2010–2019
Léto s pratetou Rózou
říjen 2015


Léto s pratetou Rózou

Když budete kráčet po své vlastní jasné cestě učednictví, modlím se o to, aby vás víra posilovala na každém kroku.

Milované sestry a drahé přítelkyně, těší mě, že jsem tu dnes s vámi. A jsem vděčný za to, že můžeme být v přítomnosti našeho drahého proroka, presidenta Thomase S. Monsona. Presidente Monsone, máme vás rádi. Jsme zarmouceni ztrátou našich tří drahých přátel a pravých apoštolů Páně. Postrádáme presidenta Packera, staršího Perryho a staršího Scotta; máme je rádi. Modlíme se za jejich rodiny a přátele.

Na toto konferenční zasedání se pokaždé těším – krásná hudba a rady našich inspirovaných sester přinášejí ducha v hojnosti. Po chvíli strávené ve vaší společnosti jsem lepším člověkem.

Když jsem přemítal o tom, o čem bych k vám dnes měl promluvit, začal jsem myslet na to, jakým způsobem učil Spasitel. Je zajímavé, jak dokázal učit i těm nejdokonalejším pravdám za použití prostých příběhů. Svými podobenstvími vybízel učedníky, aby přijímali pravdy nejen svou myslí, ale také srdcem, a aby propojovali věčné zásady se svým každodenním životem.1 I náš drahý president Monson je mistrem v učení prostřednictvím osobních zkušeností, jež se dotýkají srdce.2

I já dnes přednesu své poselství tak, že své myšlenky a pocity vyjádřím formou příběhu. Prosím vás, abyste naslouchaly s Duchem. Duch Svatý vám v tomto podobenství pomůže najít poselství určené pro vás.

Prateta Róza

Tento příběh je o dívce jménem Eva. Měli byste o ní vědět dvě důležité věci. Zaprvé – když se příběh odehrál, bylo jí 11 let. Zadruhé – naprosto a rozhodně se nechtěla stěhovat ke své pratetě Róze. Opravdu ne. V žádném případě.

Ale Evina maminka musí jít na operaci, z níž se bude dlouho zotavovat. A tak rodiče posílají Evu k pratetě Róze, aby tam strávila léto.

Podle Evy existuje tisíc důvodů, proč to není dobrý nápad. Jednak to znamená, že nebude s maminkou. Také to znamená opustit rodinu a přátele. A mimo to pratetu Rózu ani nezná. Mnohokrát děkuji, je mi docela dobře tam, kde jsem.

Ale ani sebevíc hašteření, ani oči v sloup nemohly toto rozhodnutí změnit. A tak si Eva sbalila kufr a vydala se s tatínkem na dlouhou cestu za pratetou Rózou.

Od chvíle, kdy vstoupila do domu, to tam nesnášela.

Všechno bylo tak staré! Na každém centimetru byly haldy starých knih, lahví podivných barev a umělohmotných košíčků přetékajících korálky, stužkami a knoflíky.

Prateta Róza tam žila sama; nikdy se neprovdala. Jediný další obyvatel domu byl šedý kocour, který si v každé místnosti s oblibou našel nejvyšší místo, usadil se tam a na vše pod sebou zíral jako hladový tygr.

I ten dům se zdál být osamělý. Byl na venkově, kde jsou domy daleko od sebe. Na půl míle nebyl nikdo v Evině věku. A tak se cítila osamělá i ona.

Nejprve si pratety Rózy moc nevšímala. Většinou myslela na maminku. Někdy zůstávala vzhůru dlouho do noci a modlila se celou svou duší, aby se maminka uzdravila. A přestože tomu tak nebylo hned, začala Eva pociťovat, že Bůh nad maminkou bdí.

Konečně se jí doneslo, že operace dopadla dobře, a Evě teď zbývalo jen vydržet to do konce léta. To čekání bylo nesnesitelné!

Když se teď Eva přestala strachovat o maminku, začala si pratety Rózy všímat o něco víc. Byla to velká žena, a to ve všech směrech – měla zvučný hlas, velký úsměv a charakter. Pohybovala se s obtížemi, ale při práci měla vždy na rtech píseň a úsměv a dům byl plný jejího smíchu. Každý večer se posadila na čalouněný gauč, vytáhla písma a začala nahlas číst. Během čtení někdy říkávala věci jako: „Jejda, to neměl dělat!“, nebo „Co bych za to dala, kdybych tam byla!“ nebo „Není to to nejhezčí, co jsi kdy slyšela?“ A každý večer, když obě poklekly u Eviny postele k modlitbě, říkávala prateta Róza ty nejhezčí modlitby, v nichž děkovala Nebeskému Otci za modré sojky a za smrky, za západ slunce a za hvězdy a za „zázrak toho, že jsme na světě“. Evě to znělo, jako by Róza Boha znala jako svého přítele.

