Aj, matka tvá

Rád bych se přidal k vám ostatním a přivítal staršího Ronalda A. Rasbanda, staršího Garyho E. Stevensona a staršího Dalea G. Renlunda a jejich manželky v té nejvybranější společnosti, jakou si vůbec dokáží představit.

Když Izaiáš prorokoval o Spasitelově Usmíření, napsal: „On nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl.“¹ V jednom vznešeném vidění posledních dnů se klade důraz na to, že Ježíš „přišel na svět, … aby nesl hříchy světa“.² Dávná i novodobá písma svědčí o tom, že „je vykoupil a podpíral je a nesl je po všechny dávné dny“.³ Jedná známá náboženská píseň nás vybízí k tomu, abychom „slyšeli hlas velikého Vysvoboditele svého“.⁴

Nést, podpírat, vysvobodit. To jsou mocná a povzbudivá mesiášská slova. Vyjadřují pomoc a naději pro bezpečný přesun z místa, kde jsme, na místo, kde být potřebujeme – ale kam se bez pomoci dostat nemůžeme. Tato slova rovněž naznačují břímě, zápas a vyčerpání – slova nanejvýš vhodná pro popsání poslání Toho, kdo nás zaplacením nevýslovné ceny pozvedá, když upadneme; kdo nás nese kupředu, když síla vyprchá; kdo nás přivádí v bezpečí domů, když se zdá, že bezpečí je daleko mimo náš dosah. „Otec můj mne poslal,“ řekl, „abych mohl býti pozvednut na kříži; … aby jako já jsem byl … pozvednut, právě tak byli lidé pozvednuti [ke mně].“⁵

Slyšíte však v těchto slovech ještě další oblast lidského snažení, při němž také používáme slova jako nést a nosit,podpírat a pozvedat,namáhat se a přivést na svět? To, co Ježíš řekl Janovi přímo při samotném uskutečňování Usmíření, říká i nám všem: „Aj, matka tvá“!⁶

Dnes u tohoto řečnického pultu prohlašuji to, co zde již bylo řečeno v minulosti – že žádná láska ve smrtelnosti se neblíží čisté lásce Ježíše Krista více než nesobecká láska, kterou ke svému dítěti chová oddaná matka. Když chtěl Izaiáš, který prorokoval o Mesiáši, vyjádřit Jehovovu lásku, použil myšlenku mateřské oddanosti. „Zdaliž se může zapomenouti žena nad nemluvňátkem svým?“ ptá se. Jak absurdní, naznačuje – ačkoli ne natolik absurdní, jako když se domníváme, že na nás kdy zapomene Kristus.⁷

Takováto odhodlaná láska „je trpělivá a je dobrotivá, … nehledá své, … ale … snáší všechny věci, věří všem věcem, doufá ve všechny věci a ve všech věcech vytrvá“.⁸ A co je nejpovzbudivější, tato věrnost „nikdy nepomíjí“.⁹ „Neboť hory se odvrátí a vrchy se pohnou,“ pravil Jehova, „laskavost má se však od tebe neodvrátí.“¹⁰ A totéž říkají i naše matky.

Uvědomte si, že nás nejen nosí v sobě, ale také nám dál pomáhají nést naše břímě. Mateřství je tak ohromující výkon vzhledem k tomu, že nás matky nosí nejen před narozením, ale i po celý život. Samozřejmě, že jsou i smutné výjimky, ale většina matek intuitivně a instinktivně ví, že toto je posvátná zodpovědnost nejvyššího stupně. Tíha tohoto poznání, zvláště na mladých mateřských bedrech, může být velmi odstrašující.

