Vezme vás na ramena a donese vás domů
Tak jako Dobrý pastýř nachází své ztracené ovce, pozvednete-li jen své srdce ke Spasiteli světa, najde i vás.
Jedna z mých tíživých vzpomínek z dětství začíná tím, jak mě budí ze spánku houkání vzdálených sirén při leteckém poplachu. Zanedlouho se ozývá další zvuk – rachot a hukot vrtulí, který postupně sílí, dokud neotřásá samotným vzduchem. Každé z nás, dětí, popadá připravenou tašku a běží na kopec do protileteckého krytu, jak nás tomu naučila maminka. Zatímco běžíme temnou nocí, z oblohy padají zelené a bílé světlice, které bombardérům označují cíle. Všichni tyto světlice kupodivu nazývají vánočními stromky.
Jsou mi čtyři roky a jsem svědkem toho, jak je svět ve válce.
Drážďany
Nedaleko místa, kde naše rodina bydlela, byly Drážďany. Jejich obyvatelé byli svědky snad tisícinásobku toho, co jsem viděl já. Drážďany zachvátily obrovské požáry způsobené tisíci tunami výbušnin, které zničily více než 90 procent města a nezanechaly za sebou o moc víc než sutiny a popel.
Z města, kdysi zvaného „klenotnice“, zakrátko nezbylo nic. Německý spisovatel Erich Kästner o této zkáze napsal: „Její nádhera byla budována tisíc let a za jedinou noc byla zcela zničena.“1 V dětství jsem si nedokázal představit, jak by se zničení způsobené válkou, kterou rozpoutal náš vlastní lid, dalo vůbec někdy napravit. Svět kolem nás vypadal naprosto beznadějně a bez jakékoli budoucnosti.
Vloni jsem měl příležitost se do Drážďan vrátit. Sedmdesát let po válce je toto město opět „klenotnicí“. Sutiny byly odklizeny a město bylo obnoveno, a dokonce i zvelebeno.
Během své návštěvy jsem viděl nádherný luteránský kostel Frauenkirche – kostel Panny Marie. Tento kostel, který byl původně postaven v osmnáctém století, byl jedním ze zářivých klenotů Drážďan, avšak válka ho proměnila v hromadu suti. Tak tomu bylo po mnoho let, až nakonec bylo rozhodnuto, že kostel bude rekonstruován.
Kameny ze zničeného kostela byly uloženy a zkatalogizovány, a bylo-li to možné, byly následně použity při rekonstrukci. Dnes je možné vidět, jak tyto ohněm zčernalé kameny spoluvytvářejí vnější zdi. Tyto „jizvy“ nepřipomínají pouze válečnou minulost této stavby, ale jsou také památníkem naděje – velkolepým symbolem lidské schopnosti vytvořit z popela nový život.
Když jsem přemítal o historii Drážďan a podivoval se nad důmyslností a odhodláním těch, kteří obnovili něco, co bylo naprosto zničeno, pociťoval jsem jemný vliv Ducha Svatého. Pomyslel jsem si, že pokud člověk dokáže vzít ruiny, sutiny a pozůstatky zničeného města a vybudovat z nich dechberoucí stavbu, která se pne k nebesům, o kolik víc je toho schopen udělat náš Všemohoucí Otec při uzdravování svých dětí, jež padly, mají problémy nebo se ztratily?
Nezáleží na tom, jak zničený se může náš život zdát. Nezáleží na tom, jak šarlatové jsou naše hříchy, jak hluboká je naše hořkost nebo jak osamělé, prázdné či zlomené je naše srdce. Obnoveni mohou být i ti, kteří jsou bez naděje, jsou zoufalí, zradili něčí důvěru, vzdali se své bezúhonnosti nebo se odvrátili od Boha. Vyjma několika synů zatracení není žádný život natolik zničený, aby nemohl být obnoven.
Radostnou zvěstí evangelia je toto: Díky věčnému plánu štěstí, který nám poskytl náš milující Nebeský Otec, a prostřednictvím nekonečné oběti Ježíše Krista můžeme být nejen vykoupeni ze svého padlého stavu a znovuzřízeni k čistotě, ale můžeme také přesáhnout představivost smrtelníka a stát se dědici věčného života a podílníky na nepopsatelné Boží slávě.
Podobenství o ztracené ovci
Během Spasitelova působení odsuzovali náboženští vůdci Jeho doby to, že Ježíš trávil čas s lidmi, kteří byli označováni za „hříšníky“.
