Zachraňujte v jednotě

Často slýcháme presidenta Thomase S. Monsona říkat: „[Podávejme] pomocnou ruku, abychom zachránili [druhé].“¹ Napadá mě jeden příběh z Nového zákona. Je to dokonalá ukázka toho, jak mohou členové a misionáři spolupracovat v jednotě pomocí rady sboru, aby druhým podávali pomocnou ruku a zachraňovali je. Tento příběh se nachází v Markovi 2:1–5. Zjišťuji, že zážitky, kterými Ježíš učil určitým naukám či zásadám, jsou vždy nanejvýš inspirující a snadno srozumitelné.

Jednou z postav v tomto příběhu je muž postižený obrnou, který se nedokázal pohybovat bez pomoci druhých. Tento muž mohl jen pobývat doma a čekat na záchranu.

V dnešní době by se to mohlo odehrát asi takto: Čtyři lidé plnili úkol, který dostali od biskupa, aby navštívili muže s obrnou u něho doma. Dovedu si představit, že mezi nimi byla sestra z Pomocného sdružení, dále pak bratr z kvora starších, bratr z Aronova kněžství a v neposlední řadě misionář na plný úvazek. Na poslední radě sboru, poté co se společně radili o potřebách ve sboru, rozdal biskup „záchranné“ úkoly. Tito čtyři měli za úkol pomoci onomu muži postiženému obrnou. Nemohli jen čekat, až přijde sám na shromáždění. Museli se vydat za ním domů a navštívit ho. Museli ho vyhledat, a tak šli. Tento muž byl přiveden k Ježíšovi.

„Tedy přišli k němu, nesouce šlakem poraženého, kterýž ode čtyř nesen byl.“ (Marek 2:3.)

Avšak v místnosti bylo příliš mnoho lidí. Nedokázali projít dveřmi. Určitě vyzkoušeli vše, co je napadlo; snažili se, ale zkrátka neprošli. Vše nešlo tak hladce, jak si plánovali. Cestou k „záchraně“ se vyskytly překážky. Oni se ale nevzdali. Nenechali onoho muže s obrnou u dveří. Společně se poradili, co udělají – jak tohoto muže přivedou k Ježíši Kristu, aby ho Kristus uzdravil. Snaha pomáhat Ježíši Kristu spasit neboli zachránit duše nebyla, přinejmenším pro ně, nikdy příliš náročná. Vymysleli plán – ne sice jednoduchý, ale rozhodli se ho uskutečnit.

„A když k němu nemohli přistoupiti pro zástupy, loupali střechu, kdež byl, a probořivše ji, spustili po provazích dolů ložce, na němž ležel šlakem poražený.“ (Marek 2:4.)

Vynesli ho na střechu. Předpokládám, že venku nebylo žádné schodiště, po kterém by mohli vystoupat, a tak jim trvalo asi docela dlouho, než se všichni na střechu dostali. Myslím, že se to přihodilo asi takto: mladý muž z jeho sboru vylezl na střechu jako první. Protože byl mladý a plný síly, nebylo to pro něj moc těžké. Jeho společník pro domácí učení z kvora starších a vysoký a silný misionář na plný úvazek ho zdola tlačili. Sestra z Pomocného sdružení jim připomínala, aby byli opatrní, a povzbuzovala je. Muži pak odstranili střechu, zatímco sestra dál utěšovala onoho muže, který čekal na uzdravení – aby byl schopen se sám pohybovat a byl volný.

Tento záchranný úkol vyžadoval, aby všichni spolupracovali. V kritickém okamžiku bylo zapotřebí pečlivé koordinace, aby dokázali spustit muže postiženého obrnou ze střechy. Tito čtyři lidé museli spolupracovat v jednotě a souladu. Nemohly mezi nimi být žádné neshody. Museli muže s obrnou spouštět stejným tempem. Pokud by někdo pouštěl provaz rychleji než ostatní tři, muž by z lůžka vypadl. Kvůli svému oslabení by se nedokázal udržet.

Abychom mohli Spasiteli pomáhat, musíme pracovat společně v jednotě a souladu. Každý člověk, každá pozice a každé povolání mají svou důležitost. Musíme být sjednoceni v našem Pánu Ježíši Kristu.

Nakonec tohoto nemocného muže s obrnou položili před Ježíše. „A vida Ježíš víru jejich, dí šlakem poraženému: Synu, odpouštějí se tobě hříchové tvoji.“ (Marek 2:5.) Ježíš mu projevil milosrdenství a uzdravil ho – nejen tělesně, ale i duchovně: „Synu, odpouštějí se tobě hříchové tvoji.“ Není to úžasné? Nepřáli bychom si snad, aby se to stalo každému z nás? Já určitě ano.

Známe ve svém životě někoho, kdo je stižen duchovní obrnou, někoho, kdo se zkrátka nedokáže vrátit do Církve vlastními silami? Může to být jedno z našich dětí, jeden z našich rodičů, manžel nebo manželka či některý přítel.

Vzhledem k tolika misionářům na plný úvazek, kteří jsou nyní v každé církevní jednotce, by bylo moudré, aby biskupové a presidenti odboček lépe využívali své rady sboru a odbočky. Biskup může požádat každého člena rady sboru, aby připravil seznam jmen těch, kteří by mohli potřebovat pomoc. Členové rady sboru se pak spolu pečlivě radí o tom, jak mohou pomoci co nejlépe. Biskupové pozorně naslouchají návrhům a zadávají úkoly.

Misionáři na plný úvazek jsou pro sbory v tomto záchranném úsilí skvělým zdrojem pomoci. Jsou mladí a plní energie. Jsou rádi, když mají seznam konkrétních jmen lidí, s nimiž mohou pracovat. Rádi spolupracují se členy sboru. Vědí, že to jsou pro ně skvělé příležitosti k nacházení zájemců. Oddaně se zapojují do budování Pánova království. Mají pevné svědectví o tom, že když se do tohoto záchranného úsilí zapojí, stanou se více takovými, jako je Kristus.

Na závěr mi dovolte podělit se s vámi o jeden skrytý poklad, který se v tomto příběhu z písem nachází. Je v 5. verši: „A vida Ježíš víru jejich.“ (Zvýraznění přidáno.) V minulosti jsem si toho nikdy nevšiml – víru jejich. Naše společná víra bude rovněž působit pro blaho druhých.

Kdo byli ti lidé, které měl Ježíš na mysli? Mohli by mezi ně docela dobře patřit ti čtyři, kteří nesli muže s obrnou, sám onen muž, lidé, kteří se za něj modlili, i všichni ti, kteří tam naslouchali Ježíšovu kázání a v srdci se potichu radovali z blížícího se zázraku. Mohli mezi ně patřit i manžel či manželka, rodič, syn nebo dcera, misionář, president kvora, presidentka Pomocného sdružení, biskup nebo nějaký přítel z daleka. Všichni si můžeme navzájem pomáhat. Vždy máme být horlivě zapojeni do snahy zachraňovat ty, kteří to potřebují.

Svědčím o tom, že Ježíš Kristus je Bůh zázraků. Ježíš Kristus nás všechny miluje a má moc spasit a uzdravit – tělesně i duchovně. Když Mu budeme pomáhat v Jeho poslání spasit duše, budeme přitom zachráněni i my sami. O tom svědčím v Jeho svatém jménu, ve jménu Ježíše Krista, amen.