Jedna úžasná mladá matka mi nedávno napsala: „Jak to, že lidská bytost může milovat dítě tak hluboce, že se kvůli tomu ochotně vzdá podstatné části své svobody? Jak to, že může být láska smrtelníka tak silná, že se dobrovolně podrobuje zodpovědnosti, zranitelnosti, úzkosti a zármutku a dál se vrací pro další porci téhož? Jaký druh lásky ve smrtelnosti ve vás dokáže vyvolat pocit, že jakmile máte dítě, váš život již nikdy nebude znovu váš? Mateřská láska je dozajista božská. Není pro to žádné jiné vysvětlení. To, co matky dělají, je důležitou součástí Kristova díla. Toto poznání by mělo stačit na to, abychom věděly, že vliv takovéto lásky bude v rozmezí mezi tím, co je neúnosné, až po to, co je nadpozemské, a bude působit znovu a znovu, dokud nebudeme moci – až bude v bezpečí spaseno poslední dítě na zemi – společně s Ježíšem říci: ‚[Otče!] Dílo jsem vykonal[a], kteréž jsi mi dal, abych činil[a].‘¹¹ “

S vytříbenými slovy tohoto dopisu, která nám nadále zní v mysli, mi dovolte podělit se o tři zážitky, které odrážejí vznešený vliv matek a které jsem prožil během své církevní služby v průběhu pouhých několika uplynulých týdnů:

Můj první příběh je příběh varovný – připomíná nám, že ne každé mateřské úsilí má pohádkový konec, přinejmenším ne ihned. Tato připomínka vyplývá z mého rozhovoru s jedním milovaným přítelem, kterého znám již přes 50 let a který umíral vzdálen této Církvi, o níž v srdci věděl, že je pravdivá. Bez ohledu na to, jak moc jsem se snažil ho utěšit, nedokázal jsem mu pomoci pocítit pokoj. Nakonec ke mně byl upřímný. „Jeffe,“ řekl, „ať již bude jakkoli bolestivé stát před Bohem, nedokážu snést pomyšlení na to, že budu stát před svou matkou. Evangelium a její děti pro ni znamenalo vše. Vím, že jsem ji zarmoutil, a to nyní zarmucuje mě.“

Jsem si naprosto jistý, že po jeho odchodu ho jeho matka přijala s otevřenou a láskyplnou náručí; právě to totiž rodiče dělají. Ale varovná část tohoto příběhu spočívá v tom, že děti mohou své matce zlomit srdce. I zde můžeme vidět další srovnání s tím, co je božské. Nemusím nám připomínat, že Ježíš zemřel na zlomené srdce – byl vyčerpán a znaven tím, že nesl hříchy světa. A tak kéž v každém okamžiku pokušení i my, podobně jako to učinil Spasitel, pohlédneme na svou matku a ušetříme jim oběma zármutek z toho, že bychom se dopustili hříchu.

Zadruhé chci mluvit o jednom mladém muži, který vstoupil způsobile do misijního pole, ale v důsledku svého rozhodnutí se vrátil domů dříve kvůli přitažlivosti k osobám stejného pohlaví a kvůli určitému traumatu, které v tomto ohledu prožil. Byl sice dál způsobilý, ale jeho víra byla na kritické úrovni, jeho emocionální břímě bylo čím dál těžší a jeho duchovní bolest hlubší a hlubší. Cítil se střídavě dotčeně, zmateně, rozzlobeně a sklíčeně.

Jeho president misie, jeho president kůlu a jeho biskup věnovali bezpočet hodin tomu, aby mu pomáhali – bádali, plakali a dávali mu požehnání, ale většina jeho ran byla tak osobní, že přinejmenším některé z nich před nimi skrýval. Celou duší se v tomto příběhu snažil svému dítěti pomáhat milovaný otec, ale kvůli velmi náročným pracovním podmínkám se často stávalo, že oněm dlouhým a temným nocím duševního zápolení museli čelit jen sám chlapec a jeho matka. Dnem a nocí, nejprve týdny a poté měsíce, které se spojily v celá léta, usilovali společně o uzdravení. Během období zatrpklosti (většinou jeho, ale někdy i její) a nekončících obav (většinou jejích, ale někdy i jeho) svými slovy přinášela – zde je opět to krásné, obtížené slovo „nést“ – přinášela svému synovi svědectví o Boží moci, o Jeho Církvi, ale především o Jeho lásce k němu. A jedním dechem svědčila i o své vlastní neoblomné a nehynoucí lásce k němu. Aby k sobě přivedla dva absolutně klíčové a nezbytné pilíře své existence, evangelium Ježíše Krista a svou rodinu, vylévala ustavičně svou duši v modlitbě. Postila se a plakala, plakala a postila se, a pak naslouchala a naslouchala, když jí syn opakovaně vyprávěl o zármutku ve svém srdci. A tak ho nosila znovu – jen tentokrát to netrvalo devět měsíců. Tentokrát měla pocit, že bolestivé procházení ztýranou krajinou jeho zoufalství bude trvat věčně.

