Co učiníme?
Království budujeme tehdy, když pečujeme o druhé. Království budujeme také tím, že vyjadřujeme svůj názor a svědčíme o pravdě.
Krátce po Ježíšově Vzkříšení a nanebevstoupení apoštol Petr učil: „Věziž tedy jistotně [všichni], žeť Bůh … Pánem … i Kristem [učinil] toho Ježíše, kteréhož jste vy ukřižovali.“ Ty, kteří ho poslouchali, to zasáhlo u srdce a ptali se Petra a ostatních: „Což máme činiti, muži bratří?“1 A následně radostně uposlechli to, čemu je Petr učil.
Zítra je velikonoční neděle a já doufám, že i nás něco zasáhlo u srdce, abychom pamatovaly na Spasitele, činily pokání a radostně uposlechly.
Na této generální konferenci uslyšíme inspirované pokyny od církevních vedoucích – mužů i žen. S vědomím, že jejich slova se dotknou našeho srdce, se vás dnes večer ptám: „Co učiníme my, ženy a sestry?“
Eliza R. Snowová, generální presidentka Pomocného sdružení, téměř před 150 lety řekla sestrám: „Pán nám uložil významné zodpovědnosti.“2 Svědčím o tom, že její slova jsou stále platná i dnes.
Pánova Církev potřebuje ženy vedené Duchem, které používají své jedinečné dary k tomu, aby pečovaly o druhé, vyjadřovaly svůj názor a hájily pravdu evangelia. Naše inspirace a intuice jsou nezbytnými součástmi budování království Božího, což ve skutečnosti znamená, že máme konat svůj díl při přinášení spasení Božím dětem.
Budování království skrze péči o druhé
Království budujeme tehdy, když pečujeme o druhé. Avšak tím prvním dítětem Božím, které musíme ve znovuzřízeném evangeliu posilovat, jsme my samy. Emma Smithová řekla: „Přeji si mít Ducha Božího, abych dobře porozuměla sobě a dokázala jsem překonat cokoli, co pochází z tradice či přirozenosti, co by nesměřovalo k mému oslavení.“3 Musíme si vypěstovat skálopevnou víru ve Spasitelovo evangelium a postupovat kupředu, posilovány chrámovými smlouvami, směrem k oslavení.
Co když některé naše tradice nemají ve znovuzřízeném evangeliu Ježíše Krista místo? Jejich opuštění může vyžadovat emocionální podporu a péči ze strany někoho druhého, jako tomu bylo v mém případě.
Když jsem se narodila, rodiče za domem zasadili magnolii, aby její květy mohly zdobit mou svatbu konanou v protestantském kostele mých předků. Ale v den svého sňatku jsem vedle sebe neměla rodiče ani květy magnolie, protože jako členka Církve, která byla obrácena rok před tím, jsem byla na cestě do Salt Lake City, abych obdržela chrámové obdarování a byla zpečetěna s Davidem, svým snoubencem.
Když jsem opustila Louisianu a blížila se k Utahu, zaplavil mě pocit opuštěnosti. Před svatbou jsem měla přenocovat u Davidovy nevlastní babičky, které ostatní s láskou říkali teta Carol.
A tak jsem měla jako nováček v Utahu přenocovat v domě neznámého člověka, než budu na věčnost připečetěna k rodině, kterou jsem sotva znala. (Ještě že jsem svého budoucího manžela i Pána milovala a důvěřovala jsem jim!)
Když jsem stála u prahu domu tety Carol, chtěla jsem se někam skrýt. Otevřely se dveře – já tam stála jako vyděšený králík – a teta Carol beze slova natáhla ruku a objala mě. Ona, která neměla vlastní děti, věděla – její starostlivé srdce vědělo – že potřebuji někam patřit. Jakou útěchu a radost jsem v onen okamžik pocítila! Obavy se rozplynuly a měla jsem pocit, že jsem ukotvena v duchovně bezpečném místě.
Láska znamená udělat v životě místo pro někoho dalšího – tak, jako to udělala teta Carol pro mě.
Matky doslova dělají místo ve svém těle, aby vyživovaly nenarozené děťátko – a doufáme, že i místo ve svém srdci, zatímco ho vychovávají – ale vyživování a péče se neomezují jen na rození dětí. Eva byla nazvána matkou ještě předtím, než měla děti.4 Jsem přesvědčena, že „být matkou“ znamená „dávat život“. Zamyslete se, kolika různými způsoby dáváte život. Může to znamenat poskytnout emocionální život zoufalému nebo duchovní život pochybujícímu. S pomocí Ducha Svatého můžeme vytvořit emocionálně uzdravující místo pro ty, kteří jsou diskriminováni, zavrhováni nebo jsou cizinci. Těmito nenápadnými, nicméně mocnými způsoby budujeme království Boží. Sestry, každá z nás přišla na zemi s těmito životadárnými, pečovatelskými a mateřskými dary, protože takový je Boží plán.
