Kněžství – posvátný dar

Jednou z mých nejživějších vzpomínek je to, jak jsem byl na kněžském shromáždění spolu s jedním nově vysvěceným jáhnem a na úvod jsme zpívali píseň „Pojďte, všichni synové Boží, již přijali jste kněžství“.¹ Dnes bych všem, kteří jsou shromážděni zde v Konferenčním centru i po celém světě, chtěl připomenout ducha této mimořádné písně a říci jim: „Pojďte, všichni synové Boží, již přijali jste kněžství,“ zamysleme se nad svým povoláním, přemýšlejme o svých zodpovědnostech, zjistěme, co je naší povinností, a následujme Ježíše Krista, našeho Pána. I když můžeme být věkově rozdílní a naše tradice a národnost se mohou lišit, jsme všichni sjednoceni ve svých kněžských povoláních.

Pro každého z nás je nanejvýš významné znovuzřízení Aronova kněžství, které Jan Křtitel předal Oliveru Cowderymu a Josephu Smithovi. Stejně tak si vážíme znovuzřízení kněžství Melchisedechova, které Josephu a Oliverovi předali Petr, Jakub a Jan.

Berme povolání, zodpovědnosti a povinnosti, které jdou ruku v ruce s kněžstvím, jehož jsme nositeli, nanejvýš vážně.

Když jsem byl povolán tajemníkem kvora jáhnů, pociťoval jsem velkou zodpovědnost. Nanejvýš svědomitě jsem připravoval záznamy, jež jsem vedl, protože jsem chtěl své povolání plnit tak dobře, jak jen jsem toho byl schopen. Byl jsem na svou práci velmi hrdý. Udělat vše, co mohu, tak dobře, jak to jen dokáži, bylo a je mým cílem v každém povolání, které jsem obdržel.

Doufám, že každý mladý muž, který je vysvěcen k Aronovu kněžství, si je v duchu vědom posvátnosti povolání, k němuž byl vysvěcen, i příležitostí toto povolání zvelebovat. Jedné takové příležitosti se mi dostalo, když jsem byl jáhnem – jeden člen biskupstva mě požádal, abych donesl svátost člověku, který byl upoután na lůžko a který bydlel asi dva kilometry od kaple. Onoho mimořádného nedělního dopoledne jsem zaklepal na dveře bratra Wrighta a uslyšel jeho slabý hlas, jak řekl: „Dále!“ Vešel jsem nejenom do jeho prostého domku, ale i do místnosti, která byla naplněna Duchem Páně. Přistoupil jsem k lůžku bratra Wrighta a opatrně mu dal ke rtům kousek chleba. Pak jsem mu přidržel kalíšek s vodou, aby ji mohl vypít. Když jsem odcházel, zahlédl jsem, že má v očích slzy, když říkal: „Bůh ti žehnej, chlapče.“ A Bůh mi opravdu požehnal – vděčností za posvátné symboly svátosti a za kněžství, jehož jsem byl nositelem.

Žádný jáhen, učitel či kněz z našeho sboru nikdy nezapomene na památný výlet do utažského Clarkstonu ke hrobu Martina Harrise, jednoho ze tří svědků Knihy Mormonovy. Když jsme obstoupili onen vysoký žulový obelisk označující jeho hrob a když jeden z vedoucích kvora přečetl pronikavá slova ze „Svědectví tří svědků“, jež se nacházejí na začátku Knihy Mormonovy, okamžitě jsme si onen posvátný záznam a pravdy v něm obsažené zamilovali.

V oněch letech bylo naším cílem stát se takovými, jako byli synové Mosiášovi. Bylo o nich řečeno:

„Zesílili v poznání pravdy; neboť to byli muži zdravého rozumu a zkoumali pilně písma, aby znali slovo Boží.

Ale to není vše; věnovali se velice modlitbě a půstu; tudíž měli ducha proroctví a ducha zjevení, a když učili, učili s mocí a pravomocí Boží.“²

Nedokáži si představit pro mladého muže žádný hodnotnější cíl než ten, aby se o něm hovořilo stejně jako o udatných a spravedlivých synech Mosiášových.

Když se blížily moje 18. narozeniny a připravoval jsem se nastoupit povinnou vojenskou službu, která se tehdy, během druhé světové války, od mladých mužů vyžadovala, byl jsem doporučen pro přijetí Melchisedechova kněžství, ale nejprve jsem musel zatelefonovat svému presidentovi kůlu, Paulu C. Childovi, a domluvit si s ním pohovor. Miloval svatá písma a rozuměl jim, a jeho záměrem bylo, aby i všichni ostatní měli k písmům podobnou lásku a rozuměli jim. Už jsem od přátel slyšel o jeho značně podrobných a pátravých pohovorech a přál jsem si, abych musel prokazovat svou znalost písem v co nejmenší míře, a proto, když jsem mu volal, jsem navrhl, abychom se setkali příští neděli v čas, o němž jsem věděl, že je jen hodinu před začátkem shromáždění svátosti.

Jeho odpověď zněla: „Ale bratře Monsone, to nám neposkytne dostatek času na prostudování písem.“ Poté navrhl, abychom se setkali tři hodiny před shromážděním svátosti, a sdělil mi, že si mám s sebou přinést písma, v nichž jsem si osobně podtrhával a zaznamenával křížové odkazy.

