Vyslanci pro Církev

Nedávno jedna svobodná sestra, které budu říkat Molly, přišla domů z práce a zjistila, že celý sklep má do výše 5 centimetrů zaplavený vodou. Ihned si uvědomila, že její sousedé, s nimiž měla společné odpadové trubky, museli nejspíše spotřebovat nadměrné množství vody při praní a koupání, protože se jí dovnitř dostala odpadní voda.

Poté, co Molly zavolala přítelkyni, aby jí přišla pomoci, se obě pustily do vylévání a vytírání vody. Právě v ten okamžik se ozval u dveří zvonek. Její přítelkyně zvolala: „To jsou tvoji domácí učitelé!“

Molly se zasmála. „Je sice poslední den v měsíci,“ odpověděla, „ale ujišťuji tě, že to moji domácí učitelé nejsou.“

Bosá, v mokrých kalhotách, s vlasy staženými šátkem a s velmi módními latexovými rukavicemi se Molly vydala ke dveřím. Její neobvyklý vzhled si s ničím nezadal s neobvyklým výjevem, který se jí naskytl. Byli to její domácí učitelé!

„Jako kdybyste mě praštili gumovým zvonem!“ vyprávěla mi později. „Byl to zázrak, který se stává při domácím učení – takový ten zázrak, o němž Bratří mluví v proslovech na generální konferenci!“ A dodala: „Ale pak, zrovna když jsem se rozhodovala, zda jim dám pusu, nebo mop do ruky, řekli: ‚Omlouváme se, Molly. Vidíme, že máš spoustu práce. Nechtěli jsme vyrušovat, přijdeme jindy.‘ A byli pryč.“

„Kdo to byl?“ zvolala přítelkyně ze sklepa.

„Chtěla jsem říci: ‚Určitě ne tři Nefité,‘“ připustila Molly, „ale ovládla jsem se a řekla jsem klidným hlasem: ‚Byli to moji domácí učitelé, ale měli dojem, že není vhodná chvíle na to, aby se se mnou podělili o své poselství.‘“¹

Bratří, kéž se stručně zamyslíme nad kněžskou povinností, která je popisována jako „první zdroj církevní pomoci“ pro jednotlivce i rodiny v Církvi.² Celé lesy padly za oběť na výrobu papíru pro organizování a přeorganizovávání domácího učení. Byly proneseny tisíce motivačních proslovů ve snaze k tomuto úsilí povzbudit. A žádný freudovský spolek nikde na světě určitě nedokázal vyvolat tolik pocitů viny jako toto téma. A přesto máme dál potíže se alespoň trochu přiblížit přijatelné úrovni plnění této zodpovědnosti, která se týká Pánova přikázání, že máme skrze kněžské domácí učení „vždy bdíti nad církví“.³

Součástí výzvy, které čelíme, je měnící se demografie Církve. Uvědomujeme si, že naši členové jsou rozeseti ve více než 30 000 sborech a odbočkách a žijí ve 188 zemích a teritoriích, a proto je mnohem obtížnější navštěvovat domovy našich bratrů a sester, než tomu bylo v prvních dnech Církve, kdy soused učil souseda při takzvaném „pouličním učení“.

Kromě toho je v mnoha jednotkách Církve omezený počet dostupných nositelů kněžství, kteří by mohli domácí učení vykonávat, a kvůli tomu mají ti, kteří sloužit mohou, na starosti až 18 či 20 rodin nebo i více. Problém může být i v dojezdové vzdálenosti, ve vysoké ceně a nízké dostupnosti dopravy a v prodloužené délce místního pracovního dne a pracovního týdne. Přidejte k tomu kulturní tabu ohledně neohlášených domácích návštěv a bezpečnostních rizik, která existují v mnoha oblastech světa – a začínáme chápat složitost tohoto problému.