Možná se jim zdálo, že Ježíš hříšné chování toleruje, nebo ho dokonce schvaluje. Možná věřili, že nejlepší způsob, jak hříšníkům pomoci činit pokání, je odsuzovat je, posmívat se jim a zostuzovat je.
Když si Spasitel uvědomil, co si farizeové a zákoníci myslí, vyprávěl jim jeden příběh:
„Kdyby někdo z vás měl sto ovec, a ztratil by jednu z nich, zdaliž by nenechal devadesáti devíti a nešel by na poušť k té, kteráž zahynula, až by i nalezl ji?
A nalezna, vložil by na ramena svá s radostí.“2
Po celá staletí je toto podobenství tradičně vykládáno jako výzva, abychom přiváděli zpět ztracené ovce a projevovali zájem o ty, kteří jsou ztracení. Zatímco tento výklad je nepochybně správný, říkám si, zda se v tom neskrývá ještě něco dalšího.
Je možné, že Ježíšovým prvořadým záměrem bylo učit o díle Dobrého pastýře?
Je možné, že svědčil o lásce, kterou Bůh chová ke svým svéhlavým dětem?
Je možné, že Spasitelovým poselstvím bylo to, že Bůh ví všechno o těch, kteří jsou ztraceni – a že je nalezne, že jim pomůže a že je zachrání?
Pokud tomu tak je, co musí učinit ovce, aby byla této božské pomoci hodna?
Musí umět používat složitý sextant, aby si dokázala vypočítat své souřadnice? Musí být schopna používat GPS zařízení, aby mohla určit, kde se právě nachází? Musí být odborníkem schopným vytvořit aplikaci, s níž by si pak mohla přivolat pomoc? Musí mít podporu někoho významného, než ji Dobrý pastýř přijde zachránit?
Ne, v žádném případě nemusí! Ovce je hodna božské záchrany jednoduše proto, že ji Dobrý pastýř miluje.
Pro mě je podobenství o ztracené ovci jednou z nejnadějnějších pasáží ze všech písem.
Náš Spasitel, onen Dobrý pastýř, nás zná a miluje. Zná a miluje vás.
Ví, kdy jste ztraceni, a ví, kde jste. Zná váš zármutek. Vaše tiché prosby. Vaše obavy. Vaše slzy.
Nezáleží na tom, jak jste se ztratili – zda za to mohou vaše vlastní špatná rozhodnutí nebo okolnosti, nad nimiž nemáte žádnou kontrolu.
Záleží na tom, že jste Jeho dítě. A On vás miluje. Miluje své děti.
A protože vás miluje, tak vás najde. S radostí vás vezme na ramena. A když vás přinese domů, všem do jednoho řekne: „Spolu radujte se se mnou, nebo jsem nalezl ovci svou, kteráž byla zahynula.“3
Co musíme dělat?
Možná si ale říkáte, v čem je háček? Nepochybně toho musím dělat víc, než jen čekat na svou záchranu.
Přestože si náš milující Otec přeje, aby se k Němu vrátily všechny Jeho děti, nikoho do nebe nutit nebude.4 Bůh nás nezachrání proti naší vůli.
Co tedy musíme dělat?
Jeho výzva je prostá:
„Obraťte se ke mně.“5
„Poďtež ke mně.“6
„Přibližte se mi, a já se přiblížím vám.“7
Takto Mu dáme najevo, že si přejeme být zachráněni.
Vyžaduje to od nás trochu víry. Ale nezoufejte. Pokud v sobě právě nyní nedokážete víru nalézt, začněte s nadějí.
Nedokážete-li říct, že víte, že Bůh existuje, můžete alespoň doufat, že tomu tak je. Můžete si přát, abyste uvěřili.8 To pro začátek stačí.
Poté podle této naděje jednejte a obraťte se na Nebeského Otce. Bůh vám projeví svou lásku a Jeho dílo záchrany a proměny tím bude zahájeno.
Časem v životě rozpoznáte Jeho ruku. Pocítíte Jeho lásku. A touha kráčet v Jeho světle a jít v Jeho stopách poroste s každým krokem, který ve víře učiníte.
Tyto kroky víry nazýváme „poslušností“.
