Očima Boha

Drazí bratři a sestry, děkuji vám, že jste mi včera vyjádřili podporu jako členovi Kvora Dvanácti apoštolů. Je těžké vyjádřit, jak moc to pro mě znamená. Obzvláště vděčný jsem byl za projev podpory od dvou výjimečných žen v mém životě – mé manželky Ruth a naší drahé, velmi drahé dcery Ashley.

Mé povolání je dostačujícím důkazem pravdivosti Pánových slov, jež pronesl na počátku této dispensace: „Aby plnost evangelia mého mohla býti hlásána slabými a prostými do končin světa.“¹ Já jsem jedním z těch slabých a prostých. Když jsem byl před několika desítkami let povolán biskupem sboru na východě Spojených států, zavolal mi můj starší a mnohem moudřejší bratr. Řekl: „Je třeba, abys věděl, že Pán tě nepovolal díky něčemu, co jsi udělal. Ve tvém případě je to pravděpodobně navzdory všemu, co jsi udělal. Pán tě povolal kvůli tomu, co tvým prostřednictvím potřebuje vykonat, a to se stane pouze v případě, že to budeš dělat Jeho způsobem.“ Uvědomuji si, že tato moudrá rada mého staršího bratra je dnes ještě příhodnější.

Když si misionář nebo misionářka uvědomí, že v jejich povolání nejde o ně, ale spíše o Pána, o Jeho dílo a o děti Nebeského Otce, dojde v jejich službě k něčemu nádhernému. Mám dojem, že totéž platí i pro apoštola. V tomto povolání nejde o mě. Jde o Pána, o Jeho dílo a o děti Nebeského Otce. Bez ohledu na to, jaké pověření nebo povolání v Církvi máme, k tomu, abychom ho mohli vykonávat dobře, musíme vědět, že každý, komu sloužíme, „je milovaný duchovní syn nebo dcera nebeských rodičů a jako takový má … božskou podstatu a určení“.²

V předchozí profesi jsem byl kardiologem se specializací na selhávání a transplantaci srdce u pacientů, kteří byli vážně nemocní. Má žena často žertuje, že stát se jedním z mých pacientů je špatné znamení. Humor však odložme stranou. Ve své praxi jsem viděl mnoho lidí zemřít a vypěstoval jsem si jistý citový odstup, když se věci nevyvíjely dobře. Díky tomu byly pocity smutku a zklamání snesitelnější.

V roce 1986 došlo u mladého muže jménem Chad k selhání srdce a muselo mu být transplantováno nové. Patnáct let se mu dařilo velmi dobře. Dělal vše pro to, aby zůstal zdravý a vedl co možná nejnormálnější život. Sloužil na misii, pracoval a byl oddaným synem svým rodičům. Posledních pár let jeho života však bylo náročných a často pobýval v nemocnici.

Jednou večer byl přivezen na pohotovost se zástavou srdce. S kolegy jsme se dlouho snažili obnovit krevní oběh. Nakonec bylo zřejmé, že se Chada oživit nepodaří. Přestali jsme se dále snažit a já jsem Chada prohlásil za mrtvého. Přestože jsem byl smutný a zklamaný, zachoval jsem si profesionální přístup. Pomyslel jsem si: „Chadovi se dostalo dobré péče. Žil o mnoho let déle, než by býval jinak žil.“ Tento citový odstup se však brzy zhroutil, když na pohotovost dorazili Chadovi rodiče a uviděli svého zesnulého syna ležet na nosítkách. V tu chvíli jsem na Chada pohlédl očima jeho matky a otce. Viděl jsem ony velké naděje a velká očekávání, jež pro něho měli, a jejich touhu, aby žil jen o trochu déle a o trochu lépe. V tu chvíli jsem se rozplakal. S ironií obrácených rolí a s projevem laskavosti, který nikdy nezapomenu, Chadovi rodiče teď utěšovali mě.

Dnes již vím, že pokud máme v Církvi úspěšně sloužit druhým, musíme na ně pohlížet očima rodiče – očima Nebeského Otce. Teprve pak si můžeme začít uvědomovat skutečnou cenu duše. Teprve pak můžeme pocítit lásku, kterou Nebeský Otec chová ke všem svým dětem. Teprve pak můžeme pocítit, s jakou laskavostí o ně Spasitel pečuje. Nemůžeme zcela naplňovat svůj smluvní závazek, že budeme truchlit s těmi, kteří truchlí, a utěšovat ty, kteří mají útěchy zapotřebí, dokud na ně nebudeme pohlížet očima Boha.³ Tento rozšířený náhled nám otevře srdce vůči zklamáním, obavám a trápením druhých. Nebeský Otec nám však bude pomáhat a dodá nám útěchu, právě tak jako mi před lety dodali útěchu Chadovi rodiče. Máme-li zachraňovat druhé, jak nás k tomu často vyzývá president Thomas S. Monson, musíme mít oči k vidění, uši k slyšení a srdce, které zná a pociťuje.⁴

Teprve když se budeme dívat očima Boha, bude nás moci naplňovat „čistá láska Kristova“.⁵ O tuto pravou lásku máme Boha prosit každý den. Mormon nabádal: „Pročež, milovaní bratří moji, modlete se k Otci z celé síly srdce, abyste mohli býti naplněni touto láskou, kterou uděluje všem, kteří jsou pravými následovníky Syna jeho, Ježíše Krista.“⁶

Z celého srdce si přeji být pravým následovníkem Ježíše Krista.⁷ Miluji Ho. Obdivuji Ho. Svědčím o tom, že On skutečně žije. Svědčím o tom, že On je ten Pomazaný, onen Mesiáš. Jsem svědkem Jeho nedostižného milosrdenství, soucitu a lásky. Přidávám své svědectví ke svědectvím apoštolů, kteří v roce 2000 prohlásili, „že Ježíš je žijící Kristus, nesmrtelný Syn Boží. … Je světlem, životem a nadějí světa.“⁸

Dosvědčuji, že vzkříšený Pán se spolu s Bohem, naším Nebeským Otcem, zjevil jednoho dne v roce 1820 v lesíku v severní části státu New York, právě tak jak to řekl Joseph Smith. Klíče kněžství, které umožňují vykonávat obřady nutné pro spasení a oslavení, jsou dnes na zemi. Vím to. Ve jménu Ježíše Krista, amen.