Stůjme při církevních vedoucích
Stojíte v tomto čím dál potemnělejším světě při církevních vedoucích, abyste mohli šířit Světlo Kristovo?
Vřele vítáme nově povolané generální autority, územní sedmdesátníky a úžasné nové generální předsednictvo Primárek. A s hlubokou vděčností děkujeme těm, kteří byli uvolněni. Máme rádi každého z vás.
Drazí bratři a sestry, právě jsme se účastnili jedné z nejpožehnanějších činností, kdy jsme zvedli ruku, abychom vyjádřili podporu prorokům, vidoucím a zjevovatelům a dalším vedoucím a generálním úředníkům povolaným Bohem v těchto dnech. Příležitost vyjádřit podporu služebníkům Páně a být jimi veden jsem nikdy nebral na lehkou váhu. A jelikož jsem sám byl před pouhými několika měsíci nově povolán do Kvora Dvanácti apoštolů, zaplavuje mě pocit pokory za váš projev podpory a důvěry. Vážím si vaší ochoty stát při mně i při všech těchto velkých vedoucích.
Brzy poté, co mi loni v říjnu byla vyjádřena podpora, jsem byl pověřen jet do Pákistánu, kde jsem poznal úžasné a oddané Svaté, kteří v této zemi žijí. Co do počtu jich je málo, ale duchovně jsou silní. Krátce po návratu domů jsem dostal zprávu od bratra Shakeela Arshada, laskavého člena, kterého jsem poznal během své návštěvy: „Děkuji Vám, starší Rasbande, že jste přijel do Pákistánu. Chtěl bych Vám říci, že my, … členové Církve …, Vás podporujeme a máme Vás rádi. [Máme] veliké štěstí, že jste tady byl a že jsme Vás mohli slyšet. Setkání s apoštolem byl pro mou rodinu nezapomenutelný zážitek.“1
Setkání se Svatými, jako je bratr Arshad, byl dojemný, pokorou naplňující a, abych použil jeho slova, „nezapomenutelný“ zážitek i pro mě.
V lednu se vedoucí Církve účastnili vysílání pořadu Face to Face [Tváří v tvář] s mládeží a jejími vedoucími a rodiči z celého světa. Vysílání bylo prostřednictvím internetu živě přenášeno do mnoha míst ve 146 zemích; na některých místech bylo mnoho diváků v kaplích, zatímco jinde byl jeden mladý muž nebo mladá žena ve svém domově. Celkem program sledovalo několik set tisíc lidí.
Sestra Bonnie Oscarsonová, generální presidentka Mladých žen, bratr Stephen W. Owen, generální president Mladých mužů, a já jsme se za podpory našich mladých moderátorů, hudebníků a dalších spojili se svým početným publikem a odpovídali jsme mladým na jejich otázky.
Naším cílem bylo představit téma Vzájemného sdružení pro rok 2016, „Tlač[te se] kupředu se stálostí v Kristu“, z 2. Nefiho, kapitola 31, verš 20, kde stojí: „Pročež, musíte se tlačiti kupředu se stálostí v Kristu, majíce dokonalý jas naděje a lásku k Bohu a ke všem lidem. Pročež, budete-li se tlačiti kupředu, hodujíce na slově Kristově, a vytrváte-li do konce, vizte, tak praví Otec: Budete míti život věčný.“2
Co jsme se díky přečtení mnoha set otázek našich mladých členů dozvěděli? Dozvěděli jsme se, že naše mládež miluje Pána, podporuje své vedoucí a touží obdržet odpovědi na své otázky! Otázky jsou známkou další touhy učit se, rozšířit pravdy, které již v našem svědectví mají své místo, a být lépe připraveni se „tlačiti kupředu se stálostí v Kristu“.
Znovuzřízení evangelia začalo tím, že jeden mladý muž, Joseph Smith, položil otázku. I Spasitel během svého působení zahájil mnohá ze svých učení otázkou. Vzpomeňte si na otázku, kterou položil Petrovi: „Vy pak kým mne býti pravíte?“3 A Petrova odpověď: „Ty jsi Kristus, ten Syn Boha živého.“4 Musíme si navzájem pomáhat nacházet odpovědi od Nebeského Otce skrze vedení Ducha.
