Toto vím

V roce 1992, poté, co jsem sloužil devět let jako asistent Dvanácti a 22 let jako člen Kvora Dvanácti, jsem oslavil 68. narozeniny. Měl jsem pocit, že mám začít psát báseň, kterou nazývám „Nedokončená kompozice“. Toto je její první část:

Po deseti letech jsem se rozhodl k této básni připojit několik dalších veršů:

A loni jsem doplnil tyto verše:

A já skutečně vím!

Ze zadních oken našeho domova jsou vidět malá květinová zahrada a les, kolem něhož teče malý potok. Jedna zeď našeho domu sousedí se zahradou a je hustě porostlá evropským břečťanem. Již mnoho let je tento břečťan místem, kde hnízdí pěnkavy. Hnízda v břečťanu jsou chráněna před liškami, kočkami a mývaly, kteří tam pobíhají.

Jednoho dne nastal v břečťanu velký rozruch. Zoufalý a úzkostný křik přivolal i osm nebo deset pěnkav z blízkého lesa, aby se přidaly k tomuto křiku na poplach. Brzy jsem uviděl zdroj tohoto rozruchu. Z břečťanu se částečně spustil had a visel před oknem. Byl dostatečně dlouhý na to, abych ho stáhl dolů. V prostřední části hadího těla byly dvě boule – jasný důkaz toho, že had pozřel z hnízda dvě mláďata. Za těch 50 let, co žijeme v tomto domě, jsme nikdy nic podobného neviděli. Byl to zážitek, který se přihodí jen jednou za život – to jsme si alespoň mysleli.

O několik dní později se strhl další rozruch, tentokrát v břečťanu, který pokrývá přístřešek našeho psa. Slyšeli jsme tentýž zoufalý křik a viděli shluk sousedních pěnkav. Poznali jsme, kdo je tím útočníkem. Náš vnuk vylezl na střechu psího přístřešku a vytáhl dalšího hada, jenž stále pevně svíral samičku pěnkavy, kterou chytil v hnízdě a usmrtil.

Řekl jsem si: „Co se to děje? Je snad zahrada Eden znovu napadena?“

V mysli se mi vybavila varování pronášená proroky. Nebudeme vždy chráněni před vlivem protivníka, dokonce ani ve vlastním domově. Musíme chránit svá mláďata.

Žijeme ve velmi nebezpečném světě, který ohrožuje to, co je nejduchovnější. Na rodinu, základní organizaci v čase a na věčnosti, útočí síly viditelné i neviditelné. Je to dílo protivníka. Jeho cílem je škodit. Dokáže-li oslabit a zničit rodinu, bude úspěšný.

Svatí posledních dnů znají nadpozemský význam rodiny a snaží se žít tak, aby se protivník nemohl vplížit do jejich domova. Bezpečí a jistotu pro sebe a své děti nacházíme v tom, že ctíme smlouvy, které jsme uzavřeli, a že děláme prosté skutky poslušnosti vyžadované od následovníků Krista.

Izaiáš řekl: „Zjeví se skutek spravedlnosti, pokoj, ovoce, pravím, spravedlnosti, pokoj a bezpečnost až na věky.“²

Onen pokoj je přislíben také ve zjeveních, v nichž Pán prohlašuje: „Jste-li připraveni, nebudete se báti.“³

Svrchovaná moc kněžství je dána k tomu, aby chránila domov a jeho obyvatele. Otec má pravomoc a odpovědnost učit své děti a žehnat jim a zajišťovat pro ně obřady evangelia a jakoukoli další kněžskou ochranu, kterou potřebují. Má projevovat lásku, věrnost a úctu matce tak, aby jejich děti tuto lásku mohly vidět.

Poznal jsem, že víra je skutečná moc, ne pouze výraz našeho přesvědčení. Je jen málo věcí, které jsou mocnější než věrné modlitby spravedlivé matky.

Učte sebe a svou rodinu o daru Ducha Svatého a o Usmíření Ježíše Krista. Nebudete konat žádnou důležitější věčnou práci než tu, kterou budete konat mezi stěnami svého vlastního domova.

Víme, že jsme duchovní děti nebeských rodičů a že jsme zde na zemi proto, abychom obdrželi smrtelné tělo a byli zkoušeni. My, kteří máme smrtelné tělo, máme moc nad těmi bytostmi, které ho nemají.⁴ Jsme svobodni volit si, co chceme, a vybírat si a volit si své skutky, ale nejsme svobodni volit si následky. Ty přicházejí, tak jak přicházejí.

Svoboda jednání je v písmech definována jako „mravní svoboda jednání“, což znamená, že si můžeme vybírat mezi dobrem a zlem. Protivník se snaží nás pokoušet, abychom mravní svobodu jednání používali nesprávně.

Písma nás učí, že „každý člověk [může] jednati ohledně nauky a zásady týkající se budoucna, podle mravní svobody jednání, kterou jsem mu dal, aby každý člověk mohl býti v den soudu zodpovědný za své vlastní hříchy“.⁵

Alma učil, že Pán nemůže „pohlížeti na hřích se sebemenší mírou shovívavosti“.⁶ Abychom tomu rozuměli, musíme oddělit hřích od hříšníka.

Například když přivedli před Spasitele ženu přistiženou při cizoložství, evidentně vinnou, On ukončil celou záležitost čtyřmi slovy: „Jdiž a nehřeš více.“⁷ To je duch Jeho služby.

Tolerance je ctnost, ale tak jako u všech ctností, když to s ní přeháníme, promění se v neřest. Musíme si dávat pozor na „past tolerance“, aby nás nepohltila. Uvolněnost mravů, kterou způsobují stále slabší zákony země, jež tolerují a legalizují skutky nemorálnosti, nesnižuje závažnost duchovních následků, které jsou důsledkem porušení Božího zákona cudnosti.

Všichni lidé se rodí se světlem Kristovým, s vlivem, který nás vede a který nám umožňuje rozeznávat správné od špatného. To, jak s tímto světlem nakládáme, a to, jak reagujeme na tato nabádání žít spravedlivě, je součástí zkoušky ve smrtelnosti.

„Neboť vizte, Duch Kristův je dán každému člověku, aby mohl rozeznávati dobro od zla; pročež, ukazuji vám způsob, jak souditi; neboť každá věc, která vyzývá činiti dobro a přesvědčuje věřiti v Krista, je vyslána mocí a darem Krista; pročež můžete věděti s dokonalým poznáním, že je od Boha.“⁸

Každý z nás musí být vždy připraven reagovat na inspiraci a nabádání Ducha Svatého. Pán má způsob, jak nám do mysli vpravuje čistou inteligenci, aby nás mohl nabádat, vést, učit a varovat. Každý syn a dcera Boží může znát to, co potřebuje znát, ihned. Učte se přijímat inspiraci a zjevení a jednat podle nich.

Ze všeho toho, co jsem četl a učil a čemu jsem se naučil, tou nejdrahocennější a nejposvátnější pravdou, kterou vám mohu nabídnout, je mé zvláštní svědectví o Ježíši Kristu. On žije. Já vím, že žije. Jsem Jeho svědkem. A o Něm svědčím. On je náš Spasitel, náš Vykupitel. Tím jsem si jist. O tom vydávám svědectví ve jménu Ježíše Krista, amen.