„Nenechám tebe samého, aniž tě opustím“

Dnes večer si do deníku zapíši: „Toto bylo jedno z nejinspirovanějších zasedání ze všech generálních konferencí, kterých jsem se kdy zúčastnil. Vše bylo nanejvýš nádherné a duchovní.“

Bratři a sestry, když jsme se před šesti měsíci sešli na generální konferenci, má drahá žena Frances ležela v nemocnici poté, co pár dnů předtím upadla a vážně se zranila. V květnu, po několika týdnech statečného boje se svým zraněním, pokojně odešla na věčnost. Její ztráta je pro mě nesmírně těžká. Byli jsme oddáni 7. října 1948 v chrámu Salt Lake. Zítra bychom oslavili 65. výročí svatby. Frances byla má celoživotní láska, můj spolehlivý důvěrník a můj nejbližší přítel. Říci, že mi chybí, ani zdaleka nevyjadřuje hloubku mých citů.

Na této konferenci je tomu 50 let od doby, kdy mě president David O. McKay povolal do Kvora Dvanácti apoštolů. Během všech těch let se mi od mé drahé společnice nedostávalo ničeho jiného než plné a naprosté podpory. Přinášela bezpočet obětí, abych mohl vykonávat své povolání. Nikdy jsem od ní neslyšel jediné slovo stížnosti, i když jsem byl často nucen trávit dny a někdy i celé týdny daleko od ní a našich dětí. Byla vskutku anděl.

Rád bych vyjádřil poděkování, za sebe i za naši rodinu, za ten ohromný příliv lásky, kterého se nám dostalo poté, co Frances zemřela. Z celého světa jsme dostali stovky pohlednic a dopisů, které vyjadřovaly obdiv k ní a projevovaly soustrast naší rodině. Dostali jsme desítky nádherných kytic. Jsme vděčni i za mnohé příspěvky, které byly jejím jménem věnovány do Všeobecného misionářského fondu Církve. Jménem všech pozůstalých vám chci hluboce poděkovat za laskavé a upřímné projevy vašeho zájmu.

Největší útěchu mi v tomto bolestivém období, kdy jsme se museli rozloučit, přináší svědectví o evangeliu Ježíše Krista a vědomí toho, že má drahá Frances žije dál. Vím, že naše odloučení je jen dočasné. Byli jsme zpečetěni v domě Božím tím, kdo má pravomoc svazovat na zemi i v nebi. Vím, že jednoho dne se znovu sejdeme a již nikdy nebudeme rozděleni. A právě tato znalost mi pomáhá a posiluje mě.

Bratři a sestry, lze bezpečně předpokládat, že nikdy nežil nikdo, kdo by byl zcela osvobozen od utrpení a soužení, a že v lidských dějinách nebylo období, které by nemělo svůj příděl nepokojů a bídy.

Když se stezka života krutě stočí, existuje pokušení klást si otázku: „Proč já?“ Občas se zdá, že na konci tunelu není žádné světlo a že po temné noci nepřichází svítání. Cítíme se obklopeni zklamáním ze zmařených snů a zoufalstvím ze ztracených nadějí. Připojujeme se k biblickému zvolání: „Což není žádného lékařství v Galád?“¹ Cítíme se opuštění, zlomení a osamělí. Máme sklon nahlížet na své osobní neštěstí skrze zkreslující čočky pesimismu. Netrpělivě očekáváme vyřešení problémů a zapomínáme na to, že mnohdy je zapotřebí nebeské ctnosti trpělivosti.

Obtíže, které na nás dopadají, jsou pro nás skutečnou zkouškou naší schopnosti vytrvat. Základní otázka však zůstává a musí si ji zodpovědět každý z nás – vzdám to, nebo dojdu do cíle? Někteří to opravdu vzdávají, když zjišťují, že nejsou schopni povznést se nad své problémy. Abychom došli do cíle, musíme vytrvat až do konce života.

