Kdo přijímá je, přijímá mne
Děti v dnešní době se nacházejí v mnoha různých a spletitých rodinných uspořádáních. Je třeba zajímat se o ty, kteří se cítí opuštěně, nechtěně nebo na druhé straně plotu.
Bůh miluje děti. Miluje všechny děti. Spasitel řekl: „Nechte dítek … jíti ke mně; nebo takovýchť jest království nebeské.“1
Děti v dnešní době se nacházejí v mnoha různých a spletitých rodinných uspořádáních.
Dnes například ve Spojených státech žije jen s jedním rodičem dvakrát více dětí než před 50 lety.2 A je mnoho rodin, které jsou méně sjednocené ve své lásce k Bohu a v ochotě dodržovat Jeho přikázání.
V tomto čím dál větším duchovním zmatku bude znovuzřízené evangelium nadále nést korouhev, ideál, vzor Páně.
„Děti mají právo na to, aby se narodily v manželském svazku a byly vychovávány otcem a matkou, kteří s naprostou věrností ctí manželské smlouvy. …
Manžel s manželkou mají posvátnou zodpovědnost vzájemně se milovat a vzájemně o sebe pečovat a pečovat o své děti. … Rodiče mají posvátnou povinnost vychovávat své děti v lásce a spravedlivosti, starat se o jejich tělesné a duchovní potřeby a učit je vzájemně se milovat a sloužit jeden druhému [a] dodržovat přikázání Boží.“3
Ceníme si mnoha dobrých rodičů jakéhokoli náboženského vyznání po celém světě, kteří se láskyplně starají o své děti. A s vděčností zmiňujeme rodiny v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů, které jsou zavinuty v péči otce a matky obrácených ke Spasiteli a zpečetěny pravomocí kněžství a které se jako rodina učí milovat Nebeského Otce a Jeho Syna Ježíše Krista a důvěřovat Jim.
Prosba ohledně mladých
Má dnešní prosba se však týká stovek tisíc dětí, mládeže a mladých dospělých, kteří nepocházejí z těchto „výstavních“ rodin, je-li to možné tak vyjádřit. Mluvím nejen o mladých, kteří zažili úmrtí, rozvod nebo uvadající víru svých rodičů, ale i o desítkách tisíc mladých mužů a mladých žen z celého světa, kteří přijali evangelium, aniž by s nimi do Církve vstoupili jejich matka či otec.4
Tito mladí Svatí posledních dnů vstupují do Církve s velkou vírou. Doufají, že si někdy v budoucnu vytvoří rodinný ideál ve vlastním životě.5 Časem se stávají důležitou součástí našich misionářských sil, našich spravedlivých mladých dospělých a těch, kteří poklekají u oltáře, aby založili svou vlastní rodinu.
Buďme citliví
Nadále budeme učit Pánovu vzoru pro rodiny, ale nyní, když máme miliony členů a když máme v Církvi mnoho různých dětí, musíme být mnohem více ohleduplnější a citlivější. Naše církevní kultura a způsob vyjadřování jsou občas dosti specifické. Děti v Primárkách sice nepřestanou zpívat „Rodiny mohou být spolu navždy“,6 ale když budou zpívat „jsme tak rádi, když tatínek domů přichází“7 nebo „tatínek a maminka nás vedou“,8 ne všechny děti budou zpívat o své rodině.
Jedna naše přítelkyně, Bette, se podělila o zážitek ze shromáždění, když jí bylo 10 let. Řekla: „Naše učitelka měla lekci o chrámovém sňatku. A konkrétně mě se zeptala: ‚Bette, tvoji rodiče neměli sňatek v chrámu, je to tak?‘ [Učitelka i všichni ostatní ve třídě] odpověď dobře znali.“ Lekce pokračovala a Bette se obávala toho nejhoršího. Řekla: „Mnoho nocí jsem proplakala. Když jsem pak o dva roky později měla problémy se srdcem a myslela jsem si, že zemřu, měla jsem panický strach, že budu na věky sama.“
Další můj přítel, Leif, chodil na shromáždění sám. Jednou v Primárkách byl požádán o krátký proslov. Neměl na shromáždění maminku ani tatínka, kteří by stáli vedle něj a pomohli mu, kdyby zapomněl, co má říkat. Leif z toho byl vyděšený. Než aby se dostal do situace, která by ho uvedla do rozpaků, přestal chodit několik měsíců na shromáždění.
