Moc v kněžství

Když děti na shromáždění svátosti radostně zpívaly píseň z Primárek „Cítíme lásku“, všichni se uznale usmívali. Statečná matka vychovávající pět dětí pozorně naslouchala druhému verši: „Můj domov je ve dne v noci požehnán silou kněžské moci.“¹ Smutně si pomyslela: „Moje děti takový domov nikdy nepoznaly.“²

Mým poselstvím pro tuto věrnou ženu a všechny ostatní je to, že můžeme žít ve dne v noci „[požehnáni] silou kněžské moci“, ať je naše životní situace jakákoli.

Někdy si moc kněžství až příliš spojujeme s muži v Církvi. Kněžství je moc a pravomoc od Boha daná ke spasení a požehnání všech lidí – mužů, žen i dětí.

Muž může roztáhnout závěsy, aby do pokoje vstoupilo hřejivé sluneční světlo, ale onen muž není majitelem slunce, světla ani tepla, které slunce přináší. Požehnání kněžství jsou nesrovnatelně větší než ten, kdo je pověřen tento dar spravovat.

Přijímat požehnání, moc a zaslíbení kněžství v tomto životě i v životě příštím je jednou z velkých příležitostí a zodpovědností ve smrtelnosti. Jsme-li způsobilí, obohacují obřady kněžství náš život zde na zemi a připravují nás na nádherná zaslíbení světa, který nás čeká. Pán řekl: „V obřadech … se projevuje moc božskosti.“³

Bůh má připravena zvláštní požehnání pro každého způsobilého jedince, který je pokřtěn, přijme Ducha Svatého a pravidelně přijímá svátost. Chrám přináší další světlo a moc spolu s příslibem věčného života.⁴

Všechny obřady nás vybízejí k tomu, abychom prohloubili víru v Ježíše Krista a uzavřeli a dodržovali smlouvy s Bohem. Když tyto posvátné smlouvy dodržujeme, získáváme kněžskou moc a požehnání.

Nepociťujeme snad ve svém životě moc kněžství a nevídáme ji mezi členy Církve, kteří dodržují smlouvy? Vídáme ji u nově obrácených, když vycházejí z vod křtu a pociťují, že jim bylo odpuštěno a že jsou čistí. Vidíme, že naše děti a mládež jsou citlivější vůči nabádáním a vedení Ducha Svatého. Vidíme, že obřady chrámu se stávají majákem síly a světla pro spravedlivé muže a ženy na celém světě.

Minulý měsíc jsem byl svědkem toho, jak jeden manželský pár čerpal obrovskou sílu ze zaslíbení chrámového pečetění, když se jim narodil milovaný chlapeček, který však po týdnu zemřel. Skrze obřady kněžství se tomuto mladému manželskému páru i každému z nás dostává útěchy, síly, ochrany, pokoje a věčných zaslíbení.⁵

Někteří se mohou upřímně zeptat: „Mají-li na moc a požehnání kněžství nárok všichni, proč obřady kněžství vykonávají muži?“

Když se anděl otázal Nefiho: „Znáš blahosklonnost Boží?“ Nefi mu upřímně odpověděl: „Vím, že Bůh miluje své děti; nicméně neznám význam všech věcí.“⁶

Mluvíme-li o kněžství, je spousta věcí, které víme.

Víme, že Bůh miluje všechny své děti a nikomu nestraní. „Neodpírá žádnému, který k němu přichází, … muži ani ženě; … a všichni jsou Bohu stejní.“⁷

A tak jistě, jako víme, že Bůh chová ke svým synům a dcerám „stejnou“ lásku, tak také víme, že nestvořil muže a ženy úplně stejné. Víme, že pohlaví je základní charakteristikou naší smrtelné i věčné totožnosti a účelu. Každému pohlaví jsou dány posvátné zodpovědnosti.⁸

Víme, že Bůh hned na počátku určil, jak bude Jeho kněžství spravováno. „Kněžství bylo nejprve dáno Adamovi.“⁹ Noé, Abraham a Mojžíš vykonávali kněžské obřady. Ježíš Kristus byl a je Velikým vysokým knězem. Povolal apoštoly. „Ne vy jste mne vyvolili,“ řekl, „ale já jsem vás vyvolil, a [vysvětil].“¹⁰ V naší době Bůh seslal nebeské posly. Jan Křtitel, Petr, Jakub a Jan znovuzřídili na zemi kněžství skrze Proroka Josepha Smitha.¹¹ Takto náš Otec v nebi spravuje své kněžství.¹²

