Jasné a cenné pravdy

Drazí bratři a sestry, mnoho desítek let se nekonala žádná generální konference, aby president Boyd K. Packer, starší L. Tom Perry nebo starší Richard G. Scott neseděli bezprostředně za pódiem a nepromluvili na některém jejím zasedání. Máme na ně živé a dojemné vzpomínky a i já jim s úctou skládám hold – každý z nich byl tak jedinečně rozdílný, a přesto bylo jejich svědectví o Ježíši Kristu a Jeho Usmíření v dokonalém souladu.

Mimoto já, stejně jako vy, nacházím sílu v presidentu Thomasi S. Monsonovi jako prorokovi, vidoucím a zjevovateli a podporuji ho a obdivuji za jeho věrnou a svědomitou apoštolskou službu, kterou vykonává už více než úctyhodných 50 let.

A tak tento týden v úterý ráno, krátce po deváté hodině, zrovna když začínala schůzka Biskupstva se členy předsednictva území Asie, kteří jsou zde na konferenci, mě zavolali, abych se setkal s presidentem Monsonem a jeho rádci. O chvíli později, když jsem vstupoval do zasedací místnosti vedle jeho kanceláře, jsem musel vypadat nervózně, protože jakmile jsem se posadil za stůl, vlídně promluvil, aby mě uklidnil. Poukázal na můj věk se slovy, že jsem podle všeho docela mladý, a dokonce navíc vypadám mladší, než jsem.

Za několik okamžiků mi pak president Monson vysvětlil, že jedná na základě vůle Páně a sděluje mi mé povolání do Kvora Dvanácti. Zeptal se, zda toto povolání přijímám, na což jsem mu poté, co jsem zcela jistě velmi nedůstojně slyšitelně zalapal po dechu, zcela ohromen, dal kladnou odpověď. A pak, ještě předtím, než jsem mohl slovy vyjádřit nepopsatelnou tsunami pocitů, především pocitů vlastní nedostatečnosti, se ke mně president Monson znovu s laskavostí obrátil a popsal mi, jak ho před mnoha lety povolal apoštolem president David O. McKay a jak měl tentýž pocit nedostatečnosti i on sám. Klidně mě poučil: „Biskupe Stevensone, Pán uschopní ty, které povolává.“ Tato uklidňující slova proroka mi byla zdrojem pokoje – klidu uprostřed bouře bolestného sebezpytování a útěchy během následujících mučivých hodin, které od té doby během dnů a nocí uplynuly.

Později onoho dne jsem převyprávěl to, co jsem vám právě řekl, své drahé společnici Lese, když jsme seděli v tichém koutku na Chrámovém náměstí, odkud se nám naskýtal poklidný pohled na chrám a historickou budovu Tabernaclu. Když jsme se pokoušeli porozumět událostem onoho dne a zpracovat je, zjistili jsme, že naší kotvou jsou víra v Ježíše Krista a znalost velikého plánu štěstí. Což mě vede k tomu, abych vyjádřil nejhlubší lásku, již k Lese pociťuji. Ona je sluncem mého života a je to pozoruhodná dcera Boží. Jejím životem se vine nesobecká služba a bezpodmínečná láska vůči všem lidem. Budu se snažit zůstat hoden požehnání našeho věčného svazku.

Nejhlubší lásku chci vyjádřit i našim čtyřem synům a jejich rodinám, přičemž tři z nich jsou zde spolu se svými krásnými manželkami, matkami našich šesti vnoučat; ten čtvrtý, misionář, dostal zvláštní povolení zůstat vzhůru i po misionářské večerce a sleduje toto dění živě spolu se svým presidentem misie a jeho ženou v misijním domě na Tchaj-wanu. Miluji každého z nich a velmi si vážím toho, jak oni milují Spasitele a evangelium.

Vyjadřuji lásku všem členům své rodiny – své drahé matce a otci, jenž vloni zemřel, kteří mi vštípili svědectví, jež mě provází nejspíše již od doby, z níž pocházejí mé nejranější vzpomínky. Dále vyjadřuji vděčnost svému bratru, sestrám a jejich věrným manželským partnerům a stejně tak i rodině Lesy, přičemž mnozí z nich jsou zde dnes s námi. Touto sítí vděčnosti bych chtěl rovněž zachytit početné členy širší rodiny, přátele, misionáře, vedoucí a učitele, které jsem v životě poznal.

Byl jsem požehnán výsadou blízké spolupráce se členy Prvního předsednictva, Dvanácti a Sedmdesáti a se členy předsednictev pomocných organizací. Chci vyjádřit svou lásku a úctu, jež chovám ke každému z vás, sestry a bratři, a budu se snažit zůstat hoden vašeho přátelství i nadále. Předsedající biskupstvo se těší téměř nebeské jednotě. Bude mi chybět každodenní setkávání s biskupem Géraldem Caussém, biskupem Deanem M. Daviesem a s dalšími spolupracovníky.

Stojím před vámi jako důkaz slov Páně, jež jsou zaznamenána v prvním oddíle Nauky a smluv: „Aby plnost evangelia … mohla býti hlásána slabými a prostými do končin světa a před králi a vladaři.“¹ Těmto slovům předchází Pánovo vyjádření, z něhož je patrná láska, již chová Otec ke svým dětem: „Pročež já, Pán, znaje pohromu, která má přijíti na obyvatele země, zavolal jsem na služebníka svého Josepha Smitha ml. a mluvil jsem k němu z nebe a dal jsem mu přikázání.“²

Náš milující Nebeský Otec a Jeho Syn, Jehova, kteří znají konec od počátku,³ otevřeli nebesa a novou dispensaci, aby vyvážili katastrofy, o kterých věděli, že mají přijít. Apoštol Pavel tyto nadcházející katastrofy popsal jako nebezpečné časy.⁴ Podle mě to znamená, že nám Nebeský Otec štědře vynahrazuje život v nebezpečných časech tím, že zároveň žijeme v plnosti časů.

Když jsem se tento týden trápil kvůli své vlastní nedostatečnosti, dostalo se mi vnuknutí, které bylo zároveň pokáráním i útěchou – a to, abych se nezaměřoval na to, co nedokáži, ale spíše na to, co dokáži. Tyto prosté a drahocenné pravdy evangelia mohu dosvědčit.

Toto jsou slova, o která jsem se nesčetněkrát dělil jak s těmi, kteří patří k Církvi, tak s těmi, kteří jejími členy nejsou: „Bůh je náš [milující] Nebeský Otec. My jsme Jeho děti. … Pláče s námi, když trpíme, a raduje se, když děláme to, co je správné. Chce s námi rozmlouvat, a my s Ním můžeme rozmlouvat prostřednictvím upřímné modlitby. …

Nebeský Otec pro nás, své děti, zajistil způsob, … jak se vrátit k Němu, abychom žili v Jeho přítomnosti. … Středem plánu našeho Otce je usmíření vykonané Ježíšem Kristem.“⁵

Nebeský Otec poslal svého Syna na zemi, aby usmířil hříchy celého lidstva. O těchto jasných a cenných pravdách vydávám svědectví, a to činím ve jménu Ježíše Krista, amen.