Pokud budete zodpovědní

Máme-li činit Boží vůli a být vůči Němu zodpovědní, musíme začít tím, že zjistíme, jaká je Jeho vůle ohledně nás, a porozumíme jí, přijmeme ji a budeme podle ní žít. Pán řekl: „Pročež, nechť každý muž se učí povinnostem svým a nechť se učí jednati v úřadu, do něhož je určen, ve vší píli.“⁵ Nestačí mít touhu dělat to, co je správné, pokud se neujistíme, že rozumíme tomu, co od nás náš Otec očekává a co máme podle Něj dělat.

V příběhu Alenky v říši divů Alenka neví, kterou cestou se má vydat, a tak se ptá kočky Šklíby: „Řekla bys mi prosím, kudy se dostanu odtud?“

Kočka odpoví: „Záleží na tom, kam se chceš dostat.“

Alenka na to: „To je mi jedno kam.“

„Pak je jedno, kudy půjdeš,“ opáčí kočka.⁶

Avšak my víme, že cesta, která vede ke „strom[u], jehož ovoce [je] žádoucí, aby učinilo člověka šťastným“,⁷ „cesta, kteráž vede k životu“, je úzká. Kráčet po ní vyžaduje úsilí, a „málo jest nalézajících ji“.⁸

Nefi učí, že „slova Kristova vám řeknou vše, co máte činiti“.⁹ Pak dodává, že Duch Svatý „vám ukáže všechny věci, které máte činiti“.¹⁰ Zdroji, jež nám umožňují zjistit, co je naše povinnost, jsou tedy slova Kristova, jichž se nám dostává prostřednictvím dávných i novodobých proroků, a zjevení, jehož se nám dostává prostřednictvím Ducha Svatého.

Ať již jsme se dozvěděli o Znovuzřízení evangelia, o určitém přikázání, o povinnostech spojených se službou v určitém povolání, či o smlouvách, jež uzavíráme v chrámu, je na nás, zda se rozhodneme podle těchto nových vědomostí jednat, nebo ne. Každý člověk se svobodně sám za sebe rozhoduje, zda posvátnou smlouvu, jakou je křest či chrámové obřady, uzavře, či nikoli. Protože běžnou součástí náboženského života ve starověku byly přísahy, Starý zákon stanovoval: „Nepřisahejte křivě ve jméno mé.“¹¹ V zenitu času však Spasitel učil vyššímu principu dodržování závazků, když řekl, že ano znamená ano a ne znamená ne.¹² Slovo člověka by mělo stačit na důkaz pravdomluvnosti a závazku vůči druhému, což platí o to více, když je tím druhým náš Otec v nebi. Tím, že ctíme určitý závazek, dáváme najevo svou pravdomluvnost a upřímnost svého slova.

Poté, co zjistíme, co je naší povinností, porozumíme tomu a učiníme s tím související rozhodnutí, musíme podle toho jednat.

Mocným příkladem Spasitelova pevného odhodlání dostát svému závazku vůči Otci je událost, kdy k Němu přinesli ochrnutého muže, aby ho uzdravil. „A vida Ježíš víru jejich, dí šlakem poraženému: Synu, odpouštějí se tobě hříchové tvoji.“¹³ Víme, že k získání odpuštění hříchů je nezbytné Usmíření Ježíše Krista, ale když došlo k tomuto uzdravení ochrnutého muže, ona velkolepá událost zatím neproběhla; Spasitelovo utrpení v Getsemanech a na kříži mělo teprve nastat. Ježíš však nejen požehnal onomu ochrnutému muži tím, že mohl vstát a chodit, ale zároveň mu udělil odpuštění hříchů, čímž dal o sobě jednoznačně najevo, že neselže, že splní to, k čemu se zavázal svému Otci, a že v Getsemanech a na kříži vykoná to, co slíbil.

Cesta, po níž jsme se rozhodli jít, je úzká. Setkáme se s překážkami, kdy bude třeba uplatnit víru v Ježíše Krista a vyvinout veškeré úsilí, abychom z ní nesešli a kráčeli kupředu. Musíme činit pokání a být poslušní a trpěliví, dokonce i když nerozumíme všem okolnostem kolem sebe. Musíme odpouštět druhým a žít v souladu s tím, co jsme se naučili, a s rozhodnutími, jež jsme učinili.

V rámci učednictví nestačí jen zjistit, co je naší povinností, činit správná rozhodnutí a jednat v souladu s nimi, ale je rovněž nezbytné naučit se ochotě a schopnosti přijímat Boží vůli, a to i tehdy, když není v souladu s našimi spravedlivými tužbami či preferencemi.

Jsem ohromen a naplněn obdivem nad postojem malomocného, který přišel k Pánu, „prose ho, a klekna před ním, řekl jemu: Chceš-li, můžeš mne očistiti“.¹⁴ Onen malomocný nic nepožadoval, přestože jeho tužby mohly být spravedlivé; byl zkrátka ochoten přijmout vůli Páně.

Před několika lety byli jedni mí blízcí přátelé, věrný manželský pár, požehnáni narozením syna, po kterém dlouho toužili a o kterého se dlouho modlili. Když se mí přátelé spolu se svou dcerou, která byla do té doby jedináček, těšili ze společnosti novorozeného chlapečka, byl jejich domov naplněn radostí. Jednoho dne se však stalo něco nečekaného: chlapeček, kterému byly tehdy asi tři roky, náhle upadl do kómatu. Jakmile jsem se o tom dozvěděl, zavolal jsem svému příteli, abych ho v té těžké chvíli podpořil. Ale z jeho odpovědi jsem získal velké ponaučení. Řekl: „Je-li vůlí Otce vzít si ho k sobě, pak je to v pořádku.“ Ve slovech mého přítele nezazněla sebemenší stížnost, vzpurnost či nespokojenost. Právě naopak – vše, co jsem v jeho slovech slyšel, byla vděčnost Bohu, že jim dovolil se po onu krátkou dobu těšit z jejich synáčka, a rovněž naprostá ochota přijmout Otcovu vůli ohledně jejich rodiny. O pár dnů později byl ten maličký vzat do svého celestiálního příbytku.

Tlačme se kupředu tím, že zjistíme, co je naše povinnost, budeme činit správná rozhodnutí, budeme podle těchto rozhodnutí jednat a budeme přijímat vůli Otce.

Jsem velmi vděčný a šťastný, že mě otec před 47 lety nechal učinit ono rozhodnutí. Časem jsem porozuměl tomu, že jeho podmínka, abych za ono rozhodnutí nesl zodpovědnost, znamená, že mám být zodpovědný vůči Nebeskému Otci a usilovat o své vlastní spasení a o spasení svých bližních, a tím se stát více takovým, jak to Nebeský Otec očekává a jak si to přeje. V tento zvláštní den svědčím o tom, že Bůh, náš Otec, a Jeho Milovaný Syn žijí. Ve jménu Ježíše Krista, amen.