Neustále se pevně držme

Můj otec si dobře pamatoval onen den, a dokonce i hodinu, kdy jako rodina – otec, matka a čtyři děti – opustili Církev, přičemž mnozí z nich se v tomto životě nikdy nevrátili. Bylo mu 13 let, byl jáhnem, a v té době navštěvovaly rodiny Nedělní školu ráno a shromáždění svátosti odpoledne. Jednoho krásného jarního dne po návratu z ranní nedělní bohoslužby se při společném obědě jeho matka obrátila k otci a zeptala se ho: „Co myslíš, drahý, půjdeme odpoledne na shromáždění svátosti, nebo se pojedeme jako rodina někam projet?“

Myšlenka, že byla i jiná možnost než jít na shromáždění svátosti, mého otce nikdy nenapadla, ale on a jeho tři náctiletí sourozenci zbystřili a pozorně naslouchali. Tu neděli byla odpolední vyjížďka nejspíš příjemnou rodinnou činností, ale toto malé rozhodnutí bylo prvním krokem ve směru, který nakonec odvedl jeho rodinu od Církve a jejího bezpečí, ochrany a požehnání na jinou cestu.

Jako ponaučení pro ty, kteří v naší době možná pociťují pokušení vydat se jinou cestou, vyprávěl Lehi, prorok z Knihy Mormonovy, své rodině o vidění, v němž viděl „nesčetné zástupy lidí, z nichž se mnozí tlačili kupředu, aby dosáhli cesty, která vedla ke stromu, u kterého … stál.

A … [oni] se přiblížili a vkročili na cestu, která vedla k tomuto stromu.

A … povstala mlha temnoty …, natolik, že ti, kteří vkročili na cestu, ztratili směr, zabloudili a ztratili se.“¹

Lehi pak spatřil další skupinu lidí, kteří se „[tlačili] kupředu, a přiblížili se a chopili se konce tyče ze železa; a tlačili se kupředu mlhou temnoty, držíce se tyče ze železa, až se přiblížili a pojedli z ovoce tohoto stromu“. Naneštěstí „poté, co pojedli z ovoce tohoto stromu, rozhlíželi se kolem, jako by se styděli“, protože ti ve veliké a prostorné stavbě „se posmívali a ukazovali prstem na ty, kteří přišli a pojídali z ovoce“. Tito lidé pak „odpadli na zakázané cesty a byli ztraceni“.² Nedokázali, nebo možná nebyli ochotni, vytrvat až do konce.

Nicméně tam byla ještě třetí skupina lidí, kteří nejenže došli až ke stromu života, ale ani poté neodpadli. O těchto lidech písma říkají, že „se tlačili kupředu a neustále se pevně drželi tyče ze železa, dokud se nepřiblížili a nepadli a nepojedli z ovoce stromu“.³ Tyč ze železa byla pro tyto lidi jediným zdrojem jistoty a bezpečí, který měli k dispozici, a tak se jí neustále pevně drželi; odmítali se pustit i kvůli něčemu tak malému jako nedělní odpolední vyjížďka do přírody.

Starší David A. Bednar o této skupině lidí řekl: „Klíčovým výrazem v tomto verši jsou slova ‚neustále se pevně držíce‘ tyče ze železa. Možná, že tato třetí skupina lidí důsledně četla a studovala slova Kristova a hledala v nich. … A právě k této skupině se máme snažit přidat, vy i já.“⁴

My, kteří jsme členy Boží Církve v dnešní době, jsme uzavřeli smlouvu, že budeme následovat Ježíše Krista a budeme poslušni Božích přikázání. Při křtu jsme uzavřeli smlouvu, že budeme stát jako svědkové Spasitele,⁵ pomáhat slabým a potřebným,⁶ dodržovat přikázání Boží a činit pokání, kdykoli to bude potřeba, protože, jak učil apoštol Pavel, „všickniť zajisté zhřešili, a nemají slávy Boží“.⁷

Každý týden máme příležitost navštívit shromáždění svátosti, kde můžeme obnovit tyto smlouvy tím, že přijmeme chléb a vodu při obřadu svátosti. Díky tomuto prostému skutku se můžeme znovu zavázat, že budeme následovat Ježíše Krista a činit pokání, kdykoli uděláme nějakou chybu. Bůh nám na oplátku slibuje svého Ducha jako průvodce a ochránce.

Z příručky Kažte evangelium mé naši misionáři učí, že zjevení a svědectví přicházejí tehdy, když se účastníme nedělních církevních shromáždění: „Tím, že se účastníme církevních bohoslužeb a společně uctíváme, se navzájem posilujeme. Obnovujeme své síly ve společnosti přátel a rodiny. Když studujeme písma a učíme se více o znovuzřízeném evangeliu, posiluje to naši víru.“⁸

Někdo by se mohl zeptat, proč máme v neděli tři samostatná shromáždění a proč se máme účastnit každého z nich. Podívejme se v krátkosti na tato tři shromáždění:

• Shromáždění svátosti nám dává příležitost zúčastnit se obřadu svátosti. Obnovujeme své smlouvy, získáváme větší míru Ducha a přijímáme i další požehnání díky tomu, že nás učí a povznáší Duch Svatý.

