Buď pokorný
Pokora nám umožňuje být lepšími rodiči, syny a dcerami, manželi a manželkami, sousedy a přáteli.
Jako Církev jsme požehnaní, že máme sbírku náboženských písní, které nám pomáhají uctívat Boha písněmi. Na církevních shromážděních „náboženské písně přivolávají Ducha Páně, vytvářejí uctivou atmosféru, sjednocují nás jako členy a umožňují nám vzdávat chválu Pánu. K největším kázáním patří ta, jež jsou pronášena zpěvem náboženských písní.“1
Pouhých několik měsíců po zorganizování Církve obdržel Prorok Joseph Smith zjevení pro svou manželku Emmu. Pán jí nařídil: „[Učiň] výběr posvátných náboženských písní, jak ti bude dáno, což je mi příjemné, aby bylo v církvi mé.“2
Emma Smithová sestavila sbírku náboženských písní, která se poprvé objevila v tomto kirtlandském zpěvníku v roce 1836.3 Tato tenká knížečka obsahovala pouze 90 písní. Mnohé z nich byly písně z protestantských církví. Nejméně dvacet šest z nich napsal William W. Phelps, který zpěvník později připravil a pomohl s jeho vytištěním. Ve zpěvníku byla pouze slova; noty součástí textu nebyly. Ukázalo se, že tento skromný zpěvníček byl pro první členy Církve velkým požehnáním.
Poslední verze našeho zpěvníku v angličtině byla vydána v roce 1985. Mnohé písně z oné sbírky, kterou před tolika lety Emma sestavila, jsou v našem zpěvníku dodnes – například „Já vím, že žije Spasitel“ nebo „Jak pevný to základ“.4
Jednou z písní, které byly do zpěvníku v roce 1985 nově přidány, je píseň „Buď pokorný“.5 Tuto pokojnou náboženskou píseň napsala Grietje Terburg Rowleyová, která vloni zemřela. Vstoupila do Církve v roce 1950 na Havaji, když tam učila ve škole. Sestra Rowleyová sloužila v Generálním výboru pro hudbu a pomáhala upravovat náboženské písně do mnoha různých jazyků. Slova písně „Buď pokorný“ založila na těchto dvou verších z písem: Nauka a smlouvy 112:10 a Eter 12:27. V Eterovi se píše: „A jestliže lidé přijdou ke mně, ukáži jim jejich slabost. Dávám lidem slabost, aby mohli býti pokorní; … neboť pokoří-li se přede mnou a budou-li míti víru ve mne, pak učiním, že slabé věci se pro ně stanou silnými.“
Tak jako všechny církevní písně i píseň „Buď pokorný“ učí čistým a prostým pravdám. Učí nás tomu, že pokud se pokoříme, naše modlitby budou zodpovězeny; budeme pociťovat pokoj mysli; budeme efektivněji sloužit ve svém povolání; a budeme-li stále věrní, vrátíme se nakonec do přítomnosti Nebeského Otce.
Spasitel učil své následovníky, že chtějí-li vstoupit do království nebeského, musí se pokořit jako malé dítě.6 Když vychováváme své vlastní děti, musíme jim pomáhat uchovat si při dospívání pokoru. Neděláme to tak, že bychom narušovali jejich ducha nelaskavostí nebo příliš tvrdou kázní. Posilujeme jejich sebedůvěru a sebeúctu a přitom je musíme učit takovým vlastnostem, jako jsou nesobeckost, laskavost, poslušnost, absence pýchy, zdvořilost a nenáročnost. Je třeba učit je radovat se z úspěchů sourozenců a přátel. President Howard W. Hunter učil, že „se máme upřímně zajímat o úspěch druhých“.7 Pokud se toto děti nenaučí, mohou být časem posedlé prosazováním sebe sama, snahou předčit druhé, žárlivostí a nelibostí z úspěchu vrstevníků. Jsem vděčný za matku, která, když viděla, že jsem byl jako chlapec až příliš zahleděný do sebe, říkávala: „Synku, troška pokory právě teď ti prospěje na dlouhou dobu.“
Pokora ale není něco, čemu máme učit jen děti. My všichni se musíme snažit stát pokornějšími. Pokora je zcela zásadní, máme-li obdržet požehnání evangelia. Pokora nám umožňuje mít zlomené srdce, když hřešíme nebo chybujeme, a umožňuje nám činit pokání. Pokora nám umožňuje být lepšími rodiči, syny a dcerami, manželi a manželkami, sousedy a přáteli.
Na druhé straně může zbytečná pýcha rozkládat rodinné vztahy, rozbíjet manželství a ničit přátelství. Na pokoru je zvlášť důležité pamatovat tehdy, když máte pocit, že ve vaší rodině vyvstávají sváry. Pomyslete na to, jakému zármutku byste se mohli vyhnout, kdybyste s pokorou říkali: „Omlouvám se“; „To ode mě nebylo hezké“; „Co bys chtěl udělat ty?“; „Nějak mi to nemyslelo“; nebo „Jsem na tebe moc hrdý“. Pokud by se tato slůvka s pokorou používala, bylo by v našich rodinách méně svárů a více pokoje.