Když jsem tu neděli dorazil k presidentu Childovi domů, vřele mě přivítal a začal s pohovorem. Řekl: „Bratře Monsone, jste nositelem Aronova kněžství. Už vám někdy sloužili andělé?“ Odpověděl jsem, že nikoli. Když se mě zeptal, zda vím, že mám na to nárok, znovu jsem odvětil, že nikoli.

Řekl mi: „Bratře Monsone, zopakujte zpaměti třináctý oddíl Nauky a smluv.“

Začal jsem: „‚Vám, spoluslužebníci moji, ve jménu Mesiáše, předávám kněžství Aronovo, které drží klíče služby andělů…‘“

„Zastavte,“ nařídil president Child. Potom mi tichým a laskavým tónem udělil radu: „Bratře Monsone, nikdy nezapomínejte, že jako nositel Aronova kněžství máte nárok na službu andělů.“

Bylo to, jako by nějaký anděl byl toho dne přímo v místnosti. Na tento pohovor jsem nikdy nezapomněl. Ještě nyní pociťuji ducha oné slavnostní chvíle, kdy jsme spolu četli o zodpovědnostech, povinnostech a požehnáních Aronova a Melchisedechova kněžství – požehnáních, která získáváme nejen my, ale také naše rodina a další lidé, kterým máme tu výsadu sloužit.

Byl jsem vysvěcen starším a toho dne, kdy jsem odjížděl, abych vstoupil do aktivní služby v námořnictvu, se k mojí rodině a přátelům na nádraží, kam se se mnou přišli rozloučit, připojil i jeden člen biskupstva mého sboru. Těsně před odjezdem mi do rukou vložil knížečku s názvem Misionářská příručka. Zasmál jsem se a poznamenal, že přece neodjíždím na misii.

Odpověděl: „Stejně si ji vezmi. Může se ti hodit.“

A měl pravdu. Potřeboval jsem nějaký tvrdý obdélníkový předmět, který bych si dal na dno námořnického vaku, aby byl pevnější a aby v něm oblečení nebylo tak zmačkané. Misionářská příručka byla přesně to, co jsem potřeboval, a dobře mi sloužila na dně vaku dvanáct týdnů.

Večer před vánoční dovolenkou jsme byli myšlenkami doma. Kasárna byla tichá, ale pak ticho prolomil kamarád z vedlejší palandy; byl to také mladý mormon, Leland Merrill. Začal sténat bolestí. Zeptal jsem se ho, co mu je, a on odpověděl, že je mu velmi zle. Nechtěl jít na ošetřovnu, protože věděl, že kdyby to udělal, nedovolili by mu, aby další den odjel domů.

S postupujícím časem se zdálo, že mu je čím dál tím hůř. Nakonec, protože věděl, že mám Melchisedechovo kněžství, mě požádal, abych mu dal kněžské požehnání.

Nikdy předtím jsem nikomu kněžské požehnání nedal, ani jsem sám žádné nedostal a ani jsem nebyl svědkem toho, jak se požehnání uděluje. Když jsem se mlčky modlil o pomoc, vzpomněl jsem si na Misionářskou příručku na dně svého námořnického vaku. Rychle jsem vak vyprázdnil a příručku si vzal k noční lampě. Přečetl jsem si, jak se dává požehnání pro uzdravení. Když jsem ho udílel, přihlíželo mnoho zvědavých námořníků. Než jsem si stačil dát všechno zpátky do vaku, Leland Merrill spal jako dítě. Druhý den ráno se probudil a cítil se dobře. Vděčnost za moc kněžství, kterou jsme oba pociťovali, byla nezměrná.

V dalších letech jsem měl tolik příležitostí požehnat těm, kteří to potřebovali, že je ani nelze spočítat. Při každé takovéto příležitosti jsem pociťoval hlubokou vděčnost vůči Bohu za to, že mi svěřil tento posvátný dar. Chovám kněžství v úctě. Bývám znovu a znovu svědkem jeho moci. Vídám jeho sílu. Podivuji se nad zázraky, které koná.

Bratří, každému z nás byl svěřen jeden z nejvzácnějších darů, jaký kdy byl lidstvu dán. Když budeme ctít své kněžství a žít tak, abychom byli neustále způsobilí, budeme zaplaveni požehnáními, která to s sebou přináší. Mám velice rád slova uvedená ve 121. oddíle Nauky a smluv, ve verši 45, která nám říkají, co musíme dělat pro to, abychom byli způsobilí: „Nechť nitro tvé je také plné pravé lásky vůči všem lidem a k domácím ve víře a nechť ctnost zdobí myšlenky tvé neustále; potom bude růsti sebedůvěra tvá v přítomnosti Boží; a nauka kněžství bude skrápěti duši tvou jako rosa z nebe.“

Jako nositelé kněžství Božího jsme zapojeni do díla Pána Ježíše Krista. Odpověděli jsme na Jeho výzvu; jednáme v Jeho pověření. Učme se od Něho. Kráčejme v Jeho šlépějích. Žijme podle Jeho pravidel. Když to budeme činit, budeme připraveni na jakoukoli službu, k níž nás povolá. Toto je Jeho dílo. Toto je Jeho Církev. On je vpravdě náš vůdce, Král slávy, Syn Boží. Svědčím o tom, že On žije, a toto svědectví vydávám v Jeho svatém jménu, ve jménu Ježíše Krista, amen.