Za čas Eva zjistila něco překvapivého: prateta Róza byla možná ten nejšťastnější člověk, kterého znala!

Ale jak je to možné?

Díky čemu mohla být šťastná?

Nikdy se nevdala, neměla děti, neměla nikoho, kromě toho příšerného kocoura, a měla potíže s prostými věcmi, jako například zavázat si boty a vyjít do schodů.

Když šla do města, nosívala trapně veliké, barevné klobouky. Ale lidé se jí neposmívali. Místo toho se kolem ní shlukovali a chtěli si s ní promluvit. Róza bývala učitelka a nebylo neobvyklé, že se s ní zastavovali bývalí žáci, nyní dospělí s vlastními dětmi, aby si s ní popovídali. Děkovali jí za to, že měla na jejich život dobrý vliv. Často se smáli. Někdy dokonce i plakali.

Jak léto ubíhalo, trávila Eva s Rózou čím dál víc času. Chodily na dlouhé procházky a Eva se naučila rozpoznat vrabce od pěnkav. Sbírala bezinky a dělala marmeládu z pomerančů. Dozvěděla se o své praprababičce, která opustila milovanou vlast, přeplula oceán a přešla přes pláně, aby byla se Svatými.

Eva brzy učinila další překvapivé zjištění – nejenže prateta Róza byla jedním z nejšťastnějších lidí, co znala, ale i Eva sama byla šťastnější, kdykoli byla s ní.

Letní dny teď ubíhaly rychleji. Než se Eva nadála, prateta Róza jí řekla, že už brzy nastane čas vrátit se domů. Přestože se Eva na tento okamžik těšila už ode dne, kdy přijela, nebyla si teď jistá, co by měla pociťovat. Uvědomila si, že jí vlastně bude tento podivný starý dům s kocouřím stalkerem a s milovanou pratetou Rózou chybět.

Den předtím, než pro Evu přijel tatínek, vyslovila otázku, která jí ležela na srdci už celé týdny: „Teto Rózo, proč jsi tak šťastná?“

Teta Róza se na ni pozorně podívala a pak ji odvedla k obrazu, který visel v obývacím pokoji. Byl to dárek od jednoho talentovaného blízkého přítele.

„Co tam vidíš?“ zeptala se.

Obrázek
Poskakující pionýrská dívka

Eva si už sice obrazu všimla, ale zatím se na něj nikdy pořádně nezaměřila. Děvče v šatech z doby pionýrů poskakovalo po jasně modré cestě. Tráva a stromy byly sytě zelené. Eva řekla: „Na tom obrazu je nějaké děvče. Vypadá to, jako by poskakovalo.“

„Ano, je to děvčátko pionýrů a radostně poskakuje,“ odvětila teta Róza. „Myslím si, že pionýři prožili mnoho temných a chmurných dnů. Měli těžký život – víc, než si dokážeme představit. Ale na tomto obrazu je vše plné jasu a naděje. To děvče jde s radostí a kráčí kupředu a vzhůru.“

Eva nic neříkala, a tak prateta Róza pokračovala: „V životě nám toho dost nevychází tak, jak bychom si přáli, takže každý by mohl tonout v pesimismu a nechat se udolat smutkem. Ale znám lidi, kteří – i když jim něco nevyjde – se zaměřují na krásy a zázraky života. To jsou ti nejšťastnější lidé, co znám.“

Eva namítla: „Ale nejde přece jen cvaknout vypínačem a změnit smutek na radost.“

„Ne, to asi ne,“ pousmála se teta Róza, „ale Bůh nás nestvořil proto, abychom byli smutní. Stvořil nás proto, abychom měli radost!3 Takže pokud Mu budeme důvěřovat, pomůže nám všímat si v životě toho dobrého, zářivého a nadějného. A svět bude zcela jistě hezčí. Nestane se to sice okamžitě, ale přiznejme si, kolik dobrého se stane naráz? Myslím, že to nejlepší, jako je například domácí chléb či pomerančová marmeláda, vyžaduje trpělivost a práci.“

Eva se nad tím na okamžik zamyslela a řekla: „Možná to není tak jednoduché pro ty, kteří nemají dokonalý život.“

„Ale drahoušku, opravdu si myslíš, že můj život je dokonalý?“ Teta Róza se posadila s Evou na gauč. „Kdysi jsem byla natolik znechucená, že už jsem nechtěla jít dál.“

„Ty?“ zeptala se Eva.

