Přilněme těsněji k Bohu

Náš šestiletý vnuk Oli, který mi něžně říká „Popy“, měl jednou dojít pro něco do auta. Jeho tatínek zůstal v domě, a aniž by o tom Oli věděl, odemkl mu auto dálkovým ovládáním, jakmile se k němu Oli přiblížil, a když byl hotov, tatínek auto zase zamkl. Oli pak vběhl dovnitř se širokým úsměvem!

Celá rodina se ho ptala: „Jak jsi dokázal odemknout dveře auta a pak je zase zamknout?“ Ale on se jenom usmíval.

Naše dcera, jeho maminka, řekla: „Možná, že to je stejné, jako když to dělá Popy – možná máš stejnou kouzelnou moc jako on!“

Když se tatáž situace opakovala podruhé o několik minut později, Oli odpovídal na další otázky ohledně svých nově objevených schopností takto: „Je to úžasné! Myslím, že je to proto, že mě má Popy tak rád a je jedním z mých nejlepších kamarádů, a protože se o mě stará!“

Mám to požehnání, že vím o skutečně zázračných věcech, k nimž dochází v životě věrných Svatých v Africe, v Papui-Nové Guineji, v Austrálii, na Novém Zélandu a na tichomořských ostrovech. Souhlasím s Olim – myslím, že je to proto, že tito věrní lidé mají stejný vztah k Nebeskému Otci a Spasiteli, jako má Oli ke mně. Milují Boha jako blízkého přítele a On se o ně stará.

Členové této Církve mají nárok na duchovní svědectví a mnozí je získávají a uzavírají posvátné smlouvy, že budou následovat Pána. Přesto se k Němu však někteří přibližují, a jiní ne. Ke které skupině patříte vy?

Bůh má být středem našeho života – doslova naším ústředním bodem. Je tomu tak? Nebo je někdy daleko od myšlenek a záměrů našeho srdce? (Viz Mosiáš 5:13.) Všimněte si, že jsou důležité nejen myšlenky našeho srdce, ale i jeho „záměry“. Jak odrážejí naše jednání a skutky bezúhonnost našich záměrů?

Když bylo našemu synu Benovi 16 let a měl proslov na konferenci kůlu, vznesl tuto otázku: „Jak byste se cítili, kdyby vám někdo každý týden něco sliboval, ale nikdy svůj slib nedodržel?“ Pak pokračoval: „Bereme vážně to, co slibujeme, když přijímáme svátost a uzavíráme smlouvu, že budeme zachovávat Jeho přikázání a vždy na Něj pamatovat?“

Pán pro nás připravuje způsoby, kterými nám pomáhá pamatovat na Něj a na Jeho posilující moci. Jedním způsobem je společný úděl nás všech – protivenství. (Viz Alma 32:6.) Když přemýšlím o zkouškách, kterými jsem prošel, jasně vidím, že vedly k mému růstu, porozumění a k rozvinutí empatie. Přivedly mě blíže k Nebeskému Otci a Jeho Synu skrze zkušenosti a tříbení, které se mi vryly do srdce.

Pánovo vedení a pokyny jsou nezbytné. Věrnému bratru Jaredovu pomohl tím, že vyřešil jednu z jeho dvou překážek, když mu řekl, jak může dostat čerstvý vzduch do plavidel, která byla postavena s vírou. (Viz Eter 2:20.) Druhý problém, jak zajistit světlo, však Pán nejenže nechal dočasně nevyřešený, ale také dal najevo, že On, Pán, dopustí strasti a zkoušky, které si řešení tohoto problému vynucuje. On bude tím, kdo vyšle větry, deště a záplavy. (Viz Eter 2:23–24.)

Proč to dělá? A proč nás někdy varuje, abychom se vyhnuli zdroji nebezpečí, když by mohl dané nebezpečí jednoduše odstranit? President Wilford Woodruff vyprávěl příběh o tom, jak byl duchovně varován, aby posunul povoz, ve kterém spal s manželkou a dětmi, a vzápětí zjistil, že vichřice krátce poté vytrhla z kořenů velký strom a mrštila jím přesně na místo, na kterém předtím jejich povoz stál. (Viz Teachings of Presidents of the Church: Wilford Woodruff [2004], 47.)

V obou těchto případech by bývalo stačilo změnit počasí, aby se zabránilo nebezpečí. Ale to je právě ono – místo toho, aby Pán vyřešil problém sám, chce, abychom vyvinuli víru, která nám pomůže spoléhat se na Něj při řešení našich problémů a důvěřovat Mu. Pak můžeme pociťovat Jeho lásku nepřetržitě, mocněji, zřetelněji a osobněji. Stáváme se s Ním zajedno a můžeme se stát takovými, jako je On. To je Jeho cílem – abychom byli takovými, jako je On. Ve skutečnosti je to Jeho sláva a také Jeho dílo. (Viz Mojžíš 1:39.)

Jeden malý chlapec se snažil vyhladit rovinku na zemi za domem, aby si tam mohl hrát s autíčky. Překážel mu tam ale velký kámen. Chlapec s ním vší silou lomcoval, ale ať se snažil jakkoli, kámen se ani nehnul.