To v dnešní době není příliš populární slovo. Avšak poslušnost je drahocennou zásadou evangelia Ježíše Krista, neboť víme, „že skrze usmíření Kristovo může býti spaseno veškeré lidstvo, skrze poslušnost zákonů a obřadů evangelia“.9
Zatímco prohlubujeme svou víru, musíme prohlubovat i svou věrnost. Na začátku jsem citoval německého spisovatele, který bědoval nad zničením Drážďan. Je rovněž autorem slov: „Es gibt nichts Gutes, ausser: Man tut es.“ Vám, kteří celestiálním jazykem nehovoříte, to přeložím: „Nestane se nic dobrého, pokud to sami neuděláte.“10
Vy i já můžeme nesmírně moudře promlouvat o duchovních věcech. Můžeme zapůsobit na lidi svým bystrým, intelektuálním výkladem náboženských témat. Můžeme se rozplývat nad náboženstvím a „jen o nebi snít“.11 Pokud však naše víra nemění to, jak žijeme – pokud naše přesvědčení neovlivňuje naše každodenní rozhodnutí – je naše náboženství marné a naše víra, není-li mrtvá, na tom rozhodně není dobře a hrozí jí, že nakonec zcela vyprchá.12
Poslušnost je životadárnou silou víry. Právě skrze poslušnost do své duše shromažďujeme světlo.
Domnívám se však, že někdy poslušnost chápeme nesprávně. Někdy v ní můžeme spatřovat samotný cíl spíše než prostředek k jeho dosažení. Nebo můžeme bušit obrazným kladivem poslušnosti o železnou kovadlinu přikázání ve snaze zformovat ty, které máme rádi, skrze neustálé zahřívání a opakované bušení ve svatější nebeský materiál.
Nepochybně jsou chvíle, kdy musíme být přísně povoláni k pokání. Zajisté jsou lidé, které lze oslovit jedině tímto způsobem.
Možná však existuje ještě jiné přirovnání, jež může objasnit, proč jsme poslušni Božích přikázání. Poslušnost možná tak úplně nepředstavuje proces ohýbání, kroucení a přetavování naší duše do něčeho, čím není. Je to spíše proces, jehož prostřednictvím zjišťujeme, co v nás skutečně je.
Jsme stvořeni Všemohoucím Bohem. On je náš Nebeský Otec. Jsme doslovně Jeho duchovní děti. Jsme stvořeni z nejdrahocennější a vysoce vytříbené nadpozemské hmoty, a tak v sobě neseme prvky božskosti.
Zde na zemi jsou však naše myšlenky a skutky zatíženy tím, co je zkažené, nesvaté a nečisté. Prach a špína světa poskvrňují naši duši, kvůli čemuž je těžké uvědomovat si svůj účel a dědičné právo a pamatovat na ně.
Toto všechno však nemůže změnit to, kým opravdu jsme. Základní božskost naší podstaty přetrvává. A ve chvíli, kdy se rozhodneme tíhnout srdcem k našemu milovanému Spasiteli a vydáme se cestou učednictví, se stane cosi zázračného. Naše srdce naplní láska Boží; naši mysl naplní světlo pravdy; touha hřešit začne mizet; a již netoužíme chodit v temnotě.13
Začneme pohlížet na poslušnost nikoli jako na trest, ale jako na osvobozující cestu k našemu božskému určení. A zkaženost, prach a omezení této země začnou postupně mizet. Nakonec se v nás projeví onen neocenitelný věčný duch nebeské bytosti a záře dobrotivosti se stane naší přirozeností.
Jste hodni záchrany
Drazí bratři a sestry, drazí přátelé, svědčím vám o tom, že Bůh nás vidí takové, jací skutečně jsme – a vidí nás jako bytosti, jež jsou hodny záchrany.
Možná máte pocit, že váš život je v troskách. Možná hřešíte. Možná máte strach, jste rozzlobení, truchlíte nebo vás trápí pochybnosti. Ale tak jako Dobrý pastýř nachází své ztracené ovce, pozvednete-li jen své srdce ke Spasiteli světa, najde i vás.
Zachrání vás.
Pozvedne vás a vezme vás na ramena.
Donese vás domů.
Dokáží-li ruce smrtelníka proměnit suť a trosky v nádherný dům uctívání, pak můžeme mít s jistotou důvěru v to, že náš milující Nebeský Otec dokáže obnovit nás a že to i učiní. Jeho plánem je vytvořit z nás něco mnohem velkolepějšího, než čím jsme kdy byli – mnohem velkolepějšího, než si dokážeme představit. S každým krokem víry na cestě učednictví se měníme v bytosti věčné slávy a nekonečné radosti, jimiž se máme od začátku stát.
To je mé svědectví, mé požehnání a má pokorná modlitba v posvátném jménu našeho Mistra, ve jménu Ježíše Krista, amen.