Život sám o sobě může být, a často i je, zážitkem, který nás přivádí k pokoře. Nehody a nemoci, úmrtí blízkých, problémy ve vztazích či finanční zvraty nás mohou přimět pokleknout. Ať již tyto obtížné zážitky přicházejí ne naší vinou či kvůli našim špatným rozhodnutím a úsudku, všechny tyto zkoušky nás přivádějí k pokoře. Pokud se rozhodneme, že budeme duchovně naladěni a zůstaneme pokorní a ochotní se učit, naše modlitby se při překonávání těchto strastí smrtelnosti stanou upřímnějšími a naše víra a svědectví porostou. Každý z nás se těší na oslavení, ale než k němu bude moci dojít, musíme setrvávat v tom, co bylo nazváno „údolím pokory“.8
Před mnoha lety měl náš 15letý syn Eric vážný úraz hlavy. Když byl více než týden v kómatu, měli jsme srdce zlomené žalem. Lékaři nám řekli, že nevědí, co se bude dít dál. Pochopitelně jsme byli nadšení, když začal nabývat vědomí. Mysleli jsme si, že teď už bude vše v pořádku, ale mýlili jsme se.
Když se probral, nedokázal chodit, mluvit ani se sám najíst. A co bylo nejhorší, postrádal krátkodobou paměť. Pamatoval si téměř vše před úrazem, ale nedokázal si vzpomenout na nic, co se stalo potom, a dokonce ani na nic, co se stalo jen před několika minutami.
Nějakou dobu jsme si dělali starosti, že budeme mít syna, který v mysli zůstane 15letým chlapcem. Před úrazem šlo našemu synovi vše snadno. Sportoval, byl oblíbený a ve škole se mu velmi dařilo. Předtím vypadala jeho budoucnost slibně; nyní jsme se obávali, že možná ani žádnou budoucnost mít nebude, nebo si ji alespoň nebude pamatovat. Nyní se snažil znovu si osvojit ty nejzákladnější dovednosti. Bylo to období, které ho přivádělo k pokoře. A bylo to období, které přivádělo k pokoře i jeho rodiče.
Upřímně řečeno, vůbec jsme nerozuměli tomu, jak se něco takového mohlo stát. Vždy jsme se snažili dělat to, co je správné. Žít podle evangelia bylo pro naši rodinu prvořadé. Nechápali jsme, jak se nám něco tak bolestivého mohlo stát. Přivádělo nás to na kolena, neboť bylo záhy zjevné, že synova rehabilitace potrvá měsíce, či dokonce roky. A ještě těžší bylo postupné uvědomování si, že již nebude takový jako předtím.
Během této doby jsme prolili mnoho slz a naše modlitby se staly ještě procítěnější a upřímnější. Očima pokory jsme postupně začali vnímat malé zázraky, které se během této bolestivé doby našemu synovi přihodily. Začal postupně dělat pokrok. V přístupu a náhledu na věc byl velmi pozitivní.
Dnes je náš syn Eric ženatý s úžasnou společnicí a mají pět krásných dětí. Je nadšený učitel a je přínosem pro svou obec i pro Církev. A co je nejdůležitější, stále žije v témže duchu pokory, který si před tolika lety vypěstoval.
Co kdybychom ale dokázali být pokorní ještě předtím, než projdeme „údolím pokory“? Alma učil:
„Požehnaní jsou ti, kteří se pokoří, aniž by byli donuceni býti pokornými.“
„Ano, [jsou] mnohem požehnanější nežli ti, kteří jsou donuceni býti pokornými.“9
Jsem vděčný za proroky, jako byl Alma, kteří nás učí hodnotě této důležité vlastnosti. Spencer W. Kimball, 12. president Církve, řekl: „Jak se člověk stane pokorným? Podle mě si musí neustále připomínat svou závislost. Závislost na kom? Na Pánu. A jak si ji připomíná? Opravdovou, neustálou, uctivou a vděčnou modlitbou.“10
Nikoho nepřekvapí, že oblíbenou náboženskou písní presidenta Kimballa byla píseň „Já musím Tebe mít“.11 Starší Dallin H. Oaks řekl, že během jeho prvních let v Kvoru Dvanácti zpívali Bratří v chrámu tuto píseň jako úvodní píseň nejčastěji. Řekl: „Představte si ten duchovní účinek, když hrstka Pánových služebníků zpívala tuto píseň předtím, než se modlili o Jeho vedení při vykonávání svých nesmírných zodpovědností.“12
Svědčím o důležitosti pokory v našem životě. Jsem vděčný za jednotlivce, jako byla sestra Grietje Rowleyová, kteří napsali inspirující slova a hudbu, jež nám pomáhají učit se nauce evangelia Ježíše Krista, k níž patří i pokora. Jsem vděčný, že máme odkaz náboženských písní, které nám pomáhají uctívat Boha písněmi, a jsem vděčný za pokoru. Modlím se o to, abychom všichni v životě usilovali o pokoru, abychom se tak mohli stát lepšími rodiči, syny a dcerami a následovníky Spasitele. Ve jménu Ježíše Krista, amen.