Během onoho vysílání jsem mladým řekl:
„Vedoucí této Církve jsou si dobře vědomi vašich problémů, obav a výzev.
Máme děti. Máme vnoučata. Často se setkáváme s mládeží po celém světě. A modlíme se za vás, mluvíme o vás na těch nejposvátnějších místech a máme vás rádi.“5
Rád bych se s vámi podělil o jednu z velmi mnoha reakcí, jež jsme po tomto vysílání dostali.
Lisa z Grande Prairie v kanadské Albertě napsala: „Pořad Face to Face byl úžasný. Byla to velká posila pro mé svědectví a přesvědčení o evangeliu. Jsme nesmírně požehnáni, že máme inspirované vedoucí, kteří byli povoláni sloužit na tolika různých pozicích.“6
Liz z Pleasant Grove v Utahu napsala: „Jsem vděčná za svou osobní víru a za příležitost podporovat proroka Božího a muže a ženy, kteří slouží s ním.“7
Dnes jsme vyjádřili podporu vedoucím, kteří byli božskou inspirací povoláni nás učit a vést a kteří nás vyzývají, abychom se měli na pozoru před nebezpečími, jimž každý den čelíme – od nedbalého zachovávání sabatu přes kroky, které ohrožují rodinu, a útoky na náboženskou svobodu až po zpochybňování zjevení posledních dnů. Bratři a sestry, nasloucháme jejich radám?
Často na konferencích, shromážděních svátosti a v Primárkách zpíváme prosebná slova: „Uč mne, veď mne, kráčej se mnou.“8 Co pro vás tato slova znamenají? Koho si představíte, když o nich přemýšlíte? Pociťujete vliv spravedlivých vedoucích, oněch učedníků Ježíše Krista, kteří se dotkli a nadále dotýkají vašeho života a kteří s vámi kráčejí po Pánových stezkách? Mohou vám být nablízku doma. Mohou být ve vaší místní kongregaci nebo mohou promlouvat u řečnického pultu na generální konferenci. Tito učedníci se s námi dělí o požehnání spočívající v osobním svědectví o Pánu Ježíši Kristu, vedoucímu této Církve a vedoucímu naší duše, který slíbil: „Buďte dobré mysli a nebojte se, neboť já, Pán, jsem s vámi a budu státi při vás.“9
Pamatuji si, jak president Thomas S. Monson vyprávěl příběh o tom, jak ho president kůlu, Paul C. Child, pozval k sobě domů, aby mu pomohl připravit se na postup do Melchisedechova kněžství. Pro presidenta Childa, který tehdy nevěděl, že onen mladý nositel Aronova kněžství, kterého učí, se jednoho dne stane prorokem Božím, to bylo neobyčejné požehnání.10
I v mém životě jsou chvíle, kdy jsem se toho od našeho milovaného proroka, presidenta Monsona, mnohému naučil. V mé mysli ani v mém srdci není pochyb o tom, že je Pánovým prorokem na zemi; naplněn pokorou jsem byl u toho, když obdržel zjevení a jednal podle něho. Učí nás, abychom si pomáhali, jeden druhého chránili a navzájem se zachraňovali. Tak tomu bylo učeno i u vod Mormonu. Ti, kteří toužili „býti nazýváni lidem jeho“, byli ochotni „nésti si navzájem břemena svá“, „truchliti s těmi, kteří truchlí,“ a „státi jako svědkové Boží“.11
Já zde dnes stojím jako svědek Boha Věčného Otce a Jeho Syna, Ježíše Krista. Vím, že Spasitel žije, miluje nás a vede své služebníky, vás a mě, k tomu, abychom naplňovali Jeho mocné záměry na této zemi.12
Když se tlačíme kupředu a rozhodujeme se řídit radami a varováními našich vedoucích, rozhodujeme se následovat Pána. Svět se ubírá jiným směrem. Rozhodujeme se pevně držet železné tyče, být Svatými posledních dnů, zapojovat se do služby Pánu a být naplněni „nesmírně velikou radostí“.13
Otázka, která je dnes stále aktuálnější, je jasná: Stojíte v tomto čím dál potemnělejším světě při církevních vedoucích, abyste mohli šířit Světlo Kristovo?