Ale díky milosti Boží, její houževnatosti a pomoci desítek církevních vedoucích, přátel, rodinných příslušníků i profesionálů se tato vytrvalá matka dočkala toho, že její syn došel domů, do zaslíbené země. S jistým smutkem připouštíme, že toto požehnání nepřichází, či přinejmenším dosud nepřišlo, ke všem rodičům, kteří se trápí kvůli rozmanitým situacím, v nichž se jejich děti nacházejí. Zde však existovala naděje. A musím říci, že sexuální orientace tohoto syna se nijak zázračně nezměnila – to ani nikdo neočekával. Ale krok za krokem se změnilo jeho srdce.

Začal znovu chodit na shromáždění. Rozhodl se přijímat ochotně a způsobile svátost. Znovu získal chrámové doporučení a přijal povolání sloužit jako učitel ranního semináře, ve kterém se mu úžasně dařilo. A nyní, po pěti letech, na vlastní žádost a s církevní pomocí, znovu vstoupil do misijního pole, aby dokončil svou službu Pánu. Plakal jsem nad odvahou, bezúhonností a odhodláním tohoto mladého muže a jeho rodiny vyřešit tyto problémy a pomoci mu uchovat si víru. Ví, že toho dluží hodně mnoha lidem, ale také ví, že nejvíce toho dluží dvěma mesiášským postavám ve svém životě, které ho zrodily a nesly, pracovaly s ním a osvobodily ho – svému Spasiteli, Pánu Ježíši Kristu, a své odhodlané, spásné a zcela svaté matce.

A nakonec jeden zážitek ze znovuzasvěcení chrámu Mexico City v Mexiku před pouhými třemi týdny. Právě tam, během dojemné zasvěcovací bohoslužby, jsem s presidentem Henrym B. Eyringem uviděl stát naši milovanou přítelkyni Lisu Tuttle Pieperovou. Stála tam ale s určitými obtížemi, protože jednou rukou podpírala svou milovanou, ale těžce postiženou dceru Doru, a druhou rukou se snažila ovládat Dořinu nefunkční pravou ruku, aby tato postižená, ale věčně drahocenná dcera Boží dokázala mávat bílým kapesníčkem a se zvuky srozumitelnými jen jí a nebeským andělům provolávat slova: „Hosana, hosana, hosana Bohu a Beránku“.¹²

Všem matkám, ať jsou kdekoli, minulým, současným i budoucím, pravím: „Děkuji vám. Děkuji vám za to, že rodíte, za to, že formujete duše, že formujete charakter, a za to, že projevujete čistou lásku Kristovu.“ Matce Evě, Sáře, Rebece a Ráchel, Marii z Nazarétu i Matce v nebi pravím: „Děkuji vám za vaši zcela zásadní roli při naplňování účelů věčnosti.“ Všem matkám, ať již jsou v jakékoli situaci, včetně těch, které s něčím zápolí (a všechny někdy budou), pravím: „Pokoj s vámi. Věřte v Boha a v sebe samy. Počínáte si lépe, než si myslíte. Ve skutečnosti jste spasitelkami na hoře Sion¹³ a vaše láska, podobně jako láska Mistra, kterého následujete, ‚nikdy nepomíjí‘.¹⁴ “ Nikomu jinému nemohu vzdát větší hold. Ve jménu Ježíše Krista, amen.