Snaha následovat Jeho plán a stát se budovatelkami království vyžaduje nesobeckou oběť. Starší Orson F. Whitney napsal: „Vše, co vytrpíme a co přečkáme, zvláště pokud to přečkáme trpělivě, … očišťuje naše srdce … a činí nás jemnějšími a dobročinnějšími, … a právě … dřinou a soužením získáváme vzdělání, … které nás učiní více takovými, jako jsou náš Otec a Matka v nebi.“5 Tyto pročišťující zkoušky nás přivádějí ke Kristu, který nás může uzdravit a učinit nás užitečnými v práci na spasení.
Budování království slovy a vydáváním svědectví
Království budujeme také tím, že vyjadřujeme svůj názor a svědčíme o pravdě. Řídíme se Pánovým vzorem. On mluví a učí s mocí a pravomocí Boží. A my to můžeme dělat také, sestry. Ženy si obvykle rády povídají a setkávají se! Když pracujeme na základě delegované kněžské pravomoci, která je nám dána, pak se naše povídání a setkávání mění ve výuku evangelia a vedení druhých.
Sestra Julie B. Becková, bývalá generální presidentka Pomocného sdružení, učila: „Schopnost zasloužit si osobní zjevení, získat ho a jednat podle něj je tou nejdůležitější dovedností, kterou si lze v tomto životě osvojit. … Je … zapotřebí se vědomě snažit.“6
Osobní zjevení od Ducha Svatého nás bude nabádat k tomu, abychom se učily věčné pravdě, Spasitelově pravdě, mluvily o ní a jednaly podle ní. Čím více budeme Krista následovat, tím více budeme pociťovat Jeho lásku a vedení; čím více budeme pociťovat Jeho lásku a vedení, tím více si budeme přát učit pravdě tak jako On, a to i tehdy, když čelíme protivenství.
Před několika lety jsem se modlila, abych věděla, co říci na obhajobu mateřství, když mi zavolala jedna anonymní žena.
Zeptala se: „Jste Neill Marriottová, matka velké rodiny?“
Radostně jsem odvětila: „Ano!“ a čekala jsem, že řekne něco jako: „Tak to je skvělé!“
Ale kdepak! Nikdy nezapomenu na její odpověď, když do telefonu řekla: „Velmi mě pohoršuje, že chcete na tuto přeplněnou planetu přivádět děti!“
„Aha,“ vyhrkla jsem, „chápu, jak se cítíte.“
Ona odsekla: „Ne – nechápete!“
Já jsem zamumlala: „No, možná, že nechápu.“
A pak na mě začala chrlit, jak pošetilé bylo mé rozhodnutí stát se matkou. Zatímco mluvila, modlila jsem se o pomoc; a pak mi na mysl vytanula nenápadná myšlenka: „Co by jí na to řekl Pán?“ Pocítila jsem, že stojím na pevné půdě, a při pomyšlení na Ježíše Krista jsem sebrala odvahu.
Odpověděla jsem: „Jsem ráda, že jsem matkou, a slibuji vám, že udělám vše, co je v mých silách, abych vychovala své děti tak, aby byl díky nim tento svět lepší.“
Ona odvětila: „No to doufám!“ a zavěsila.
Nešlo o nic velkého – ostatně, stála jsem v bezpečí své kuchyně! Ale svou malou měrou jsem byla schopna hájit rodinu, matky a živitelky, a to díky dvěma věcem: Zaprvé – rozuměla jsem a věřila Boží nauce o rodině; a zadruhé – modlila jsem se o to, jakými slovy tuto pravdu vyjádřit.
To, že jsme zvláštní a jiné než svět, přiláká určitou kritiku, ale musíme být zakotveny ve věčných zásadách a svědčit o nich, ať již na to svět reaguje jakkoli.
Když se samy sebe ptáme: „Co učiníme?“ zamysleme se nad touto otázkou: „Co činí Spasitel neustále?“ Pečuje o druhé. Tvoří. Pobízí k růstu a k dobrotivosti. Ženy a sestry, totéž můžeme dělat i my! Dívky z Primárek, potřebuje někdo ve vaší rodině vaši lásku a laskavost? I vy budujete království tím, že pečujete o druhé.
Spasitelovo stvoření země, pod vedením Jeho Otce, bylo ohromným skutkem péče o druhé. Poskytl nám místo, kde můžeme růst a rozvíjet víru v Jeho smírnou oběť. Víra v Ježíše Krista a v Jeho Usmíření je tím nejdůležitějším místem uzdravení a naděje, růstu a účelu. Každá z nás potřebuje mít duchovní i fyzické místo, kam patří. My, sestry každého věku, můžeme toto místo vytvořit – je to místo svaté.
Naší velkou zodpovědností je stát se ženami, které následují Spasitele, pečují inspirovaně o druhé a žijí nebojácně podle pravdy. Když budeme Otce v nebi žádat, aby z nás učinil budovatelky Jeho království, naplní nás Jeho moc a my budeme vědět, jak pečovat o druhé, a nakonec se staneme takovými, jako jsou naši nebeští rodiče. Ve jménu Ježíše Krista, amen.