Jeho otec ho chvíli pozoroval a pak k němu přišel a řekl: „Abys pohnul tak velkým kamenem, musíš použít všechnu svou sílu.“

Chlapec odvětil: „Já jsem přece použil všechnu svou sílu!“

Otec ho opravil: „Všechnu ne. Ještě jsi nevyužil mou pomoc!“

Poté se společně sehnuli a snadno kámen odstranili.

Otec jednoho mého přítele, Vaiby Romeho, první president kůlu Papua-Nová Guinea, se také přesvědčil, že se může obracet na svého Otce v nebi v dobách potřeby. On a ostatní vesničané byli životně závislí na plodinách, které pěstovali. Jednoho dne rozdělal oheň, aby vymýtil svou část venkovského pozemku a připravil ji na obdělání. Protože bylo ale předtím dlouho horko, vegetace byla velmi vyschlá. A tak jeho oheň způsobil to, co způsobil oheň presidenta Monsona, jak to náš prorok popsal na minulé generální konferenci. (Viz Thomas S. Monson, „Poslušnost přináší požehnání“, Liahona, květen 2013, 89–90.) Začal se šířit po loukách a křovinách a, slovy jeho syna, přerostl ve „velké ohnivé monstrum“. Bál se o sousedy a o to, aby nepřišli o svoji úrodu. Kdyby byla zničena, vesničané by ho postavili před soud. Nedokázal oheň sám uhasit, a tak si vzpomněl na Pána.

Nyní budu citovat slova jeho syna, mého přítele: „Poklekl na kopci mezi keři a začal se modlit k Nebeskému Otci, aby oheň zastavil. Náhle se nad místem, kde se modlil, objevil velký černý mrak a začalo hustě pršet – ale jen nad místem, kde hořel oheň. Když se rozhlédl kolem, všude kromě místa nad hořícími plameny viděl jasné nebe. Nemohl uvěřit, že Pán zodpověděl modlitbu tak prostého muže, jako byl on, a opět poklekl a plakal jako dítě. Řekl, že to byl ten nejkrásnější pocit.“ (Viz Alma 36:3.)

Náš Spasitel chce, abychom Ho opravdu milovali natolik, abychom chtěli sjednotit svou vůli s Jeho vůlí. Pak můžeme pociťovat Jeho lásku a znát Jeho slávu. On nám pak může žehnat tak, jak nám žehnat chce. Toto se stalo Nefimu, synovi Helamana, který dosáhl stavu, kdy mu Pán bezvýhradně důvěřoval, a mohl mu díky tomu požehnat vším, o co žádal. (Viz Helaman 10:4–5.)

V knize Pí a jeho život, románu od Yanna Martela, vyjadřuje hlavní představitel své pocity ohledně Krista: „Nemohl jsem se zbavit myšlenek na Něj. A dosud nemohu. Celé tři dny jsem o Něm přemýšlel. Čím více mi dělal těžkou hlavu, tím méně jsem na Něj dokázal zapomenout. A čím více jsem se toho o Něm dozvídal, tím méně jsem Ho chtěl opustit.“ ([2001], 57.)

Přesně takové pocity mám ohledně Spasitele i já. Je mi stále na blízku, obzvlášť na posvátných místech a v dobách nouze; a někdy, když to očekávám nejméně, skoro cítím, jako by mi poklepal na rameno, aby mi dal vědět, že mě miluje. Já Mu mohu tuto lásku oplácet svým nedokonalým způsobem tím, že Mu dám své srdce. (Viz NaS 64:22, 34.)

Před několika měsíci jsem byl se starším Jeffreym R. Hollandem, když přiděloval misionáře do misií. Když jsme odcházeli, počkal na mě, a když jsme šli vedle sebe, položil mi ruku kolem ramen. Poznamenal jsem, že totéž udělal jednou, když jsme spolu byli v Austrálii. A on řekl: „To proto, že vás mám rád!“ A já jsem věděl, že to je pravda.

Věřím, že kdybychom mohli mít tu výsadu fyzicky kráčet se Spasitelem, cítili bychom Jeho ruku ovinutou kolem svých ramen úplně stejným způsobem. Stejně jako v případě učedníků, kteří putovali do Emaus, by naše srdce „v nás [hořelo]“. (Lukáš 24:32.) Toto je Jeho poselství: „Poďte a vizte.“ (Jan 1:39.) Je to osobní přívětivá pozvánka a výzva, abychom kráčeli s Ním, s Jeho rukou kolem ramen.

Kéž bychom všichni pociťovali takovou důvěru jako Enos, jak je to vyjádřeno v posledním verši jeho krátké knihy: „A raduji se ze dne, kdy má smrtelnost oděje nesmrtelnost a bude státi před ním; pak s potěšením uvidím jeho tvář a on mi řekne: Pojď ke mně, ty požehnaný, je pro tebe připraveno místo v příbytcích Otce mého.“ (Enos 1:27.)

Díky nesčetným zkušenostem a moci, s jakou mi Duch vydal svědectví, svědčím s absolutní jistotou o tom, že Bůh žije. Pociťuji Jeho lásku. Je to ten nejkrásnější pocit. Kéž bychom dělali to, co je třeba, abychom sjednotili svou vůli s Jeho vůlí a skutečně Ho milovali. Ve jménu Ježíše Krista, amen.