Setřeť Bůh všelikou slzu

Nebeský Otec v rámci svého plánu dovolil, aby byl do naší pozemské zkušenosti vetkán zármutek.¹ I když se zdá, že bolestné zkoušky nás postihují nerovnoměrně, můžeme si být jisti, že do určité míry trpíme a zápasíme všichni. Modlím se, aby nás Svatý Duch vedl k lepšímu pochopení, proč tomu tak musí být.

Pohlížíme-li na těžké životní zkušenosti optikou víry v Krista, dokážeme vidět, že v našem utrpení může být božský záměr. Věrní mohou zakusit pravdivost Petrovy zdánlivě rozporuplné rady. Napsal: „Ale kdybyste pak i trpěli pro spravedlnost, blahoslavení jste.“² Použijeme-li „srdce své k porozumění“,³ můžeme růst ve schopnosti vytrvat ve zkouškách, učit se z nich a nechat se jimi tříbit. Takové porozumění přináší odpověď na odvěkou otázku: „Proč se dobrým lidem stávají špatné věci?“

Každý, kdo nás dnes poslouchá, zná do určité míry samotu, zoufalství, zármutek, bolest nebo smutek. Bez oka víry⁴ a pochopení věčné pravdy se nám často zdá, že trápení a utrpení prožívané ve smrtelnosti může zastínit či zatemnit věčnou radost ze znalosti, že veliký plán našeho Otce v nebi je skutečně věčným plánem štěstí. Neexistuje žádný jiný způsob, jak obdržet plnost radosti.⁵

Bůh nás vyzývá, abychom na své vlastní jedinečné strasti reagovali s vírou, tak abychom mohli sklízet požehnání a získávat znalosti, jež nelze získat jinak. Jsme učeni, abychom za všech podmínek a okolností dodržovali přikázání, neboť „ten, kdo je věrný v soužení, odměna jeho je větší v království nebeském“.⁶ A jak čteme v písmech: „Jsi-li zarmoucen, volej k Pánu, svému Bohu, s úpěnlivou prosbou, aby duše tvá mohla býti radostná.“⁷

Apoštol Pavel, jenž sám strasti velmi dobře znal, učil s hloubkou a krásou, na základě vlastní zkušenosti, věčné perspektivě, jež přichází, když vytrváme dobře a s trpělivostí. Řekl: „Nebo toto nynější lehoučké ssoužení naše převelmi veliké věčné slávy břímě nám působí.“⁸ Jinak řečeno, uprostřed strastí můžeme poznat, že Bůh nám jako náhradu poskytuje věčnou odměnu.

To, že Pavel mluví o svých zkouškách, pronásledování a zármutcích jako o lehoučkém soužení, zastírá vážnost jeho utrpení, jež bylo pro něj pohlceno ve věčné perspektivě evangelia. Díky víře v Ježíše Krista bylo pro Pavla vše snesitelné. Pětkrát byl bičován, třikrát bit metlami, jednou kamenován, třikrát zažil ztroskotání lodi, často mu hrozila smrt utonutím, kvůli lupičům, a dokonce i falešným bratrům trpěl únavou a bolestí, hladem a žízní a byl uvězněn v zimě a nahotě.⁹

Mnozí Boha prosíme, aby odňal příčinu našeho utrpení, a když úleva, o niž prosíme, nepřichází, jsme pokoušeni myslet si, že Bůh nám nenaslouchá. Svědčím, že i v těchto okamžicích Bůh naše modlitby slyší, má důvod pro to, aby naše strasti pokračovaly,¹⁰ a pomůže nám je snášet.¹¹

V jedné osobní pasáži se Pavel zamýšlí nad jistým „trnem“ v těle, jenž mu působil velké bolesti a třikrát ho přivedl k tomu, aby na kolenou prosil Pána, aby mu ho odňal. Pán na Pavlovy modlitby neodpověděl tím, že by trn odstranil, ale uklidnil ho a vnesl mu do srdce porozumění slovy: „Dosti máš na mé milosti, neboť moc má v nemoci dokonává se.“ Díky novému porozumění dokázal Pavel přijmout trn, jenž mu byl dán, a být za něj vděčný. Řekl: „Nejraději tedy chlubiti se budu nemocmi svými, aby ve mně přebývala moc Kristova.“¹²

Získáme-li tuto věčnou perspektivu, naše schopnost vytrvat roste, učíme se, jak pomáhat těm, již pomoc potřebují,¹³ a zkušenosti, jež nám Bůh dává, začínáme oceňovat jako učitele na cestě životem, a dokonce za ně i děkovat.

Když se v životě prodíráme soužením, může být těžké vidět zkoušky jako ukazatele na osobní stezce učednictví. Ať se však občas ocitneme v temném údolí zoufalství, nebo na příjemné cestě štěstí, může být požehnáním to, že se učíme z utrpení druhých a soucítíme s nimi.