„Zavolav Ježíš [malé dítě], postavil je u prostřed nich. …
A [řekl, že] kdož by koli přijal [malé dítě] takové ve jménu mém, mneť přijímá.“9
Věřící srdce a duchovní dary
Tyto děti a mladí lidé jsou požehnáni tím, že mají věřící srdce a duchovní dary. Leif mi řekl: „Hluboko v mysli jsem věděl, že Bůh je můj Otec a že mě zná a miluje.“
Naše přítelkyně Veronique řekla: „Když jsem poznávala zásady evangelia a studovala Knihu Mormonovu, bylo to, jako kdybych si vzpomínala na něco, co jsem již věděla, ale co jsem zapomněla.“
Další naše přítelkyně, Zuleika, pochází z Alegrete v Brazílii. I když její rodina nebyla nábožensky založená, Zuleika začala ve dvanácti letech číst Bibli a navštěvovat místní církve a hledala více poznání o Bohu. Se zdráhavým svolením od rodičů studovala s misionáři, získala svědectví a dala se pokřtít. Zuleika mi vyprávěla: „Během diskusí mi ukázali obrázek chrámu Salt Lake a řekli mi o pečeticích obřadech. Od toho okamžiku jsem si přála jednoho dne vstoupit do domu Páně a mít věčnou rodinu.“
I když pozemská situace, v níž se dítě nachází, nemusí být ideální, jeho duchovní DNA je dokonalé, protože pravá identita člověka spočívá v tom, že je buď syn, nebo dcera Boží.
President Thomas S. Monson řekl: „Pomáhejte Božím dětem porozumět tomu, co je v tomto životě opravdové a důležité. Pomáhejte jim vypěstovat si sílu vybírat si takové cesty, které je bezpečně povedou k věčnému životu.“10 Snažme se o trochu více otevřít svou náruč a srdce. Tito mladí potřebují náš čas a naše svědectví.
Brandon, který vstoupil do Církve v Coloradu na střední škole, mi vyprávěl o těch, kteří mu pomáhali před křtem i po něm. Řekl: „Chodil jsem na návštěvy do rodin, které žily podle evangelia. Ukázaly mi měřítko, které bych jednou mohl mít i ve své vlastní rodině.“
Veronique, která se narodila v Nizozemsku, chodila do školy s naší dcerou Kristen, když jsme žili v Německu. Veronique poznamenala: „Studenti, kteří byli členy Církve, měli kolem sebe určité světlo. Přišla jsem na to, že ono světlo pocházelo z jejich víry v Ježíše Krista a z toho, že žili podle Kristova učení.“
Můj přítel Max byl pokřtěný, když mu bylo osm let. Jeho otec nebyl členem žádné církve a Max mohl chodit na shromáždění i nemusel.
Jako dospívající mladík, poté, co několik měsíců na shromáždění nechodil, měl pocit, že tam musí opět začít chodit, a jednou v neděli ráno se rozhodl, že se vrátí. Ale jeho odhodlání polevilo, když se blížil ke vstupním dveřím do kaple. Sevřel se mu žaludek.
U dveří stál nový biskup. Max ho neznal a byl si jistý, že ani biskup nezná jeho. Jak Max přicházel, biskupovi se rozzářila tvář, natáhl ruku a řekl: „Maxi, moc rád tě vidím!“
„Když pronesl tato slova,“ popisoval Max, „zaplavil mě hřejivý pocit a já jsem věděl, že jsem udělal to, co bylo správné.“11
Když známe druhého člověka jménem, může to mít velký vliv.
„A [Ježíš] … přikázal, aby [k Němu] byly přivedeny jejich malé děti. …
A on [je] bral …, jedno po druhém, a žehnal jim a modlil se za ně k Otci.
A když to učinil, plakal.“12
Mladí, kteří ještě nebyli pokřtěni
Na žádost rodičů čeká mnoho mladých, kteří milují evangelium, celé roky na to, aby se mohli dát pokřtít.
