Toto vím

President Boyd K. Packer

President Kvora Dvanácti apoštolů


Ze všeho toho, co jsem četl a učil a čemu jsem se naučil, tou nejdrahocennější a nejposvátnější pravdou, kterou vám mohu nabídnout, je mé zvláštní svědectví o Ježíši Kristu.

V roce 1992, poté, co jsem sloužil devět let jako asistent Dvanácti a 22 let jako člen Kvora Dvanácti, jsem oslavil 68. narozeniny. Měl jsem pocit, že mám začít psát báseň, kterou nazývám „Nedokončená kompozice“. Toto je její první část:

Jednou večer mi na mysl přišla myšlenka,
tak mocná a hluboká.
Byl jsem právě příliš unavený,
příliš unavený na to jít spát.
Vždyť jsem měl velmi perný den,
nad svým osudem jsem se zamýšlel.
A ta myšlenka mi pravila toto:
Když jsem byl mladý, nebylo mi osmašedesát!
Chodil jsem a nekulhal
a záda mě nebolela.
Když jsem větu přečet‘ dvakrát,
mohl jsem ji zopakovat.
Mohl jsem pracovat hodin bezpočtu,
skoro bez oddechu.
A to, co nyní nejde,
jsem tehdy zvládl lehce.
I kdybych měl nyní možnost
vrátit se do těch let,
stáří bych za mládí nevyměnil,
to, co mám, bych nechtěl poztrácet.
Docela rád půjdu dál,
a krásného mládí se vzdám.
Protože, kdybych se vrátil,
ztratil bych to, co znám.

Po deseti letech jsem se rozhodl k této básni připojit několik dalších veršů:

Deset let uplynulo kdovíkam
a s nimi mnohé bolesti.
S kovovým kloubem již nekulhám
a chodím zpříma – téměř zjevně.
Další destička mou páteř drží pevně –
úžasné to stvoření!
Pryč jsou následky mé obrny;
jsem již v tvrdošíjném pokolení.
To, že stárnu, vidět je,
to již lepší nebude.
To jediné, co u mne sílí,
je mé zapomínání.
Ptáte se, zda si na vás vzpomínám?
Jistě, vždyť jste se nezměnil.
Ale moc se na mne nezlobte,
pokud si jméno nevybavím.
Pravda, poznal jsem i něco z toho,
co jsem ani nechtěl znát,
ale věk přinesl tyto vzácné pravdy,
aby se Duch mohl vzdělávat.
Velikým mým požehnáním,
tím nejlepším, co mám,
je společenství a útěcha,
jež dík své ženě dostávám.
Radost máme z našich dětí,
z jejich rodin, manželství,
z jejich dětí, z jejich vnoučat,
jež tak rychle vyrostla.
Svůj návrat do mládí
vidím stále stejně,
neboť s naším stárnutím
bohatší jsme pravdou.
Co mě ještě čeká, můžete se ptát.
Jen půjdem‘ dál, stěžovat si nebudem‘.
A zeptejte se na to zas,
až mi bude osmaosmdesát!

A loni jsem doplnil tyto verše:

Osmaosmdesát již dnes mám,
ta léta rychle uběhla.
Chodil jsem, kulhal jsem, hůl jsem přidal,
a nyní se konečně vozím.
Občas si zdřímnu,
ale moc kněžství stále mám.
A navzdory tělesným problémům
mnoho duchovního získávám.
Svět jsem projel křížem krážem,
dva miliony mil.
A díky dnešním satelitům
jsem stále ještě neskončil.
Nyní říkám zcela jistě,
znám Pána a miluji Ho.
Jak ti za stara o tom svědčím,
když promlouvám Jeho slovo.
Vím, že nejsem schopen pochopit
to, co prožil v Getsemanech.
Vím, že to vše pro nás učinil,
a Přítelem je největším.
Vím, že přijde opět
s mocí svou a slávou.
A až můj život zde skončí,
já Ho opět uvidím.
Pokleknu u probodnutých nohou;
zář Jeho Ducha pocítím.
Šeptem a chvějícím se hlasem řeknu:
„Můj Pane, můj Bože, já vím.“1

A já skutečně vím!

Ze zadních oken našeho domova jsou vidět malá květinová zahrada a les, kolem něhož teče malý potok. Jedna zeď našeho domu sousedí se zahradou a je hustě porostlá evropským břečťanem. Již mnoho let je tento břečťan místem, kde hnízdí pěnkavy. Hnízda v břečťanu jsou chráněna před liškami, kočkami a mývaly, kteří tam pobíhají.

Jednoho dne nastal v břečťanu velký rozruch. Zoufalý a úzkostný křik přivolal i osm nebo deset pěnkav z blízkého lesa, aby se přidaly k tomuto křiku na poplach. Brzy jsem uviděl zdroj tohoto rozruchu. Z břečťanu se částečně spustil had a visel před oknem. Byl dostatečně dlouhý na to, abych ho stáhl dolů. V prostřední části hadího těla byly dvě boule – jasný důkaz toho, že had pozřel z hnízda dvě mláďata. Za těch 50 let, co žijeme v tomto domě, jsme nikdy nic podobného neviděli. Byl to zážitek, který se přihodí jen jednou za život – to jsme si alespoň mysleli.

O několik dní později se strhl další rozruch, tentokrát v břečťanu, který pokrývá přístřešek našeho psa. Slyšeli jsme tentýž zoufalý křik a viděli shluk sousedních pěnkav. Poznali jsme, kdo je tím útočníkem. Náš vnuk vylezl na střechu psího přístřešku a vytáhl dalšího hada, jenž stále pevně svíral samičku pěnkavy, kterou chytil v hnízdě a usmrtil.