Vztahy s vedoucími jsou velmi důležité. Bez ohledu na jejich věk, na to, jak daleko či blízko nám jsou nebo kdy se možná dotkli našeho života, jejich vliv odrážejí slova amerického básníka Edwina Markhama, který řekl:
Je to osud, co nás činí bratry,
nikdo nejde na své cestě sám:
Vše, co vyšleme do života druhých,
se jednou vrátí opět k nám.14
Shakeel Arshad, můj přítel z Pákistánu, poslal mně, svému bratrovi a příteli, slova podpory. Totéž činí mnozí z vás. Když se navzájem pozvedáme, potvrzujeme tato mocná slova: „Nikdo nejde na své cestě sám.“
Ze všeho nejvíc potřebujeme našeho Spasitele, našeho Pána, Ježíše Krista. Jistý příběh z písem, který mě pokaždé duchovně povzbudí, je o tom, jak Ježíš Kristus kráčel po vodě, aby se setkal se svými učedníky, kteří se plavili na lodi přes Galilejské moře. Byli to nově povolaní vedoucí, tak jako mnozí z nás dnes zde na pódiu. Příběh je zaznamenán v Matoušovi:
„[Loď] pak již byla u prostřed moře, zmítající se vlnami, nebo [vál vítr proti ní].
Při čtvrtém pak bdění nočním bral se k nim Ježíš, jda po moři.
A vidouce jej učedlníci po moři jdoucího, zlekali se … a strachem křičeli.
Ale ihned Ježíš promluvil k nim, řka: [Buďte dobré mysli, já to] jsem, nebojte se.“15
Petr tato nádherná povzbudivá slova od Pána uslyšel.
„I odpověděv jemu Petr, řekl: Pane, jestliže jsi ty, rozkaž mi k sobě přijíti po vodě.
[Ježíš] pak řekl: Poď.“16
Docela odvážné. Petr byl rybář a věděl, jak může být moře zrádné. Byl však odhodlán Ježíše následovat – dnem i nocí, na lodi i na souši.
Dokáži si představit, že Petr na nic nečekal, vyskočil z lodi a začal kráčet po vodě. V písmech se opravdu píše: „Šel po vodě, aby přišel k Ježíšovi.“17 Když vítr nabral na síle a Petrovi se kolem nohou vzdouvaly vlny, začal se bát. „A počav tonouti, zkřikl, řka: Pane, pomoz mi.
A ihned Ježíš vztáh ruku, ujal jej.“18
Bylo to mocné ponaučení. Pán mu byl nablízku, tak jako je nablízku vám i mně. Vztáhl ruku a vytáhl Petra k sobě a do bezpečí.
Já jsem Spasitele a záchranu z Jeho rukou potřeboval již nesčetněkrát. Nyní ho potřebuji více než kdy dřív, tak jako každý z vás. Čas od času se cítím dost sebejistě na to, abych, obrazně řečeno, vyskočil z lodi na neznámá místa, jen abych si uvědomil, že to sám nezvládnu.
Jak jsme o tom diskutovali v pořadu Face to Face, Pán nám často nabízí pomocnou ruku skrze naši rodinu a vedoucí a vyzývá nás, abychom k Němu přišli – tak jako podal pomocnou ruku Petrovi, aby ho zachránil.
I vy budete mít mnoho příležitostí zareagovat na časté výzvy k tomu, abyste „[přišli] ke Kristu“.19 Není snad smrtelný život přesně o tom? Takovou výzvou může být to, abyste zachránili člena rodiny; abyste sloužili na misii; abyste se vrátili do Církve; abyste šli do svatého chrámu; nebo, jak jsme to nedávno slyšeli od naší skvělé mládeže v pořadu Face to Face: pomoz mi prosím zodpovědět mé otázky. V příhodném čase každý z nás uslyší výzvu: „Pojď domů.“
Modlím se, abychom nabízeli pomocnou ruku a zároveň přijímali ruku Spasitelovu, kterou k nám vztahuje často prostřednictvím svých božsky povolaných vedoucích a členů naší rodiny, a abychom naslouchali Jeho výzvě, abychom přišli.
Vím, že Ježíš Kristus žije; miluji Ho a celým srdcem vím, že On miluje každého z nás. On je náš velký Příklad a božský vedoucí všech dětí našeho Otce. O tom vydávám posvátné svědectví ve jménu Ježíše Krista, amen.