Když byla Emily ještě malá, její rodiče se rozvedli a svolení k tomu, aby se mohla dát pokřtít, získala až v 15 letech. Naše přítelkyně Emily mluví nadšeně o vedoucí Mladých žen, která o ni „vždy projevovala zájem a pomáhala [jí] posilovat svědectví“.13
Colten a Preston jsou dospívající chlapci, kteří žijí v Utahu. Mají rozvedené rodiče a nedostali svolení k tomu, aby se mohli dát pokřtít. I když nemohou roznášet svátost, každý týden přinášejí chléb. A i když nemohou vstoupit do chrámu, aby se s mladými účastnili křtů, když jedou členové jejich sboru do chrámu, tito dva bratři vyhledávají jména svých předků ve středisku rodinné historie, které sousedí s chrámem. Ti, kdo mají největší vliv na to, aby se naši mladí cítili součástí kolektivu, jsou ostatní spravedliví mladí.
Starší Joseph Ssengooba
Zakončím příkladem jednoho našeho nového přítele, s nímž jsme se seznámili před několika týdny při návštěvě Zambijské misie Lusaka.
Starší Joseph Ssengooba je z Ugandy. Když mu bylo sedm let, zemřel mu otec. V devíti letech se o něj jeho matka a příbuzní nebyli schopni postarat, a tak zůstal sám. Ve dvanácti letech potkal misionáře a dal se pokřtít.
Joseph mi vyprávěl o svém prvním dni na shromáždění: „Po shromáždění svátosti jsem si myslel, že je čas jít domů, ale misionáři mě představili Joshuovi Walusimbimu. Joshua mi řekl, že bude můj kamarád, a podal mi Zpěvník pro děti, abych nešel do Primárek s prázdnýma rukama. V Primárkách postavil Joshua další židli hned vedle té své. A presidentka Primárek mě pozvala dopředu a požádala celé Primárky, aby pro mě zazpívaly píseň ‚Já Boží dítě jsem‘. Měl jsem pocit, že jsem někdo velmi výjimečný.“
President odbočky vzal Josepha k rodině Pierra Mungozy, která se stala na další čtyři roky jeho domovem.
O osm let později, když starší Joseph Ssengooba nastoupil na misii, byl jeho trenérem, k jeho překvapení, starší Joshua Walusimbi – onen chlapec, který se postaral o to, aby se Joseph cítil první den v Primárkách tak vítaný. A jeho president misie? Je to president Leif Erickson – onen chlapec, který nechodil na Primárky, protože byl tak vyděšený z toho, že měl mít proslov. Bůh miluje své děti.
Děti přiběhly
Když jsem byl s manželkou Kathy před několika týdny v Africe, navštívili jsme město Mbuji-Mayi v Demokratické republice Kongo. Protože kaple nebyla pro 2 000 členů dost velká, shromáždili jsme se venku, pod velkými plachtami podepřenými bambusovými kůly. Když shromáždění začalo, všimli jsme si, jak se na nás dívají desítky dětí – držely se kovaných tyčí na opačné straně železného plotu, který vedl kolem pozemku. Kathy mi potichu pošeptala: „Neile, myslíš, že bys mohl ty děti pozvat sem dovnitř?“ Přistoupil jsem na pódiu k presidentu Kalonjimu z předsednictva okrsku a požádal jsem ho, zda by mohl pozvat děti na druhé straně plotu, aby se k nám připojily.
K mému překvapení, poté co je president Kalonji pozval k nám, děti nejenže přišly, ale přímo přiběhly – bylo jich více než 50, možná 100 – některé měly potrhané oblečení a byly bosé, ale všechny měly krásný úsměv a rozzářenou tvář.
Tento zážitek na mě hluboce zapůsobil a viděl jsem v tom symbol toho, že je třeba zajímat se o mladé, kteří se cítí opuštěně, nechtěně nebo na druhé straně plotu. Mysleme na ně, vítejme je, přijímejme je a dělejme vše, co je v našich silách, abychom posilovali jejich lásku ke Spasiteli. Ježíš řekl: „Kdož by koli přijal [dítě] takové ve jménu mém, mneť přijímá.“14 Ve jménu Ježíše Krista, amen.