Bratří, v těch nejlepších podmínkách a v podmínkách, kde toho lze dosáhnout, je každoměsíční návštěva každého domova nadále ideálem, o který by měla Církev usilovat. Ale s vědomím toho, že na mnoha místech na světě takovéhoto ideálu dosáhnout nelze, a s vědomím toho, že způsobujeme, že tito bratří mají pocit, že jsou neúspěšní, když je žádáme o to, co reálně vykonat nelze, napsali v prosinci 2001 členové Prvního předsednictva vedoucím kněžství v Církvi dopis obsahující tyto inspirované a velmi užitečné rady: „Existují určité oblasti v Církvi,“ napsali, „kde … může být nemožné navštívit každý domov každý měsíc kvůli nedostatečnému počtu aktivních nositelů kněžství nebo kvůli různým jiným místním překážkám.“ Některé z nich jsme již zmínili. „V takových podmínkách,“ pokračují, „se mají vedoucí snažit co nejlépe využívat zdroje, které mají k dispozici, aby bděli nad každým členem a posilovali ho.“⁴

Bratří, pokud bych se ve svém sboru či odbočce potýkal s takovýmito obtížnými podmínkami, pak bych se svým společníkem z Aronova kněžství uplatňoval rady Prvního předsednictva (které jsou nyní zásadou v příručce) takto: zaprvé – ať již by to trvalo jakkoli mnoho měsíců, snažili bychom se naplnit ono nařízení z písem „navštěvovati příbytek každého člena“⁵ a vytvořili bychom si plán, který by byl zároveň dosažitelný i praktický, jak tyto rodiny navštívit. Do tohoto plánu bychom zapracovali priority týkající se našeho dostupného času a četnosti kontaktů s těmi, kteří nás potřebují nejvíce – zájemci, které učí misionáři, nově pokřtění obrácení, nemocní, osamělí, méně aktivní, rodiny s jedním rodičem a s dětmi, které dosud bydlí doma, a tak dále.

Zatímco bychom podle plánu pracovali na tom, abychom navštívili všechny tyto rodiny, což by možná několik měsíců zabralo, využili bychom i další formy kontaktu s jednotlivci a s rodinami na našem seznamu skrze jakýkoli prostředek, který Pán poskytl. Určitě bychom své rodiny vyhlíželi na shromáždění a, jak praví písma, „jeden s druhým [bychom] mluvili o blahu svých duší“.⁶ Kromě toho bychom jim zavolali, poslali e-mail, sms zprávu a třeba i napsali pozdrav pomocí jedné z mnoha forem sociálních sítí, které máme k dispozici. Abychom se zaměřili na konkrétní potřeby, mohli bychom jim poslat citát z písem nebo větu z proslovu na generální konferenci nebo mormonské poselství vybrané z hojnosti materiálů na stránkách LDS.org. V duchu slov Prvního předsednictva bychom se v daných podmínkách snažili co nejlépe využívat zdroje, které bychom měli k dispozici.

Bratří, dnes vás vyzývám k tomu, abyste pozvedli svou vizi týkající se domácího učení. Nahlížejte prosím na sebe novým a lepším způsobem jako na vyslance Páně pro Jeho děti. To znamená opustit tradici zběsilé a Mojžíšovu zákonu podobné snahy stihnout návštěvy na konci měsíce, při níž rodině spěšně přečtete písemné poselství z církevního časopisu, který již tato rodina četla. Spíše doufáme, že založíte éru upřímného a z evangelia vycházejícího zájmu o členy, že budete nad druhými bdít a budete se jeden o druhého starat a že budete řešit duchovní i časné potřeby tak, aby to druhým pomohlo.