Víme, že moc svatého kněžství nepůsobí nezávisle na víře, Duchu Svatém a duchovních darech. Písma varují: „[Nepopírejte] dary Boží, neboť jsou mnohé. … A jsou různé způsoby, jimiž jsou tyto dary udíleny; ale je to tentýž Bůh, který působí všechno ve všech.“¹³

Víme, že klíčovým prvkem při vykonávání a přijímání kněžských obřadů je způsobilost. Sestra Linda K. Burtonová, generální presidentka Pomocného sdružení, řekla: „Spravedlivost nás opravňuje … přivolávat do života moc kněžství.“¹⁴

Vezměte v úvahu například epidemii pornografie, která se šíří po celém světě. Pánova měřítka způsobilosti pro ty, kteří vykonávají obřady kněžství, neposkytují pornografii žádný prostor. Spasitel řekl:

„Čiňte pokání … z tajných ohavností svých.“¹⁵

„Svíce těla jestiť oko; … Pakliť by oko tvé bylo nešlechetné, všecko tělo tvé tmavé bude.“¹⁶

„[Neboť] každý, kdož by pohleděl na ženu ku požádání jí, již zcizoložil s ní v srdci svém.“¹⁷

Pokud někdo, kdo není způsobilý, vykonává obřad svátosti nebo svátost roznáší, žehná nemocným nebo se účastní jiných kněžských obřadů, je to, jak řekl starší David A. Bednar, braní jména Božího nadarmo.¹⁸ Pokud někdo není způsobilý, má se zdržet vykonávání kněžských obřadů a s modlitbou se obrátit na biskupa, čímž učiní první krok v procesu pokání a návratu k přikázáním.

Dále víme, že v rodinách, v nichž spravedlivá matka a spravedlivý otec vedou své děti ve vzájemné jednotě, je hojnost kněžských požehnání. Ale zároveň víme, že Bůh dychtivě uděluje tatáž požehnání i těm, kteří jsou v mnoha jiných situacích.¹⁹

Jedna matka, na níž spočívá duchovní i časné břemeno péče o rodinu, citlivě vysvětlila, že k tomu, aby zavolala svým domácím učitelům, aby přišli požehnat jednomu z jejích dětí, je z její strany zapotřebí pokory. Pak ale s porozuměním dodala, že ona pokora není o nic větší než ta, kterou musí projevit její domácí učitelé, když se chystají na to, aby mohli dítěti požehnat.²⁰

Víme, že klíče kněžství, které drží členové Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti apoštolů, řídí dílo Páně na zemi. Určité klíče kněžství jsou předávány presidentům kůlů a biskupům, aby mohli plnit zodpovědnosti ve své geografické oblasti působnosti. A skrze zjevení povolávají muže a ženy, kterým je vyjádřena podpora a jsou ustanoveni k tomu, aby uplatňovali delegovanou pravomoc, zatímco učí druhé a spravují církevní záležitosti.²¹

I když toho víme o kněžství mnoho, náš pohled z perspektivy smrtelnosti nám vždy neumožňuje zcela rozumět tomu, jak Bůh jedná. Ale Jeho laskavá připomínka: „Nejsouť zajisté myšlení má [jako] myšlení vaše, ani cesty vaše [jako] cesty mé,“²² nás utvrzuje v tom, že časem a z věčné perspektivy uvidíme věci „tak, jak skutečně jsou,“²³ a porozumíme v mnohem větší míře Jeho dokonalé lásce.

Všichni ochotně sloužíme. Občas máme pocit, že nám naše povolání nestačí, a přejeme si, aby toho po nás bylo požadováno více. Jindy jsme vděčni, když nastane čas našeho uvolnění. My nejsme ti, kdo rozhodují o tom, jaké povolání obdržíme.²⁴ Této zásadě jsem se naučil brzy po svatbě. Jako mladí manželé jsme s manželkou Kathy žili na Floridě. Jednou v neděli mi rádce v předsednictvu kůlu řekl, že byli inspirováni k tomu, aby povolali Kathy jako učitelku ranního semináře.