Řekl jsem si: „Co se to děje? Je snad zahrada Eden znovu napadena?“

V mysli se mi vybavila varování pronášená proroky. Nebudeme vždy chráněni před vlivem protivníka, dokonce ani ve vlastním domově. Musíme chránit svá mláďata.

Žijeme ve velmi nebezpečném světě, který ohrožuje to, co je nejduchovnější. Na rodinu, základní organizaci v čase a na věčnosti, útočí síly viditelné i neviditelné. Je to dílo protivníka. Jeho cílem je škodit. Dokáže-li oslabit a zničit rodinu, bude úspěšný.

Svatí posledních dnů znají nadpozemský význam rodiny a snaží se žít tak, aby se protivník nemohl vplížit do jejich domova. Bezpečí a jistotu pro sebe a své děti nacházíme v tom, že ctíme smlouvy, které jsme uzavřeli, a že děláme prosté skutky poslušnosti vyžadované od následovníků Krista.

Izaiáš řekl: „Zjeví se skutek spravedlnosti, pokoj, ovoce, pravím, spravedlnosti, pokoj a bezpečnost až na věky.“2

Onen pokoj je přislíben také ve zjeveních, v nichž Pán prohlašuje: „Jste-li připraveni, nebudete se báti.“3

Svrchovaná moc kněžství je dána k tomu, aby chránila domov a jeho obyvatele. Otec má pravomoc a odpovědnost učit své děti a žehnat jim a zajišťovat pro ně obřady evangelia a jakoukoli další kněžskou ochranu, kterou potřebují. Má projevovat lásku, věrnost a úctu matce tak, aby jejich děti tuto lásku mohly vidět.

Poznal jsem, že víra je skutečná moc, ne pouze výraz našeho přesvědčení. Je jen málo věcí, které jsou mocnější než věrné modlitby spravedlivé matky.

Učte sebe a svou rodinu o daru Ducha Svatého a o Usmíření Ježíše Krista. Nebudete konat žádnou důležitější věčnou práci než tu, kterou budete konat mezi stěnami svého vlastního domova.

Víme, že jsme duchovní děti nebeských rodičů a že jsme zde na zemi proto, abychom obdrželi smrtelné tělo a byli zkoušeni. My, kteří máme smrtelné tělo, máme moc nad těmi bytostmi, které ho nemají.4 Jsme svobodni volit si, co chceme, a vybírat si a volit si své skutky, ale nejsme svobodni volit si následky. Ty přicházejí, tak jak přicházejí.

Svoboda jednání je v písmech definována jako „mravní svoboda jednání“, což znamená, že si můžeme vybírat mezi dobrem a zlem. Protivník se snaží nás pokoušet, abychom mravní svobodu jednání používali nesprávně.

Písma nás učí, že „každý člověk [může] jednati ohledně nauky a zásady týkající se budoucna, podle mravní svobody jednání, kterou jsem mu dal, aby každý člověk mohl býti v den soudu zodpovědný za své vlastní hříchy“.5

Alma učil, že Pán nemůže „pohlížeti na hřích se sebemenší mírou shovívavosti“.6 Abychom tomu rozuměli, musíme oddělit hřích od hříšníka.

Například když přivedli před Spasitele ženu přistiženou při cizoložství, evidentně vinnou, On ukončil celou záležitost čtyřmi slovy: „Jdiž a nehřeš více.“7 To je duch Jeho služby.

Tolerance je ctnost, ale tak jako u všech ctností, když to s ní přeháníme, promění se v neřest. Musíme si dávat pozor na „past tolerance“, aby nás nepohltila. Uvolněnost mravů, kterou způsobují stále slabší zákony země, jež tolerují a legalizují skutky nemorálnosti, nesnižuje závažnost duchovních následků, které jsou důsledkem porušení Božího zákona cudnosti.

Všichni lidé se rodí se světlem Kristovým, s vlivem, který nás vede a který nám umožňuje rozeznávat správné od špatného. To, jak s tímto světlem nakládáme, a to, jak reagujeme na tato nabádání žít spravedlivě, je součástí zkoušky ve smrtelnosti.

„Neboť vizte, Duch Kristův je dán každému člověku, aby mohl rozeznávati dobro od zla; pročež, ukazuji vám způsob, jak souditi; neboť každá věc, která vyzývá činiti dobro a přesvědčuje věřiti v Krista, je vyslána mocí a darem Krista; pročež můžete věděti s dokonalým poznáním, že je od Boha.“8

Každý z nás musí být vždy připraven reagovat na inspiraci a nabádání Ducha Svatého. Pán má způsob, jak nám do mysli vpravuje čistou inteligenci, aby nás mohl nabádat, vést, učit a varovat. Každý syn a dcera Boží může znát to, co potřebuje znát, ihned. Učte se přijímat inspiraci a zjevení a jednat podle nich.

Ze všeho toho, co jsem četl a učil a čemu jsem se naučil, tou nejdrahocennější a nejposvátnější pravdou, kterou vám mohu nabídnout, je mé zvláštní svědectví o Ježíši Kristu. On žije. Já vím, že žije. Jsem Jeho svědkem. A o Něm svědčím. On je náš Spasitel, náš Vykupitel. Tím jsem si jist. O tom vydávám svědectví ve jménu Ježíše Krista, amen.

Mostrar referencias

  1.  

    1. Boyd K. Packer, „Unfinished Composition“, 2012.

  2.  

    2. Izaiáš 32:17.

  3.  

    3. Nauka a smlouvy 38:30.

  4.  

    4. Viz Učení presidentů Církve: Joseph Smith (2008), 209.

  5.  

    5. Nauka a smlouvy 101:78.

  6.  

    6. Alma 45:16.

  7.  

    7. Jan 8:11.

  8.  

    8. Moroni 7:16.