Útočiště před bouří

„Nebo jsem lačněl, a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti; [cizincem] jsem byl, a přijímali jste mne;

Nah, a přioděli jste mne; …

Amen pravím vám: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“¹

V dnešním světě je odhadem 60 milionů uprchlíků, což znamená, že „1 člověk z každých 122 … byl přinucen opustit domov“,² a polovina z toho jsou děti.³ Je to šokující, když uvážíme počty, o které se zde jedná, a zamyslíme se nad tím, co to znamená v životě dotyčných jednotlivců. V současnosti mám za úkol sloužit v Evropě, kam za poslední rok dorazil jeden a čtvrt milionu uprchlíků z válkou zmítaných oblastí Blízkého východu a Afriky.⁴ Mnohé z nich vidíme přicházet jen s oblečením, které mají na sobě, a s tím, co unesou v jedné malé tašce. Velká část z nich je vzdělaná a všichni museli opustit domov, školu a zaměstnání.

Pod vedením Prvního předsednictva Církev spolupracuje se 75 organizacemi v 17 evropských zemích. Jde o organizace od velkých mezinárodních institucí až po malé komunitní projekty, od státních úřadů až po náboženské i sekulární charitativní nadace. Máme to štěstí, že jsme navázali partnerství s organizacemi, které s uprchlíky pracují již mnoho let po celém světě, a že se od nich můžeme učit.

Jako členové Církve, jako lid, se nemusíme v naší historii ohlížet daleko, abychom si připomněli dobu, kdy jsme sami byli uprchlíky, opakovaně násilně vyháněnými z domovů a farem. Když sestra Linda Burtonová minulý víkend mluvila o uprchlících, požádala ženy Církve, aby se zamyslely nad tímto: „Co kdyby byl jejich příběh příběhem mým?“⁵ Jejich příběh ve skutečnosti je naším příběhem, před nemnoha lety.

Na úrovni vlád i v celé společnosti probíhají velmi vyhrocené debaty o tom, jaká je definice uprchlíka a jak se má uprchlíkům pomáhat. Záměrem mého proslovu v žádném případě není přispět k této vášnivé diskusi ani se vyjadřovat k imigrační politice, ale spíše se zaměřit na ty, kteří byli vyhnáni z domova a ze své vlasti kvůli válkám, na jejichž zahájení se nijak nepodíleli.

Spasitel ví, jaké to je být uprchlíkem – sám jedním byl. Když byl Ježíš malým dítětem, Jeho rodina uprchla do Egypta, aby unikla Heródovým vražedným mečům. V různých okamžicích Jeho služby Mu bylo vyhrožováno a Jeho život byl v nebezpečí, až se nakonec podvolil úmyslům zlovolných lidí, kteří zosnovali Jeho smrt. Je tedy možná o to pozoruhodnější, že nás opakovaně učil, abychom se měli navzájem rádi, abychom měli druhé rádi tak, jak je má rád On, a abychom milovali své bližní jako sebe samé. Vskutku, „náboženství čisté a nepoškvrněné před Bohem a Otcem totoť jest: navštěvovati sirotky a vdovy v ssouženích jejich“⁶ a „starati [se] o chudé a potřebné a … poskytovati [jim] úlevu, aby netrpěli“.⁷

Je inspirující sledovat, co členové Církve po celém světě štědře darují, aby těmto jednotlivcům a rodinám, kteří o tolik přišli, pomohli. Konkrétně v Evropě vídám mnoho členů Církve, kteří zažívají radostné probuzení a duševní obohacení, když reagují na hlubokou vnitřní touhu pomáhat a sloužit lidem kolem sebe, jejichž potřeby jsou tak naléhavé. Církev poskytuje přístřeší a zajišťuje lékařskou péči. Kůly a misie připravily mnoho tisíc hygienických balíčků. Další kůly poskytují potraviny a vodu, oblečení, nepromokavé pláště, kola, knihy, batohy, brýle a mnoho dalšího.

Lidé od Skotska až po Sicílii se ujímají všech možných úkolů. Lékaři a zdravotní sestry poskytují dobrovolnou službu v místech, kam uprchlíci přijíždějí promočení, prochladlí a často traumatizovaní plavbou přes moře. Když uprchlíci zahájí proces přesídlování, místní členové jim pomáhají naučit se jazyku hostitelské země, zatímco jiní pozvedají děti i rodiče na duchu tím, že jim poskytují hračky, výtvarné potřeby, hudbu a hry. Někteří přinášejí darované příze, pletací jehlice a háčky na háčkování a učí těmto dovednostem mladé i starší místní uprchlíky.

Zkušení členové Církve, kteří v životě věnovali již mnoho let službě a vedení druhých, potvrzují, že poskytování služby těmto lidem, jejichž potřeby jsou tak naléhavé, jim dává ten nejbohatší pocit naplnění, jaký kdy při své službě zažili.

Tyto situace je nutné vidět, abyste uvěřili, že jsou skutečné. V zimě jsem v jednom dočasném uprchlickém táboře potkal kromě mnoha jiných i těhotnou ženu ze Sýrie, která zoufale hledala ujištění, že nebude muset porodit své dítě na studené podlaze velké haly, ve které byla ubytována. V Sýrii byla profesorkou na univerzitě. A v Řecku jsem mluvil s rodinou, která byla stále ještě promoklá, roztřesená a vyděšená z plavby na nafukovacím člunu z Turecka. Poté, co jsem jim pohlédl do očí a vyslechl si jejich příběhy o hrůze, před kterou prchali, a o nebezpečné pouti při hledání útočiště, se budu na mnoho věcí dívat jinak.