Když jsem nedávno navštívil konferenci kůlu na Filipínách, velmi mě zarmoutila zpráva o tragické zkušenosti bratra Daniela Apilada. Bratr Apilado byl pokřtěn s manželkou v roce 1974. Přijali znovuzřízené evangelium a byli zpečetěni v chrámu. Poté byli požehnáni pěti krásnými dětmi. 7. července 1997 – bratr Apilado tehdy sloužil jako president kůlu – začalo u nich doma hořet. Michael, nejstarší syn bratra Apilada, zachránil svého otce tím, že ho z hořícího domu vytáhl, a pak se vrátil, aby zachránil ostatní. V tu chvíli viděl bratr Apilado svého syna naposledy živého. Požár si vyžádal život manželky bratra Apilada i jejich pěti dětí.

Skutečnost, že bratr Apilado žil v době tragédie bohulibě, této události nezabránila a ani díky tomu nebyl imunní vůči zármutku, jenž následoval. Jeho věrnost v dodržování smluv a používání víry v Krista mu však daly ujištění ohledně slibu, že se se svou manželkou a dětmi znovu setká. Tato naděje se stala kotvou pro jeho duši.¹⁴

Při mé návštěvě mě bratr Apilado, nyní patriarcha kůlu, představil své nové manželce Simonettě a svým dvěma synům Raphaelovi a Danielovi. Ježíš Kristus opravdu dokáže obvazovat „rány skroušených srdcem“¹⁵ a činí to.

Obávám se, že příběh bratra Apilada a nesmírnost jeho ztráty může u mnohých vzbudit dojem, že jejich zármutek a utrpení jsou v porovnání s těmi jeho nevýznamné. Nesrovnávejte se, prosím, ale snažte se poučit a uplatňovat věčné zásady, až se budete prodírat výhní svých vlastních strastí.

Mohu-li promluvit ke každému z vás – ke všem, „kteříž pracujete a obtíženi jste“¹⁶ – rád bych řekl, že Otec v nebi a Jeho Syn znají vaše osobní zápasy, individuální zármutky a veškeré bolesti, soužení a slabosti. Mějte odvahu! Mějte víru! A věřte ve sliby Boží!

Záměrem a posláním Ježíše Krista bylo také vzít „na sebe … bolesti a nemoci lidu svého“ a vzít „na sebe slabosti jejich“, aby pomohl „lidu svému podle slabostí jeho“.¹⁷

Abychom plně obdrželi tyto dary, jež nám Spasitel tak volně nabízí, musíme poznat, že samo utrpení nás neučí ničemu hodnotnému, ani nám nic takového nedává, pokud se vědomě nezačneme učit ze svých strastí používáním víry.

Starší Neal A. Maxwell se podělil o to, čemu se naučil o smysluplném utrpení, těmito slovy:

„Určité formy utrpení, pokud je budeme snášet dobře, nás mohou ve skutečnosti zušlechtit. …

Dobře snášet také znamená být i v utrpení natolik mírní, abychom se z příslušných zkušeností dokázali učit. Místo toho, abychom těmito věcmi jen prošli, musí ony projít námi … tak, aby nás posvětily.“¹⁸

Na životě i příkladu druhých jsem si všiml, že používání silné a vytrvalé víry v Ježíše Krista a v Jeho sliby je zdrojem pevné naděje v lepší budoucnost. Tato pevná naděje nás zklidňuje a přináší nám sílu a moc, jež potřebujeme, abychom vytrvali.¹⁹ Pokud své utrpení dokážeme propojit s ujištěním o účelu naší smrtelnosti, a ještě konkrétněji s odměnou, jež nás čeká na nebesích, naše víra v Krista roste a do duše nám přichází klid.

Pak vidíme světlo na konci tunelu. Starší Jeffrey R. Holland učil: „V něm je skutečně světlo na konci tunelu. Je to Světlo světa, Jasná a Jitřní hvězda, ‚nekonečné světlo, které nikdy nemůže býti zatemněno‘ [Mosiáš 16:9]. Je to sám Syn samotného Boha.“²⁰

Můžeme čerpat sílu ze znalosti, že všechny těžké zkušenosti v tomto životě jsou dočasné – i ty nejtemnější noci se pro věrné stávají svítáním.

Až vše skončí, a pokud vytrváme ve všem s vírou v Ježíše Krista, je nám slíbeno, že „setřeť Bůh všelikou slzu s očí [našich]“.²¹

Svědčím o tom, že Bůh, náš Otec, a Jeho Syn, Ježíš Kristus, žijí a že dodržují své sliby. Svědčím o tom, že Spasitel nám všem nabízí, abychom přišli a přijali Jeho Usmíření. Budeme-li používat víru v Něho, pozvedne nás, ponese nás všemi našimi zkouškami, a nakonec nás spasí v celestiálním království. Dovolte mi vyzvat vás, abyste přišli ke Kristu, vytrvali dobře ve víře, byli v Něm zdokonaleni a pociťovali v Něm dokonalou radost. V posvátném jménu Ježíše Krista, amen.