávno poslala manželka, stálo: „Objetí jako nebe, polibek jako slunce a večer jako měsíc. Krásný den, miluji tě.“

Kdykoli obdržím takovou zprávu, nemohu si pomoct a cítím se jako v nebi.

Dokonalým příkladem ve vyjadřování lásky je náš Otec v nebi. Při představování svého Syna použil tato slova: „Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž se mi dobře zalíbilo.“⁶

Když svou manželku vidím každý den číst Knihu Mormonovu, naplňuje mě to dojetím. Zatímco tak činí, pociťuji její svědectví už jen z radosti, která jí vyzařuje z tváře, když pročítá pasáže, které svědčí o poslání Spasitele.

Jak moudrá jsou slova Spasitele: „Ptejte se na písma; nebo vy domníváte se v nich věčný život míti, a tať svědectví vydávají o mně.“⁷

Inspirován těmito slovy jsem se zeptal své vnučky Raquel, která se nedávno naučila číst: „Co bys řekla tomu, kdyby sis dala za cíl přečíst Knihu Mormonovu?“

Odpověděla: „Ale dědo, to je moc těžké. Je to tlustá kniha.“

Poté jsem ji požádal, aby mi přečetla jednu stránku. Měřil jsem jí čas na stopkách. Řekl jsem: „Zabralo ti to jen tři minuty a španělská verze Knihy Mormonovy má 642 stran, takže budeš potřebovat 1 926 minut.“

To ji mohlo ještě více odradit, a tak jsem toto číslo vydělil 60 minutami a řekl jsem jí, že bude na přečtení potřebovat pouze 32 hodin – ani ne den a půl!

Poté mi řekla: „Tak to je lehké, dědo.“

Nakonec to Raquel, jejímu bratrovi Estebanovi a našim dalším vnoučatům zabralo více času, protože tuto knihu je třeba číst s duchem modlitby a rozjímání.

Když se postupem času naučíme těšit se z písem, zvoláme spolu s Žalmistou: „Ó jak jsou [sladká] dásním mým [slova tvá], nad med ústům mým.“⁸

Vzpomínám si, že po návratu z misie jsem si díky tomu, že jsem pilně studoval písma, myslel, že už všechno vím. Během námluv jsme s Blanquy často studovali písma společně. Využil jsem mnohé ze svých zápisků a odkazů, abych se s ní podělil o svou znalost evangelia. Po sňatku jsem od ní dostal jedno velké ponaučení a uvědomil jsem si něco velmi důležitého: já jsem se možná pokoušel učit ji evangeliu, ale ona mě učila jak podle něho žít.

V závěru Kázání na hoře nám Spasitel dal tuto moudrou radu: „A protož každého, kdož slyší slova má tato a plní je, připodobním muži moudrému, kterýž ustavěl dům svůj na skále.“⁹

Ti, kteří žijí podle celestiálních zásad, které se nacházejí v písmech, přinášejí útěchu trpícím. Sklíčeným přinášejí radost, ztraceným poskytují vedení, zarmouceným přinášejí pokoj a s jistotou vedou ty, kteří hledají pravdu.