Když přemítáme o událostech, které mohou potkat každého z nás, můžeme si říci s Jobem z dávných dob: „Člověk rodí se k bídě.“² Job „byl [dokonalý] a upřímý“ člověk, „boje se Boha, a vystříhaje se zlého“.³ Job, zbožný v chování a úspěšný ve správě svého jmění, musel čelit zkoušce, která by dokázala zničit kohokoli. Přišel o všechen svůj majetek, přátelé jím opovrhovali, trpěl bolestí, otřásla jím ztráta rodiny a druzí mu radili: „Zlořeč Bohu a umři.“⁴ On tomuto pokušení odolal a z hloubi své ušlechtilé duše prohlásil:

„Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.“⁵

„Já vím, že vykupitel můj živ jest.“⁶

Job si zachoval víru. Uděláme totéž, až budeme čelit svým vlastním těžkostem?

Kdykoli máme sklon cítit se sraženi k zemi ranami života, pamatujme na to, že druzí prošli stejnými zkouškami, vytrvali v nich a potom je překonali.

Historie Církve v této dispensaci plnosti časů je plná příběhů lidí, kteří měli problémy, a přesto zůstali neochvějní a dobré mysli. Důvod? Vytvořili z evangelia Ježíše Krista ústřední bod svého života. A právě to nám pomůže vytrvat, ať nám do cesty vstoupí cokoli. Stále se budeme setkávat s obtížnými výzvami, ale budeme jim schopni čelit, přistupovat k nim zpříma a nakonec budeme schopni i zvítězit.

Z lůžka bolesti, z polštářů mokrých od slz, jsme pozdviženi k nebi tímto božským ujištěním a drahocenným slibem: „Nenechám tebe samého, aniž tě opustím.“⁷ Taková útěcha je nedocenitelná.

Zatímco cestuji křížem krážem po světě při plnění zodpovědností spojených s mým povoláním, hodně toho poznávám – v neposlední řadě i to, že smutek a utrpení se vyskytují všude. Nedokáži ani zdaleka změřit veškerý zármutek a utrpení, jehož bývám svědkem, zatímco se setkávám s lidmi, kteří se potýkají se zármutkem, prodělávají nějakou nemoc, řeší rozvod, zápolí se svéhlavým synem či dcerou nebo trpí následky hříchu. Mohl bych pokračovat dál a dál, neboť problémů, jež na nás mohou doléhat, je bezpočet. Vybrat jediný příklad je těžké, ale kdykoli přemýšlím o těžkostech, vzpomenu si na bratra Bremse, jednoho ze svých učitelů Nedělní školy z dětství. Byl to věrný člen Církve, člověk se zlatým srdcem. S manželkou Sadie měli osm dětí, z nichž mnohé byly v podobném věku jako děti v naší rodině.

Poté, co jsme se s Frances vzali a odstěhovali jsme se ze sboru, jsme bratra a sestru Bremsovy i členy jejich rodiny vídali na svatbách a pohřbech i na setkáních členů sboru.

V roce 1968 manželka bratra Bremse, Sadie, zemřela. V průběhu let mu také zemřely dvě z jeho osmi dětí.

Jednoho dne, téměř před 13 lety, mi zavolala nejstarší vnučka bratra Bremse. Sdělila mi, že dědeček právě oslavil 105. narozeniny. Řekla: „Žije v malém pečovatelském ústavu, ale každou neděli se setkává s celou rodinou a učí lekci o evangeliu.“ A pokračovala: „Minulou neděli nám dědeček oznámil: ‚Moji drazí, tento týden zemřu. Zavolejte prosím Tommymu Monsonovi. On bude vědět, co má udělat.‘“

