Domov – škola života

Starší Enrique R. Falabella

Sedmdesátník


Zásadám se učíme v domově – na místě, které se může stát kouskem nebe zde na zemi.

Někteří rodiče se omlouvají za chyby, kterých se dopouštějí ve svém domově, a říkají, že důvodem je to, že neexistuje žádná škola rodičovství.

Ve skutečnosti ale taková škola existuje a může být tou nejlepší ze všech. Tato škola se nazývá domov.

Když na křídlech paměti cestuji do minulosti, vybavují se mi drahocenné chvíle, které jsem zažil se svou manželkou. Zatímco budu o těchto vzpomínkách hovořit, mohou se vám vybavit vaše vlastní vzpomínky – radostné i smutné; z každé se něčemu učíme.

1. Chrám je tím pravým místem

Po návratu z misie jsem poznal krásnou mladou ženu s dlouhými černými vlasy, které jí sahaly až po pás. Měla nádherné velké oči medové barvy a nakažlivý úsměv. Okouzlila mě od první chvíle, kdy jsem ji spatřil.

Moje manželka měla za cíl, že uzavře sňatek v chrámu, ačkoli tehdy byl nejbližší chrám vzdálený přes 6 400 km.

Náš občanský sňatek byl radostný a smutný zároveň, neboť jsme byli oddáni jen na dobu určitou. Oddávající pronesl slova: „Tímto váš sňatek prohlašuji za uzavřený,“ ale ihned poté dodal: „dokud vás smrt nerozdělí.“

S jistou obětí jsme se tedy vypravili zakoupit jednosměrnou jízdenku do chrámu Mesa v Arizoně.

Když jsme v chrámu poklekli u oltáře, oprávněný služebník pronesl slova, po kterých jsem tolik toužil, a oddal nás jako manžela a manželku na čas a na celou věčnost.

Jeden přítel nás vzal na Nedělní školu. Během lekce vstal a představil nás celé třídě. Poté, co lekce skončila, za mnou přišel bratr, který mi podal ruku a vložil mi do dlaně 20dolarovou bankovku. Nedlouho poté mi podal ruku další bratr a k mému překvapení mi také vložil do ruky bankovku. Rychle jsem se podíval na manželku, která byla na druhé straně místnosti, a zvolal jsem: „Blanquy, podej si s každým ruku!“

Brzy jsme nashromáždili dost peněz na návrat do Guatemaly.

„V celestiální slávě jsou tři nebesa neboli stupně;

A aby člověk získal nejvyšší, musí vstoupiti do tohoto řádu kněžství.“1

2. K hádce je třeba dvou lidí

Moje manželka vyznává motto: „K hádce je třeba dvou lidí, a já nikdy nebudu jedním z nich.“

Pán jasně popsal vlastnosti, které mají řídit naše jednání s druhými lidmi. Jsou jimi přesvědčování, shovívavost, jemnost, mírnost a nepředstíraná láska.2

Fyzické zneužívání a týrání v rodině je něco, co se v některých společnostech vyskytuje již méně často, a z toho máme radost. Stále daleko však máme k vymýcení citového zneužívání a týrání. Újma způsobená touto formou zneužívání přetrvává v naší paměti, zraňuje naši osobnost, zasévá nám do srdce nenávist, snižuje naši sebeúctu a naplňuje nás strachem.

Mít za sebou obřad celestiálního sňatku nestačí. Musíme také vést celestiální život.

3. Dítě, které si zpívá, je šťastné

Toto je další motto, které moje manželka často zmiňuje.

Spasitel rozuměl důležitosti posvátné hudby. V písmech se píše, že poté, co s učedníky oslavil přesnice, „sezpívavše písničku, vyšli na horu Olivetskou“.3

A když Spasitel promlouval skrze Proroka Josepha, řekl: „Neboť duši mou těší píseň srdce; ano, píseň spravedlivých je pro mne modlitbou a bude zodpověděna požehnáním na hlavu jejich.“4

Jak dojemné je slyšet zpívat malé dítě, které rodiče naučili píseň „Jsem dítě Boží“!5

4. Potřebuji, abys mě objal

Výrazy „miluji tě“, „moc ti děkuji“ a „odpusť mi“ jsou jako balzám pro duši. Mění slzy v pocity štěstí. Dodávají útěchu sklíčené duši a potvrzují láskyplné pocity našeho srdce. Tak jako rostliny chřadnou nedostatkem vody, i naše láska chřadne a umírá, když přestáváme používat slova a skutky lásky.

Pamatuji dny, kdy jsme si milostné dopisy posílali poštou, kdy jsme sbírali mince, abychom svým blízkým mohli zavolat z telefonní budky, nebo kdy jsme milostné básně skládali a psali na obyčejný papír.

Dnes to všechno zní jako pozvánka do muzea!