• Nedělní škola nám umožňuje „učiti jeden druhého nauce království“,⁹ aby všichni mohli býti „vzděláváni a [radovali] se spolu“.¹⁰ Když se učíme naukám znovuzřízeného evangelia, získáváme velkou sílu a osobní pokoj.

• Kněžská shromáždění jsou časem, kdy se muži a mladí muži „učí povinnostem svým“¹¹ a jsou „[poučováni] dokonaleji“,¹² a shromáždění Pomocného sdružení poskytují ženám Církve příležitost „prohlubovat víru …, posilovat rodinu a domov a pomáhat potřebným“.¹³

Stejně tak i naše mladé ženy a děti mají své vlastní shromáždění a třídu, kde se učí evangeliu a připravují se na důležité zodpovědnosti, které na ně čekají. V každém z těchto jedinečných, ale propojených shromáždění se učíme nauce, pociťujeme Ducha a navzájem si sloužíme. Ačkoli existují výjimky kvůli vzdálenosti, cestovním nákladům nebo zdraví, máme se snažit účastnit se všech svých nedělních shromáždění. Slibuji vám požehnání radosti a pokoje, která se dostaví díky uctívání během našich tříhodinových nedělních shromáždění.

Naše rodina se zavázala, že se bude účastnit všech svých nedělních shromáždění. Zjistili jsme, že to posiluje naši víru a prohlubuje naše porozumění evangeliu. Uvědomili jsme si, že z rozhodnutí účastnit se církevních shromáždění máme dobrý pocit, obzvláště když pak přijdeme domů a pokračujeme ve svěcení sabatu. Všech nedělních shromáždění se účastníme i tehdy, když jsme na dovolené či na cestách. Jedna z našich dcer nám nedávno napsala, že byla na shromáždění ve městě, které navštívila, a dodala: „Ano, tati, zůstala jsem na všechny tři části shromáždění.“ Víme, že díky tomuto spravedlivému rozhodnutí byla požehnána.

Všichni čelíme mnoha rozhodnutím, pokud jde o to, jak budeme dodržovat den sabatu. Vždy se najde nějaká „dobrá“ činnost, kterou můžeme a máme obětovat ve prospěch lepšího rozhodnutí jít na shromáždění. Toto je ve skutečnosti jedním ze způsobů, jak protivník „klame duši [naši] a svádí [nás] opatrně dolů“.¹⁴ Používá „dobré“ činnosti k tomu, aby jimi nahradil činnosti „lepší“, či dokonce i ty „nejlepší“.¹⁵

Neustále se pevně držet tyče znamená, že se účastníme nedělních shromáždění, kdykoli je to možné – shromáždění svátosti; Nedělní školy; a shromáždění kněžství či Pomocného sdružení. Naše děti a mládež se účastní svých shromáždění v Primárkách, Mladých mužích a Mladých ženách. Nikdy si nemáme vybírat, jakých shromáždění se zúčastníme. Slova Božího se jednoduše držíme tím, že uctíváme Pána a navštěvujeme sabatní shromáždění.

Neustále se pevně držet tyče znamená, že se snažíme dodržovat všechna Boží přikázání, denně se modlit sami i jako rodina a denně studovat písma.

Neustále se pevně držet je součástí nauky Kristovy, jak jí učí Kniha Mormonova. Používáme víru v Ježíše Krista; činíme pokání z hříchů; měníme své srdce; a poté následujeme Krista do vod křtu a přijímáme dar Ducha Svatého, který slouží jako průvodce a utěšitel. A poté, jak učil Nefi, se „[tlačíme] kupředu, hodujíce na slově Kristově,“ až do konce svého života.¹⁶

Bratři a sestry, jsme lidem smlouvy. Ochotně uzavíráme a dodržujeme smlouvy, za což máme slíbené požehnání, že obdržíme „vše, co … Otec má“.¹⁷ Budeme-li se neustále pevně držet tyče tím, že budeme dodržovat smlouvy, budeme mít větší sílu odolávat pokušením a nebezpečím světa. Budeme schopni procházet tímto smrtelným životem se všemi jeho výzvami, dokud nedojdeme ke stromu s ovocem, jež je „nesmírně cenné a žádoucí nade všechno jiné ovoce“.¹⁸

Můj otec měl to štěstí, že si vzal spravedlivou ženu, která ho povzbuzovala k tomu, aby se vrátil zpět do církve svého mládí a znovu začal kráčet po správné cestě. Jejich věrný život požehnal a žehná životu všech jejich dětí, vnoučat a nyní i pravnoučat.

Stejně jako prosté rozhodnutí jít, nebo nejít na jedno ze sabatních shromáždění zásadně změnilo život mých prarodičů, tak i naše každodenní rozhodnutí významně ovlivňují náš život. Zdánlivě malé rozhodnutí, jako například zda se zúčastníme, či nezúčastníme shromáždění svátosti, může mít dalekosáhlé, a dokonce i věčné důsledky.

Kéž se rozhodujeme být pilní a získávat velká požehnání a ochranu, které přicházejí ze společného shromažďování a z dodržování smluv. Kéž se neustále pevně držíme železné tyče, jež vede do přítomnosti našeho Nebeského Otce. O to se modlím v posvátném jménu Ježíše Krista, amen.