Rozhodněte se věřit
Starší L. Whitney Clayton
Předsednictvo Sedmdesáti
Spasitel dává své evangelium těm, kteří se rozhodnou v Něj uvěřit a následovat Ho, jako světlo, jež je povede.
Loni v lednu letěla sedmiletá Sailor Gutzlerová s rodinou soukromým letadlem z Floridy do Illinois. Letadlo řídil její otec. Krátce po setmění postihly letadlo technické problémy, načež se zřítilo vzhůru nohama do obtížného terénu v temných kopcích v Kentucky. Nikdo kromě Sailor nehodu nepřežil. Sailor měla zlomené zápěstí, utrpěla tržné rány a odřeniny a přišla o boty. Teploměr ukazoval 3 °C – v Kentucky byla studená a deštivá zimní noc – a Sailor měla na sobě jen šortky, tričko a jednu ponožku.
Volala na maminku a tatínka, ale nikdo neodpovídal. Sebrala veškerou odvahu a vydala se bosa náročným terénem pro pomoc. Brodila se potůčky, překonávala příkopy a statečně se prodírala ostružinovými keři. Z vrcholu jednoho kopce zahlédla světlo, zhruba dva kilometry daleko. Klopýtala tmou a podrostem směrem k onomu světlu, až nakonec dorazila k domu jednoho laskavého muže, kterého nikdy předtím neviděla a který jí bez otálení poskytl pomoc. Sailor byla v bezpečí. Brzy byla převezena do nemocnice, kde jí pomohli zotavit se.1
Sailor přežila, protože viděla v dálce světlo a vydala se odhodlaně za ním, bez ohledu na nehostinnou krajinu, hloubku tragédie, jíž čelila, a zraněním, která utrpěla. Je těžké představit si, jak Sailor tu noc dokázala udělat to, co udělala. Co však víme, je to, že v onom světle ve vzdáleném domě spatřovala šanci na přežití. Měla naději. Odvahu jí dodala skutečnost, že bez ohledu na hrozivou situaci, v níž se nacházela, nalezne v onom světle záchranu.
Málokdo z nás někdy zažije něco tak trýznivého jako Sailor. Ale všichni budeme muset, dříve nebo později, projít svou vlastní duchovní pustinou a podniknout vlastní náročné duševní cesty. V takovýchto chvílích, ať budou jakkoli temné nebo zdánlivě beznadějné, bude vždy, pokud se rozhlédneme, na dohled duchovní světlo, jež nám dodá naději na záchranu a pomoc. Toto světlo pochází od Spasitele celého lidstva, který je Světlem světa.
Vnímat duchovní světlo je něco jiného než vidět fyzické světlo. Spasitelovo duchovní světlo si začneme uvědomovat tehdy, když jsme ochotni uvěřit. Bůh vyžaduje, abychom nejprve alespoň projevili touhu uvěřit. „Jestliže probudíte a povzbudíte své schopnosti, … abyste uplatnili trochu víry,“ učí prorok Alma, „ano, nemůžete-li činiti ničeho více, nežli si přáti, abyste uvěřili, nechte toto přání v sobě působiti, dokud neuvěříte tak, abyste mohli dopřáti místa části [Spasitelových] slov.“2
Almova výzva, abychom uvěřili a dopřáli v srdci místa Spasitelovým slovům, nám připomíná, že naše přesvědčení a víra vyžadují osobní rozhodnutí a skutky. Musíme „probud[iti] a povzbud[iti] své schopnosti“. Než nám je dáno, musíme prosit; než nalezneme, musíme hledat; než je nám otevřeno, musíme klepat. Pak máme toto zaslíbení: „Neboť každý, kdo prosí, dostává; a ten, kdo hledá, nalézá; a tomu, kdo klepe, bude otevřeno.“3
Ta nejnaléhavější žádost, abychom uvěřili, pochází od samotného Spasitele, který během svého pozemského působení vyzýval své nevěřící posluchače:
„Nečiním-liť skutků Otce svého[,] nevěřte mi.
Pakliť činím, byste pak mně nevěřili, skutkům věřte, abyste poznali a věřili, že Otec ve mně jest, a já v něm.“4
Každý z nás čelí každý den zkoušce. Je to zkouška našeho života: rozhodneme se v Něho věřit a umožnit světlu Jeho evangelia, aby v nás rostlo, nebo věřit odmítneme a budeme trvat na tom, že půjdeme osamoceně tmou? Spasitel dává své evangelium těm, kteří se rozhodnou v Něj uvěřit a následovat Ho, jako světlo, jež je povede.
Sailor měla po nehodě na vybranou. Mohla se rozhodnout, že zůstane u letadla – potmě, sama a ve strachu. Před ní však byla dlouhá noc a začínalo se ochlazovat. Rozhodla se jinak. Vyšplhala na kopec a tam uviděla na obzoru světlo.
Postupně, zatímco se prodírala nocí směrem ke světlu, svítilo stále jasněji. Přesto však musela zažít chvíle, kdy světlo neviděla. Možná se ztratilo z dohledu, když byla v nějaké rokli nebo za stromy či keři, ale přesto kráčela dál. Kdykoli však Sailor světlo zahlédla, byl to pro ní důkaz, že je na správné cestě. Stále nevěděla přesně, co je to za světlo, ale šla za ním na základě toho, co věděla, s důvěrou a nadějí, že ho znovu uvidí, pokud půjde správným směrem. Tím si možná zachránila život.