„Ale jak to budeme dělat?“ zeptal jsem se. „Máme malé děti, seminář začíná v 5 hodin ráno a já jsem ve sboru presidentem Mladých mužů.“

Rádce se usmál a řekl: „To je v pořádku, bratře Andersene. Manželku povoláme a vás uvolníme.“

A to se také stalo.

Upřímně zjišťovat, co si ženy myslí a z čeho mají obavy, a naslouchat jim, je v životě, v manželství a při budování království Božího zcela zásadní.

Před dvaceti lety na generální konferenci vyprávěl starší M. Russell Ballard o rozhovoru, který měl s generální presidentkou Pomocného sdružení. Byla nadnesena otázka ohledně posilování způsobilosti mladých lidí, kteří se chystají sloužit na misii. Sestra Elaine Jacková s úsměvem řekla: „Víte, starší Ballarde, [ženy] z Církve by vám mohly dát několik dobrých návrhů, … ale musí se [jich] někdo zeptat. Koneckonců … my jsme jejich matky!“²⁵

President Thomas S. Monson se o starosti žen zajímá a reaguje na ně celý život. Ženou, která ho ovlivnila nejvíce, je sestra Frances Monsonová. Velmi nám chybí. A minulý čtvrtek president Monson připomněl generálním autoritám také to, kolik se toho naučil jako biskup od 84 vdov ze svého sboru. Tyto vdovy velmi ovlivnily jeho službu i celý jeho život.

Není tedy divu, že předtím, než president Monson s modlitbou učinil rozhodnutí snížit věk pro misionářskou službu, vedl mnoho diskusí s generálními předsednictvy Pomocného sdružení, Mladých žen a Primárek.

Biskupové, budete-li se řídit příkladem presidenta Monsona, pocítíte v ještě větší míře, že ruka Páně, jež vás vede, žehná vašemu posvátnému dílu.

Několik let jsme žili v Brazílii. Brzy po našem příjezdu jsem se setkal s Adelsonem Parrellou, který sloužil jako sedmdesátník, a s jeho bratrem Adilsonem, který sloužil v předsednictvu našeho kůlu. Později jsem poznal ještě jejich bratra Adaltona, který sloužil jako president kůlu ve Florianopolis, a jejich dalšího bratra Adelma, který sloužil jako biskup. Víra těchto bratrů na mě velmi zapůsobila, a tak jsem se zeptal na jejich rodiče.

Rodina byla pokřtěna ve městě Santos v Brazílii před 42 lety. Adilson Parrella řekl: „Z počátku se zdálo, že je otec z toho, že se rodina připojila k Církvi, nadšený. Avšak [brzy] už nebyl tak aktivní a požádal matku, aby nechodila na shromáždění.“

Adilson mi prozradil, že jejich matka šila sousedům oblečení, aby vydělala peníze dětem na jízdné za autobus, a ony se tak dostaly na shromáždění. Tito čtyři malí chlapci museli jít skoro dva kilometry pěšky do jiného města, tam nastoupili do autobusu, jeli asi 45 minut a pak jim cesta pěšky ke kapli zabrala ještě dalších 20 minut.

Přestože sestra Parrellová s dětmi na shromáždění chodit nemohla, četla se svými syny a dcerami písma, učila je evangeliu a modlila se s nimi. Jejich skromný domov byl naplněn bohatými požehnáními kněžské moci. Chlapci vyrostli, sloužili na misii, získali vzdělání a uzavřeli sňatek v chrámu. Jejich domovy naplnila požehnání kněžství.

Po mnoha letech sestra Vany Parrellová vstoupila jako svobodná žena do chrámu, aby přijala své vlastní obdarování, a ještě o něco později sloužila na třech misiích v Brazílii. Nyní je jí 84 let a její víra nadále žehná generacím, které ji následují.

Moc svatého kněžství Božího se nachází v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Svědčím o tom, že když se budete způsobile účastnit obřadů kněžství, dá vám Pán větší sílu, pokoj a věčnou perspektivu. Ať již jste v jakékoli situaci, váš domov bude „požehnán silou kněžské moci“ a vaši blízcí budou více toužit po tom, aby tato požehnání získali i pro sebe.

Jako muži a ženy, sestry a bratři a synové a dcery Boží kráčíme společně kupředu. Toto je naše příležitost, naše zodpovědnost a naše požehnání. Toto je naše určení – připravovat království Boží na návrat Spasitele. Ve jménu Ježíše Krista, amen.