Abys nezapomenul

Dobré odpoledne, drazí bratři a drahé sestry. Během této konference jsme byli velmi požehnáni. Během prvního roku v roli člena Kvora Dvanácti apoštolů mě často naplňovaly pocity pokory. Byl to zatěžkávací rok růstu a upřímných, neustálých proseb k mému Otci v nebi. Pociťoval jsem podporu díky modlitbám rodiny, přátel a všech členů Církve po celém světě. Děkuji vám za vaše myšlenky a modlitby.

Měl jsem příležitost setkat se i s drahými přáteli, z nichž některé znám již dlouho a mnohé jsem poznal teprve nedávno. Právě po setkání s jedním drahým přítelem, jehož znám a mám rád již mnoho let, jsem pocítil inspiraci k přípravě svého dnešního proslovu.

Když jsme se setkali, přítel se mi svěřil, že má problémy. Měl pocit, že prožívá – abych použil jeho slova – „krizi víry“, a ptal se mě na radu. Byl jsem vděčný, že se se mnou o své pocity a obavy podělil.

Řekl, že velmi touží po tom, co duchovně kdysi pociťoval a co nyní podle svého názoru ztrácí. Když mluvil, pozorně jsem mu naslouchal a naléhavě jsem se modlil, abych poznal, co si Pán přeje, abych řekl.

Můj přítel, možná jako někteří z vás, si kladl otázku, jež je velmi přiléhavě vyjádřena v jedné písni z Primárek: „Nebeský Otče, opravdu jsi tam?“¹ S těmi z vás, kteří si možná kladou tutéž otázku, bych se rád podělil o radu, kterou jsem nabídl svému příteli, a přál bych si, aby každému z vás pomohla posílit vaši víru a obnovit odhodlání být oddaným učedníkem Ježíše Krista.

Začnu tím, že vám připomenu, že jste synem nebo dcerou milujícího Otce v nebi a že Jeho láska zůstává neměnná. Vím, že na takové ujišťující pocity lásky je těžké si vzpomenout, když jste uprostřed osobních problémů nebo zkoušek, zklamání či zmařených snů.

Ježíš ví o našich bolestných problémech a zkouškách. Dal za nás svůj život. To, co zažil v posledních hodinách, bylo krutější, než kdy dokážeme pochopit, ale Jeho oběť za každého z nás byla tím nejvyšším vyjádřením Jeho čisté lásky.

Žádná chyba, hřích nebo rozhodnutí nezmění to, jak nás Bůh miluje. To neznamená, že je nám tolerováno hříšné chování, ani nás to nezbavuje povinnosti činit pokání, když se dopustíme hříchu. Avšak nezapomínejte na to, že Nebeský Otec zná a miluje každého z vás a že je vždy připraven pomoci.

Když jsem přemýšlel o situaci svého přítele, vybavila se mi velká moudrost zaznamenaná v Knize Mormonově: „A nyní, synové moji, pamatujte, pamatujte, že na skále Vykupitele našeho, jenž jest Kristus, Syn Boží, musíte postaviti základ svůj; aby, až ďábel vyšle mocné větry své, ano, šípy své ve vichřici, ano, až vás bude tlouci všechno krupobití jeho a mocná bouře jeho, to nemělo nad vámi žádné moci k tomu, aby vás to stáhlo do propasti bídy a nekonečné bědy pro onu skálu, na níž jste postaveni, která je jistým základem, základem, stavějí-li lidé na něm, nemohou padnouti.“²

Svědčím vám, že propast bídy a nekonečné bědy je místo, kde by nikdo nechtěl být. Můj přítel měl pocit, že se nachází na jejím okraji.

Kdykoli jsem udílel radu lidem, jako je můj přítel, zamýšlel jsem se nad rozhodnutími, jež učinili v průběhu let a jež vedla k tomu, že zapomněli na posvátné zkušenosti, zeslábli a začali pochybovat. Povzbuzoval jsem je, jako povzbuzuji nyní vás, abyste si, zvláště v době krize, vzpomněli na chvíle, kdy jste pociťovali Ducha a vaše svědectví bylo silné; abyste si vzpomněli na duchovní základ, jejž jste si postavili. Slibuji vám, že pokud to učiníte a budete se vyhýbat tomu, co vaše svědectví nebuduje a neposiluje nebo co se vysmívá vašemu přesvědčení, ty drahocenné chvíle, kdy se vašemu svědectví dařilo, se vám skrze pokornou modlitbu a půst opět vrátí do paměti. Ujišťuji vás, že znovu budete pociťovat bezpečí a vřelost evangelia Ježíše Krista.