I náš život může být takový. Můžeme zažívat chvíle, kdy jsme zranění, unavení a kdy se zdá, že náš život je temný a chladný. Mohou přijít chvíle, kdy na obzoru neuvidíme žádné světlo, a budeme to chtít vzdát. Pokud jsme ochotni věřit, pokud máme touhu věřit, pokud se rozhodneme věřit, pak Spasitelovo učení a příklad nám ukáží cestu vpřed.
Rozhodněte se věřit
Stejně jako Sailor musela věřit tomu, že v onom vzdáleném světle nalezne bezpečí, musíme se i my rozhodnout, že otevřeme srdce božské skutečnosti, že Spasitel žije, Jeho věčnému světlu a uzdravujícímu milosrdenství. Proroci nás již od počátku věků povzbuzují, a dokonce na nás naléhají, abychom věřili v Krista. V jejich nabádáních se odráží zásadní skutečnost: Bůh nás nenutí, abychom věřili. Místo toho nás vyzývá, abychom věřili, tím, že posílá žijící proroky a apoštoly, aby nás učili, poskytuje nám písma a oslovuje nás skrze svého Ducha. My jsme ti, kdo se musí rozhodnout, že tyto duchovní výzvy přijmeme a že vnitřním zrakem uvidíme ono duchovní světlo, kterým nás volá. Rozhodnutí věřit je to nejdůležitější rozhodnutí, které kdy učiníme. Formuje všechna naše další rozhodnutí.
Bůh nás nenutí věřit, stejně jako nás nenutí dodržovat žádná přikázání, a to navzdory své dokonalé touze nám žehnat. Přesto Jeho výzva, abychom v Něj věřili (abychom uplatnili trochu víry a dopřáli místa Jeho slovům), zůstává v platnosti i dnes. Jak řekl Spasitel: „Vydávám svědectví, že Otec přikazuje všem lidem, všude, aby činili pokání a věřili ve mne.“5
Přesvědčení, svědectví a víra nejsou pasivní zásady. Není to nic, co by se nám jen tak přihodilo. Víra je něco, pro co se rozhodujeme – doufáme v to, pracujeme na tom a něco pro to obětujeme. Věřit ve Spasitele a Jeho evangelium nezačneme jen tak náhodou, stejně jako se jen tak náhodou nezačneme modlit či platit desátek. Aktivně se rozhodujeme, že budeme věřit, stejně jako se rozhodujeme, že budeme dodržovat ostatní přikázání.
Proměňte víru ve skutky
Sailor nemohla v první chvíli vědět, zda to, co dělala, když se prodírala porostem, vůbec k něčemu povede. Byla ztracená a zraněná; byla tma a zima. Opustila však místo nehody a odvážně se odplížila s nadějí na záchranu a vyškrábala se na místo, odkud uviděla v dálce světlo. Jakmile ho spatřila, ze všech sil se snažila k němu dostat, přičemž nezapomínala na to, co viděla.
I my musíme poskytnout místo naději, že spatříme duchovní světlo, tím, že uplatníme víru, místo abychom pochybovali. Naše skutky jsou důkazem našeho osobního přesvědčení a stávají se podstatou naší víry. Rozhodujeme se věřit, když se modlíme a čteme písma. Rozhodujeme se věřit, když se postíme, když světíme sabat a když uctíváme Pána v chrámu. Rozhodujeme se věřit, když jsme pokřtěni a když přijímáme svátost. Rozhodujeme se věřit, když činíme pokání a usilujeme o božské odpuštění a uzdravující lásku.
Nikdy to nevzdávejte
Někdy se pokrok v duchovní oblasti může zdát pomalý či kolísavý. Někdy můžeme mít pocit, že ztrácíme půdu pod nohama, že jsme udělali chyby nebo že naše nejlepší úsilí najít Spasitele nefunguje. Pokud máte takový pocit, prosím vás, nevzdávejte to – nikdy! Nadále věřte ve Spasitele, v Jeho evangelium a v Jeho Církev. Uveďte své skutky do souladu s tímto přesvědčením. Ve chvílích, kdy světlo vaší víry slábne, dovolte naději ve Spasitelovu lásku a milost, jež nacházíme v Jeho evangeliu a v Jeho Církvi, aby přemohla vaše pochybnosti. Slibuji vám, že On je připraven vás přijmout. Časem zjistíte, že jste učinili to nejlepší rozhodnutí, jaké jste vůbec mohli učinit. Vaše odvážné rozhodnutí v Něj uvěřit vás požehná nezměrně a na věky.
Požehnání plynoucí z víry
Pociťuji v životě milosrdnou lásku Spasitele. Hledám Ho ve chvílích naplněných temnotou, a On se ke mně sklání se svým uzdravujícím světlem. Jednu z největších radostí v životě mi přináší to, když spolu se svou ženou Kathy cestuji do všech koutů světa, abychom se setkávali se členy Církve. Tato úžasná setkání mě i nás učí něčemu o lásce, již k nám Bůh chová. Ukazují mi neomezený potenciál být šťastný, který se stává požehnáním pro ty, již se rozhodnou řídit učením Pána Ježíše Krista. Zjistil jsem, že věřit v Něj a v Jeho vykupující moc je tou skutečnou cestou k „pokoj[i] v tomto světě a věč[nému] život[u] ve světě, který přijde“.6
Dosvědčuji, že Ježíš Kristus je zdroj světla a naděje pro každého z nás. Modlím se o to, abychom se všichni rozhodli v Něj věřit. Ve jménu Ježíše Krista, amen.