Navštívil jsem bratra Bremse hned následující večer. Již nějakou dobu jsem ho neviděl. Nemohl jsem s ním mluvit, protože přišel o sluch. Nemohl jsem mu napsat vzkaz, který by si přečetl, protože přišel o zrak. Bylo mi řečeno, že rodina s ním komunikuje tak, že ho uchopí za prst pravé ruky a tím pak napíše na dlaň jeho levé ruky jméno toho, kdo ho přišel navštívit. Jakýkoli vzkaz mu člověk musel předat tímtéž způsobem. S těmito pokyny jsem ho uchopil za prst a vyhláskoval „T-O-M-M-Y M-O-N-S-O-N“, neboť pod tímto jménem mě vždy znal. Bratr Brems nadšeně zareagoval, vzal mě za ruce a položil si je na hlavu. Pochopil jsem, že si přeje dostat kněžské požehnání. Společně s řidičem, který mě přivezl do pečovatelského ústavu, jsme vložili ruce na hlavu bratra Bremse a dali jsme mu požadované požehnání. Po požehnání z jeho slepých očí vytryskly slzy. Chytil nás vděčně za ruce. I když požehnání, které jsme mu dali, neslyšel, Duch byl velmi silný a jsem přesvědčen, že díky inspiraci bratr Brems poznal, že jsme mu dali požehnání, které potřeboval. Tento drahý muž již neviděl. Ani neslyšel. Musel žít dnem i nocí v malém pokoji v pečovatelském ústavu. Přesto mě však úsměv na jeho tváři a slova, která pronesl, dojaly. „Děkuji,“ řekl. „Nebeský Otec ke mně byl velmi dobrotivý.“

Do týdne bratr Brems zemřel, přesně jak předpověděl. Nikdy nelpěl na tom, čeho se mu nedostávalo, ale naopak byl vždy hluboce vděčný za svá mnohá požehnání.

Nebeský Otec, který nám dává tolik věcí, z nichž se můžeme radovat, také ví, že se učíme a rosteme a stáváme se silnějšími, když čelíme a odoláváme zkouškám, kterými musíme procházet. Víme, že přicházejí chvíle, kdy zažíváme hluboké trápení, kdy jsme zarmouceni a kdy jsme možná zkoušeni až na hranici svých schopností. Avšak tyto těžkosti nám umožňují změnit se k lepšímu, přebudovat život tak, jak nás tomu učí Nebeský Otec, a stát se jinými, než jakými jsme byli – lepšími, než jsme byli, chápavějšími, než jsme byli, empatičtějšími, než jsme byli, a se silnějším svědectvím, než jsme měli dříve.

To má být náš záměr – vytrvat a vydržet, ano, a také se stát duchovně vytříbenějšími, zatímco se snažíme kráčet s jasným sluncem i zataženou oblohou. Kdybychom neměli těžkosti, které musíme překonat, a problémy, které musíme vyřešit, zůstali bychom do značné míry na stejné úrovni a ke svému cíli – věčnému životu – bychom postupovali jen pomalu, či vůbec. Básník vyjádřil tutéž myšlenku těmito slovy:

Jedině Mistr zná hloubku našich zkoušek, našich bolestí a našeho utrpení. Jedině On nám v čase protivenství nabízí věčný pokoj. Jedině On se dotýká naší zmučené duše těmito utěšujícími slovy:

„Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.

Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým.

Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké.“⁹

Ať v nejlepších časech, nebo v časech nejhorších, On je vždy s námi. Slíbil nám, že toto se nikdy nezmění.

Bratři a sestry, kéž k Nebeskému Otci pociťujeme závazek, který neochabuje ani neubývá s léty nebo s krizovými okamžiky našeho života. Nemusíme prožívat těžkosti, abychom na Něj pamatovali, a nemusíme být přinuceni k pokoře, abychom Mu věnovali svou víru a důvěru.

Kéž se vždy snažíme být Nebeskému Otci nablízku. A abychom to dokázali, musíme se k Němu každý den modlit a naslouchat Mu. Potřebujeme Ho vpravdě každou hodinu, ať se jedná o hodiny plné slunečního svitu, nebo deště. Kéž je naším motem toto Jeho zaslíbení: „Nenechám tebe samého, aniž tě opustím.“¹⁰

Celou silou své duše svědčím o tom, že Bůh žije a že nás miluje, že Jeho Jednorozený Syn žil a zemřel za nás a že evangelium Ježíše Krista je oním pronikavým světlem, které září skrze temnotu našeho života. Kéž tomu tak je, o to se modlím v posvátném jménu Ježíše Krista, amen.