Každý z nás musí duchovně posílit nejprve sám sebe a pak posilovat druhé kolem sebe. Pravidelně přemítejte o písmech a pamatujte na myšlenky a pocity, jež prožíváte, když je čtete. Vyhledávejte i další zdroje pravdy, ale dbejte při tom na varování z písem: „Ale býti učený je dobré, poslouchají-li rady Boží.“³ Účastněte se církevních shromáždění, zvláště shromáždění svátosti, a přijímejte svátost a obnovujte smlouvy, včetně slibu, že budete vždy pamatovat na Spasitele, aby Jeho Duch mohl být vždy s vámi.

Nehledě na to, jaké chyby jsme učinili nebo jak nedokonalí se cítíme, můžeme druhým vždy žehnat a pozvedat je. Podáváme-li jim ruku v křesťanské službě, může nám to pomoci pociťovat hluboko v srdci Boží lásku.

Je důležité pamatovat na mocnou radu v Deuteronomiu: „A však hleď se a bedlivě ostříhej duše své, abys nezapomenul na ty věci, kteréž viděly oči tvé, a aby nevyšly z srdce tvého po všecky dny života tvého; a v známost je uvedeš synům i vnukům svým.“⁴

Rozhodnutí, jež činíme, mají vliv na celé generace. Podělte se o svědectví se členy své rodiny; povzbuďte je, aby si vzpomněli, jak se cítili, když ve svém životě rozpoznali Ducha, a aby si tyto pocity zaznamenali do deníku a osobní historie, tak aby jim jejich vlastní slova, bude-li to zapotřebí, připomněla, jak k nim Pán byl dobrotivý.

Jak si vzpomínáte, Nefi a jeho bratři se vrátili do Jeruzaléma, aby získali mosazné desky, jež mimo jiné obsahovaly záznamy o historii jejich lidu, aby nezapomněli na svou minulost.

V Knize Mormonově také Helaman pojmenoval své syny po jejich praotcích, aby nezapomněli na Pánovu dobrotu:

„Vizte, synové moji, přeji si, abyste pamatovali na to, abyste zachovávali přikázání Boží; … Vizte, dal jsem vám jména našich prvních rodičů, kteří přišli ze země Jeruzalém; a toto jsem učinil, abyste si na ně vzpomněli, když si vzpomenete na svá jména; a když si na ně vzpomenete, můžete si vzpomenouti na jejich skutky; a když si vzpomenete na jejich skutky, můžete věděti, jak je řečeno i napsáno, že byly dobré.

Tudíž, synové moji, chtěl bych, abyste činili to, co je dobré, aby o vás mohlo býti řečeno, a také napsáno, to, co bylo řečeno a napsáno o nich.“⁵

Mnozí lidé dnes podle stejné tradice pojmenovávají své děti po hrdinech z písem nebo po věrných předcích, aby je tak povzbudili, aby nezapomněly na své dědictví.

Když jsem se narodil, dostal jsem jméno Ronald A. Rasband. Mé příjmení je na počest rodové linie mého otce. Prostřední iniciálu A jsem dostal, abych nezapomněl ctít dánskou linii Andersonových z matčiny strany.

Můj prapradědeček Jens Anderson pocházel z Dánska. A v roce 1861 dovedl Pán dva mormonské misionáře do domova Jense a Ane Cathrine Andersonových, kde je a jejich 16letého syna Andrewa misionáři seznámili se znovuzřízeným evangeliem. Tak vznikl odkaz víry, z něhož mám užitek já i má rodina. Andersonovi přečetli Knihu Mormonovu a zanedlouho byli pokřtěni. Následujícího roku rodina Andersonových uposlechla prorokovy výzvy, aby přepluli Atlantik a připojili se ke Svatým v Severní Americe.

Jens naneštěstí cestou přes oceán zemřel, ale jeho manželka a syn pokračovali v cestě až do údolí Solného jezera, kam dorazili 3. září 1862. Přes těžkosti a zármutky jejich víra nikdy nezakolísala a ani víra mnoha jejich potomků.

V kanceláři mi na stěně visí obraz,⁶ který tak nádherně ztvárňuje symbolickou připomínku tohoto prvního setkání mých předků s těmito oddanými prvními misionáři. Jsem odhodlán nikdy na své dědictví nezapomenout, a díky svému jménu budu mít navždy na paměti jejich odkaz věrnosti a oběti.