Teta Róza přikývla. „Tolik jsem si toho v životě přála.“ Když to říkala, vstoupil jí do hlasu smutek, který v něm Eva nikdy předtím neslyšela. „Většina z toho se nikdy nestala. Bylo to jedno velké zklamání za druhým. Jednoho dne jsem si uvědomila, že to nikdy nebude tak, jak jsem doufala. Byl to skličující den. Chtěla jsem to vzdát a být nešťastná.“

„Tak co jsi dělala?“

„Chvíli nic. Jen jsem měla vztek. Byla jsem naprosto nesnesitelná.“ Pak se trochu zasmála, ale nebyl to její obvyklý hlasitý smích, co se rozléhal po celém pokoji. „V hlavě mi stále dokola zněla písnička ‚To není fér‘. Ale nakonec jsem objevila něco, co mi obrátilo naruby celý život.“

„A co to bylo?“

„Víra,“ usmála se teta Róza. „Objevila jsem víru. A víra vedla k naději. A víra a naděje mi dodaly jistotu, že jednoho dne bude všechno dávat smysl a že díky Spasiteli budou napravena všechna příkoří. Pak jsem zjistila, že cesta, která je přede mnou, není tak chmurná a prašná, jak jsem myslela. Začala jsem si všímat jasné modře, bujné zeleně, ohnivé červeně a rozhodla jsem se, že mám na výběr – buď sklopím hlavu a budu za sebou vláčet nohy na prašné cestě sebelítosti, nebo budu mít trochu víry, obléknu si pestré šaty a budu poskakovat po cestě životem a u toho si zpívat.“ Její hlas teď poskakoval radostí jako děvče na obraze.

Teta Róza se natáhla ke stolečku a položila si na klín svá opotřebovaná písma. „Nedomnívám se, že jsem trpěla klinickou depresí – u té si nejsem jistá, zda by si ji člověk dokázal vymluvit. Ale určitě jsem si namluvila, že mám být smutná! Ano, některé dny pro mě byly temné, ale veškeré mé chmury a obavy to nemohly změnit – jen to zhoršit. Víra ve Spasitele mě naučila, že bez ohledu na to, co se stalo v minulosti, může mít můj příběh šťastný konec.“

„Ale jak to víš?“ zeptala se Eva.

Teta Róza zalistovala v Bibli a řekla: „Tady se to píše:

‚[Bůh] bydlitiť bude s nimi, a oni budou lid jeho, a on Bůh s nimi bude, [jsa] Bůh jejich.

A setřeť Bůh všelikou slzu s očí jejich, a smrti již více nebude, ani kvílení, ani křiku, ani bolesti nebude více; nebo první věci pominuly.‘“4

Prateta Róza se podívala na Evu. Široce se usmála a hlas se jí lehce zachvěl, když zašeptala: „Není to to nejhezčí, co jsi kdy slyšela?“

Opravdu to znělo hezky, pomyslela si Eva.

Teta Róza otočila několik stran a ukázala Evě, který verš má přečíst: „Čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteříž jej milují.“5

„Máme-li před sebou tak nádhernou budoucnost,“ řekla teta Róza, „proč bychom se měli nechat pohltit tím, co v minulosti či nyní nevyšlo zcela tak, jak jsme si plánovali?“

Eva se trochu zamračila. „Počkej přece,“ řekla. „Tím chceš říct, že být šťastný znamená jen těšit se na štěstí, které přijde až v budoucnu? Dočkáme se snad všeho svého štěstí až na věčnosti? Nemůžeme část z něho zažít už teď?“

„Ale samozřejmě, že ano!“ zvolala teta Róza „Milé dítě, to, co je teď, je součástí věčnosti. Ta nezačíná až poté, co zemřeme! Víra a naděje ti otevřou oči, abys mohla pohlédnout na štěstí, které je ti dáno nyní.

Jedna báseň říká: ‚Věčnost se skládá z dnešních dní.‘6 Nechtěla jsem, aby má věčnost sestávala z temných a hrozivých ‚dnešních dní‘. A nechtěla jsem žít v příšeří bunkru, zatínat zuby, zavírat oči a hněvivě vyčkávat do hořkého konce. Víra mi dodala naději, že je třeba žít radostně hned teď!“

„Takže co jsi dělala pak?“ zeptala se Eva.