Pokud jde o to, co se „počítá“ jako domácí učení, „počítá“ se každá dobrá věc, kterou uděláte, takže podejte zprávu o všem! Ano, zpráva, na které záleží nejvíce, se týká toho, jak jste požehnali těm, kteří jsou vám svěřeni, a jak o ně pečujete, což prakticky vůbec nesouvisí s konkrétním datem v kalendáři či konkrétním místem. To, na čem záleží, je, že máte rádi své členy a že naplňujete přikázání „vždy bdíti nad církví“.⁷

Vloni, 30. května, můj přítel Troy Russell pomalu vyjížděl pickupem z garáže, aby zavezl darem nějaké zboží místnímu obchodu Deseret Industries. Ucítil, jak zadní pneumatika přejela přes nějaký hrbol. V domnění, že něco z pickupu vypadlo, vystoupil a zjistil, že jeho drahocenný devítiletý syn Austen leží obličejem dolů na chodníku. Nářky, kněžské požehnání, záchranáři ani zaměstnanci nemocnice v tomto případě nepomohli. Austen zemřel.

Troy nemohl spát, nemohl najít klid a nebyl k utišení. Řekl, že je nad jeho síly to snášet a že zkrátka nemůže žít dál. Ale do tohoto trýznivého období vstoupily tři vykupující vlivy.

Zaprvé to byla stále přítomná láska a utěšující duch našeho Otce v nebi, zprostředkovaný Duchem Svatým, který Troye utěšil, učil, miloval a našeptával mu, že Bůh ví vše o tom, jaké to je ztratit nádherného a dokonalého Syna. Zadruhé to byla jeho manželka Deedra, která držela Troye v náručí, milovala ho a připomínala mu, že i ona ztratila syna a že je rozhodnuta neztratit ještě manžela. Třetím vlivem v tomto příběhu je John Manning, mimořádný domácí učitel.

Upřímně řečeno nevím, podle jakého plánu John a jeho mladší společník navštěvovali Russellovy, ani jaké poselství jim při návštěvách předávali, ani jak o tom podávali zprávu. Co ale vím, je to, že letos na jaře se bratr Manning sehnul a zvedl Troye Russella z oné tragické události na chodníku tak, jakoby zvedl samotného malého Austena. John se jakožto správný domácí učitel nebo strážce nebo bratr v evangeliu zkrátka chopil kněžské péče a starosti o Troye Russella. Začal tím, že mu řekl: „Troyi, Austen chce, aby ses postavil na nohy – a také na basketbalové hřiště, takže tady budu každé ráno v 5:15. Buď připravený, protože nechci muset chodit dovnitř, abych tě budil – a vím, že to nechce ani Deedra.“

„Nechtěl jsem jít,“ vyprávěl mi později Troy, „protože ráno jsem s sebou vždy brával Austena a věděl jsem, že ty vzpomínky budou až příliš bolestivé. Ale John na tom trval, a tak jsem šel. Od onoho prvního dne jsme si povídali – nebo spíše já jsem povídal a John naslouchal. Povídal jsem celou cestou do kaple a pak celou cestou domů. Někdy jsem povídal, když jsme zaparkovali před domem a dívali se, jak nad Las Vegas vychází slunce. Zpočátku to bylo těžké, ale časem jsem si uvědomil, že svou sílu jsem našel v podobě jednoho velmi pomalého, téměř metr devadesát vysokého hráče basketbalu, který má naprosto žalostnou střelbu z výskoku, ale který mě měl rád a naslouchal mi, dokud nad mým životem znovu nevyšlo slunce.“⁸

Moji bratří ve svatém kněžství, když mluvíme o domácím učení nebo o bdění nad druhými nebo o osobní kněžské službě – ať již to nazvete jakkoli – mluvíme právě o tomto. Žádáme vás, jakožto domácí učitele, abyste byli Božími vyslanci pro Jeho děti, abyste měli rádi ty, k nimž jste přiděleni, starali se o ně a modlili se za ně, jako my máme rádi vás, staráme se o vás a modlíme se za vás. Kéž jste bdělí při péči o stádo Boží podle svých okolností, o to se modlím ve jménu dobrého Pastýře nás všech, jehož svědkem jsem – a to Pána Ježíše Krista, amen.