Technologie nám v této době a v tomto věku umožňují dělat divy. Je tak snadné poslat esemesku vyjadřující lásku a vděčnost! Mládež to dělá pořád. Říkám si ale, zdali nám tyto a další krásné zvyky vydrží i poté, co založíme domov. V jedné esemesce, kterou mi nedávno poslala manželka, stálo: „Objetí jako nebe, polibek jako slunce a večer jako měsíc. Krásný den, miluji tě.“

Kdykoli obdržím takovou zprávu, nemohu si pomoct a cítím se jako v nebi.

Dokonalým příkladem ve vyjadřování lásky je náš Otec v nebi. Při představování svého Syna použil tato slova: „Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž se mi dobře zalíbilo.“6

5. Miluji Knihu Mormonovu a svého Spasitele, Ježíše Krista

Když svou manželku vidím každý den číst Knihu Mormonovu, naplňuje mě to dojetím. Zatímco tak činí, pociťuji její svědectví už jen z radosti, která jí vyzařuje z tváře, když pročítá pasáže, které svědčí o poslání Spasitele.

Jak moudrá jsou slova Spasitele: „Ptejte se na písma; nebo vy domníváte se v nich věčný život míti, a tať svědectví vydávají o mně.“7

Inspirován těmito slovy jsem se zeptal své vnučky Raquel, která se nedávno naučila číst: „Co bys řekla tomu, kdyby sis dala za cíl přečíst Knihu Mormonovu?“

Odpověděla: „Ale dědo, to je moc těžké. Je to tlustá kniha.“

Poté jsem ji požádal, aby mi přečetla jednu stránku. Měřil jsem jí čas na stopkách. Řekl jsem: „Zabralo ti to jen tři minuty a španělská verze Knihy Mormonovy má 642 stran, takže budeš potřebovat 1 926 minut.“

To ji mohlo ještě více odradit, a tak jsem toto číslo vydělil 60 minutami a řekl jsem jí, že bude na přečtení potřebovat pouze 32 hodin – ani ne den a půl!

Poté mi řekla: „Tak to je lehké, dědo.“

Nakonec to Raquel, jejímu bratrovi Estebanovi a našim dalším vnoučatům zabralo více času, protože tuto knihu je třeba číst s duchem modlitby a rozjímání.

Když se postupem času naučíme těšit se z písem, zvoláme spolu s Žalmistou: „Ó jak jsou [sladká] dásním mým [slova tvá], nad med ústům mým.“8

6. Nestačí písma znát, musíme podle nich žít

Vzpomínám si, že po návratu z misie jsem si díky tomu, že jsem pilně studoval písma, myslel, že už všechno vím. Během námluv jsme s Blanquy často studovali písma společně. Využil jsem mnohé ze svých zápisků a odkazů, abych se s ní podělil o svou znalost evangelia. Po sňatku jsem od ní dostal jedno velké ponaučení a uvědomil jsem si něco velmi důležitého: já jsem se možná pokoušel učit ji evangeliu, ale ona mě učila jak podle něho žít.

V závěru Kázání na hoře nám Spasitel dal tuto moudrou radu: „A protož každého, kdož slyší slova má tato a plní je, připodobním muži moudrému, kterýž ustavěl dům svůj na skále.“9

Ti, kteří žijí podle celestiálních zásad, které se nacházejí v písmech, přinášejí útěchu trpícím. Sklíčeným přinášejí radost, ztraceným poskytují vedení, zarmouceným přinášejí pokoj a s jistotou vedou ty, kteří hledají pravdu.

Abych to shrnul:

  1. 1.

    Chrám je tím pravým místem.

  2. 2.

    K hádce je třeba dvou lidí, a já nikdy nebudu jedním z nich.

  3. 3.

    Dítě, které si zpívá, je šťastné.

  4. 4.

    Potřebuji, abys mě objal.

  5. 5.

    Miluji Knihu Mormonovu a svého Spasitele, Ježíše Krista.

  6. 6.

    Nestačí písma znát, musíme podle nich žít.

Těmto a mnoha dalším zásadám se učíme v domově – na místě, které se může stát kouskem nebe zde na zemi.10 Svědčím o tom, že evangelium Ježíše Krista a plán našeho Nebeského Otce nám poskytují jisté vedení v tomto životě a zaslíbení věčného života. Ve jménu Ježíše Krista, amen.

Mostrar las referencias

  1.  

    1. Nauka a smlouvy 131:1–2.

  2.  

    2. Viz Nauka a smlouvy 121:41.

  3.  

    3. Marek 14:26.

  4.  

    4. Nauka a smlouvy 25:12.

  5.  

    5. „Jsem dítě Boží“, ZNPPD 1, str. 96.

  6.  

    6. Matouš 3:17; viz také Marek 1:11; 3. Nefi 11:7.

  7.  

    7. Jan 5:39.

  8.  

    8. Žalm 119:103.

  9.  

    9. Matouš 7:24.

  10.  

    10. Viz Teachings of Presidents of the Church: David O. McKay (2003), 43, 150.