„Používala jsem víru v Boží sliby tím, že jsem si naplňovala život něčím smysluplným. Chodila jsem do školy. Získala jsem vzdělání. To mě přivedlo k práci, již jsem milovala.“

Eva se nad tím na chvíli zamyslela a řekla: „Ale zaneprázdněnost jistě není to, díky čemu jsi byla šťastná. Je spousta zaneprázdněných lidí, kteří šťastní nejsou.“

„Jak může být někdo tak mladý jako ty tak chytrý?“ zeptala se teta Róza. „Máš naprostou pravdu. A většina z těch zaneprázdněných nešťastných lidí zapomněla na to, co je na světě nejdůležitější – na to, o čem Ježíš řekl, že je srdcem Jeho evangelia.“

„A co je to?“ zeptala se Eva.

„Je to láska – čistá láska Kristova,“ řekla Róza. „Víš, všechno ostatní, co v evangeliu je, všechna ta budeš a musíš a nebudeš, vedou k lásce. Když milujeme Boha, chceme Mu sloužit. Chceme být jako On. Když milujeme své bližní, přestaneme tolik myslet na své vlastní problémy a pomůžeme druhým vyřešit ty jejich.“7

„A díky tomu pociťujeme štěstí?“ zeptala se Eva.

Prateta Róza přikývla a usmála se a do očí jí vstoupily slzy. „Ano, drahoušku. Díky tomu pociťujeme štěstí.“

Už ne jako dřív

Nazítří Eva svou pratetu Rózu objala a poděkovala jí za vše, co pro ni udělala. Vrátila se domů ke své rodině a přátelům a do svého domu a čtvrti.

Ale už nikdy nebyla taková jako dřív.

Jak Eva stárla, často si na slova své pratety Rózy vzpomněla. Nakonec se vdala, vychovala děti a prožila dlouhý a úžasný život.

Jednoho dne, když ve vlastním domě obdivovala obraz děvčátka v šatech z doby pionýrů, které poskakovalo po jasně modré cestě, si uvědomila, že už jaksi dosáhla téhož věku jako prateta Róza onoho pozoruhodného léta.

Obrázek
Poskakující pionýrská dívka

Když ji to napadlo, pocítila, jak jí v srdci klíčí zvláštní modlitba. Eva byla vděčná za svůj život, za rodinu, za znovuzřízené evangelium Ježíše Krista a za ono léto před tak dávnou dobou, kdy ji prateta Róza8 učila o víře, naději a lásce.9

Požehnání

Mé milované sestry a drahé přítelkyně v Kristu, doufám a modlím se o to, že se něco z tohoto příběhu dotklo vašeho srdce a inspirovalo vaši duši. Vím, že Bůh žije a že každou z vás miluje.

Když budete kráčet po své vlastní jasné cestě učednictví, modlím se o to, aby vás víra posilovala na každém kroku; aby vám naděje otevřela oči, abyste uzřely slávu, již pro vás Nebeský Otec připravil; a aby vám srdce naplnila láska k Bohu a ke všem Jeho dětem. Jako apoštol Páně vám toto zanechávám jako své svědectví a požehnání, ve jménu Ježíše Krista, amen.

Odkazy apoznámky

  1. Viz například Matouš 13:24–30; 18:23–35; 20:1–16; 22:1–14; 25; Lukáš 10:25–37; 15:11–32.

  2. Viz například Thomas S. Monson, „Dovedeni bezpečně domů“, Liahona, listopad 2014, 67–69; „Láska – podstata evangelia“, Liahona, květen 2014, 91–94; „Nikdy nekráčíme sami“, Liahona, listopad 2013, 121–124; „Poslušnost přináší požehnání“, Liahona, květen 2013, 89–92.

  3. Viz 2. Nefi 2:25.

  4. Zjevení 21:3–4.

  5. Viz 1. Korintským 2:9.

  6. „Forever – is composed of Nows“, v: Final Harvest: Emily Dickinson’s Poems, sel. Thomas H. Johnson (1961), 158; viz také poetryfoundation.org/poem/182912.

  7. Viz Lukáš 9:24.

  8. „Z pichlavého trní často vykvétají něžné růže.“ (Ovidius, Epistulae ex ponto, kniha 2, epištola 2, řádek 34; „Saepe creat molles aspera spina rosas.“)

  9. Viz Moroni 7:42.