Nikdy nezapomínejte na osobní posvátné duchovní zkušenosti, ani o nich nepochybujte, ani je nepřehlížejte. Protivníkovým záměrem je odvést naši pozornost od duchovních svědectví, zatímco Pán si přeje, aby nás osvítil a zapojil do svého díla.

Dovolte mi uvést jeden osobní příklad této pravdy. Velmi dobře si vzpomínám, když jsem v odpověď na mocnou modlitbu obdržel určité nabádání. Tato odpověď byla jasná a mocná. Já jsem však na toto nabádání okamžitě nezareagoval a po nějaké době jsem začal pochybovat, zda jsem ho skutečně pocítil. Někteří z vás možná tomuto protivníkovu klamu také podlehli.

Za několik dní jsem se probudil s těmito mocnými verši z písem na mysli:

„Vpravdě, vpravdě, pravím tobě, přeješ-li si dalšího svědectví, obrať mysl svou k oné noci, kdy jsi volal ke mně v srdci svém.

Nevnesl jsem pokoj do mysli tvé ohledně této záležitosti? Jaké větší svědectví můžeš míti než od Boha?“⁷

Bylo to, jako by mi Pán říkal: „Ronalde, už jsem ti řekl, co je třeba udělat. Tak to teď udělej!“ Za ono láskyplné pokárání a vedení jsem byl velmi vděčný! Ono nabádání mě okamžitě utěšilo, a já jsem se dokázal posunout dál, přičemž v srdci jsem věděl, že má modlitba byla vyslyšena.

Říkám vám o této zkušenosti, drazí bratři a sestry, abych vám předvedl, jak rychle může naše mysl zapomenout a jak nás duchovní zkušenosti mohou vést. Naučil jsem se vážit si takových momentů, „abych nezapomenul“.

Svému příteli a vám všem, kteří si přejete posílit svou víru, dávám tento slib: budete-li věrně žít podle evangelia Ježíše Krista a řídit se jeho učením, vaše svědectví bude chráněno a poroste. Dodržujte smlouvy, jež jste uzavřeli, bez ohledu na to, co dělají lidé kolem vás. Buďte pilnými rodiči, bratry a sestrami, prarodiči, tetami, strýci a přáteli, kteří své blízké posilují osobním svědectvím a kteří se dělí o duchovní zkušenosti. Zůstaňte věrní a pevní, i kdyby vám skrze činy druhých lidí vpadly do života bouře pochybností. Vyhledávejte to, co vás duchovně povznese a posílí. Vyhýbejte se napodobeninám takzvaných „pravd“, jež jsou tolik rozšířené, a pamatujte na to, abyste si zaznamenávali chvíle, kdy pocítíte „[lásku], radost, pokoj, tichost, dobrotivost, [dobrotu], věrnost, krotkost [a] středmost“.⁸

V největších životních bouřích nezapomínejte na své božské dědictví syna nebo dcery Boží ani na to, že vaším věčným osudem je vrátit se jednoho dne k Němu a žít s Ním, což překoná vše, co může nabídnout svět. Pamatujte na Almova láskyplná slova: „A nyní vizte, pravím vám, bratří moji, jestliže jste zakusili proměnu srdce a jestliže se vám chtělo zpívati píseň vykupitelské lásky, chtěl bych se zeptati, cítíte se tak nyní?“⁹

Vás všechny, kteří pociťujete, že vaše víra potřebuje posílit, prosím: Nezapomínejte! Prosím nezapomínejte.

Svědčím o tom, že Joseph Smith byl prorok Boží. Vím, že viděl Boha Otce a Jeho Syna Ježíše Krista a že s Nimi hovořil tak, jak to vlastními slovy zaznamenal. Jsem velmi vděčný, že nezapomněl o této zkušenosti napsat, takže se o jeho svědectví můžeme dozvědět všichni.

Vydávám posvátné svědectví o Pánu Ježíši Kristu. Žije; vím, že žije a stojí v čele této Církve. Toto jsem poznal sám, nezávisle na jakémkoli jiném hlasu nebo svědectví, a modlím se, abyste vy ani já nikdy nezapomněli posvátné věčné pravdy – zaprvé a především, že jsme synové a dcery žijících a milujících Nebeských Rodičů, kteří si přejí jen naše věčné štěstí. O těchto pravdách svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.