Potřebnou pomoc a péči poskytuje široká škála oddaných humanitárních pracovníků, z nichž mnozí jsou dobrovolníci. Viděl jsem jednu členku Církve, která mnoho měsíců pracovala až do noci, aby poskytla nejnutnější pomoc těm, kteří přijížděli z Turecka do Řecka. Kromě mnoha jiného poskytovala první pomoc těm, kteří akutně potřebovali lékařskou péči; zajišťovala, aby bylo postaráno o ženy a děti, jež cestovaly samy; objímala ty, kteří cestou osiřeli, a snažila se co nejlépe rozdělit omezené zdroje na bezmezné potřeby. Ona, jako mnoho jí podobných, je doslova sloužícím andělem, na jehož skutky nezapomenou ani ti, o které se starala, ani Pán, v jehož službě působila.

Všichni ti, kteří se věnují tomu, aby ulevili utrpení lidem kolem sebe, se podobají lidu Almovu: „A tak za těchto příznivých okolností neodehnali nikoho, kdo byl nahý nebo kdo byl hladový nebo kdo žíznil nebo kdo byl nemocen nebo o koho nebylo postaráno; … byli štědří ke všem, jak ke starým, tak k mladým, jak k porobeným, tak k svobodným, jak k mužům, tak k ženám, ať již mimo církev nebo z církve, nehledíce na osobu toho, kdo byl potřebný.“⁸

Musíme si dávat pozor, aby se zprávy o neštěstí uprchlíků nestaly něčím zcela všedním, až počáteční šok odezní, ale války budou pokračovat a rodiny nadále přicházet. Miliony uprchlíků po celém světě, jejichž příběhy se už nedostávají do hlavních zpráv, stále zoufale potřebují pomoc.

Pokud se ptáte: „Co mohu udělat já?“, pamatujme v prvé řadě na to, že nemáme sloužit na úkor své rodiny a dalších zodpovědností.⁹ Stejně tak nemáme očekávat, že nám vhodné projekty zorganizují naši vedoucí. Můžeme se však do tohoto velkého humanitárního úsilí zapojit jako mládež, muži, ženy i celé rodiny.

V reakci na výzvu Prvního předsednictva k účasti na křesťanské službě uprchlíkům po celém světě¹⁰ zorganizovala generální předsednictva Pomocného sdružení, Mladých žen a Primárek humanitární projekt s názvem „Byl jsem cizincem“. Sestra Burtonová ho představila ženám Církve minulý víkend na generálním zasedání žen. Mnoho užitečných myšlenek, zdrojů a námětů ke službě naleznete na stránkách IWasAStranger.lds.org.

Začněte na kolenou v modlitbě. Pak se zamyslete nad něčím, co můžete dělat blízko domova, ve své obci či městě, kde naleznete ty, kteří potřebují pomoc s tím, jak se přizpůsobit nové životní situaci. Konečným cílem je jejich navrácení k plnému a soběstačnému životu.

Příležitosti k tomu, abychom podali pomocnou ruku a stali se někomu přítelem, jsou nekonečné. Přesídleným uprchlíkům můžete pomoci naučit se jazyku hostitelské země, doplnit jejich pracovní dovednosti nebo se připravit na pracovní pohovor. Mohli byste se nabídnout jako rádci pro rodinu nebo pro osamocenou matku, zatímco se přizpůsobují cizí kultuře, třeba i tím, že je doprovodíte do obchodu nebo do školy. Některé sbory a kůly již navázaly partnerství se stávajícími důvěryhodnými organizacemi. A podle svých možností můžete také přispět do fondu mimořádného humanitárního úsilí Církve.

Kromě toho si může každý z nás prohloubit povědomí o událostech ve světě, kvůli nimž jsou tyto rodiny nuceny opustit svůj domov. Musíme zaujmout postoj proti nesnášenlivosti a podporovat úctu a porozumění mezi kulturami a tradicemi. Když se s rodinami uprchlíků setkáte a uslyšíte jejich příběhy na vlastní uši, a ne z obrazovky nebo z novin, změní vás to. Vzniknou skutečná přátelství, která budou podporovat soucit a úspěšné začlenění se do společnosti.

Pán nám dal pokyn, že kůly Sionu mají být „[ochranou a útočištěm] před bouří“.¹¹ My jsme již útočiště našli. Vyjděme ze svých bezpečných míst a podělme se o svůj nadbytek, o naději na lepší budoucnost, o víru v Boha a své bližní a o lásku, která se přenáší přes kulturní a ideologické rozdíly až k oné vznešené pravdě, že jsme všichni děti Nebeského Otce.

„Nebo nedal nám Bůh ducha bázně, ale moci, a [lásky].“¹²

Být uprchlíkem může být v životě těch, kteří jimi jsou, zlomovým okamžikem, ale to, že jsou uprchlíci, neurčuje, kým jsou. Tak jako pro tisíce lidí před nimi, toto bude jen určité období v jejich životě – doufáme, že období krátké. Někteří z nich se stanou laureáty Nobelovy ceny, veřejnými činiteli, lékaři, vědci, hudebníky, umělci, náboženskými vůdci či někým, kdo společnosti prospěje v jiných oblastech. Ve skutečnosti mnozí z nich takovými lidmi již byli, než přišli o všechno. Tato chvíle neurčuje, kým uprchlíci jsou, ale naše reakce pomůže určit, kým se staneme my.

„Amen pravím vám: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“¹³ Ve jménu Ježíše Krista, amen.

Další informace naleznete na stránkách IWasAStranger.lds.org a mormonchannel.org/blog/post/40-ways-to-help-refugees-in-your-community.