Udatní ve svědectví o Ježíšovi

Ceníme si poznání všeho druhu a věříme, že „sláva Boží je inteligence“.⁶ Víme však také, že protivníkovou upřednostňovanou taktikou je odvádět lidi od Boha a způsobovat, že lidé klopýtají, tím, že se klade důraz na lidské filosofie, nikoli na Spasitele a Jeho učení.

Apoštol Pavel byl neochvějným svědkem Ježíše Krista díky zázračné zkušenosti se Spasitelem, která mu změnila život.⁷ Pavlova jedinečná minulost ho připravila na to, aby lépe porozuměl lidem z mnoha kulturních prostředí. Měl rád „upřímnou jednoduchost“ Tessalonicenských a „láskyplný soucit“ Filipenských.⁸ Zpočátku pro něj bylo obtížnější porozumět intelektuálně založeným a vzdělaným Řekům. Na Areopágu v Aténách se pokusil o filosofický přístup, a byl zavržen. V případě Korintských se rozhodl, že bude jednoduše učit „nauce ukřižovaného Krista“.⁹ Slovy apoštola Pavla:

„A řeč má a kázaní mé nebylo v slibných lidské moudrosti řečech, ale v dokázaní Ducha a moci,

Aby víra vaše nebyla na moudrosti lidské založena, ale na moci Boží.“¹⁰

Některé z nejúžasnějších záznamů v písmech o Spasiteli a o Jeho poslání jsou obsaženy právě v 1. epištole Korintským. Jedna kapitola – 15. – přitáhla celosvětovou pozornost díky představením oratoria Georga Friedricha Händela Mesiáš.¹¹ Obsahuje důležitou nauku o Spasiteli. Ve třetí části Mesiáše, následující hned po sborové písni „Aleluja“, pochází většina veršů z 1. Korintským 15. V několika těchto verších Pavel nádherně popisuje něco z toho, čeho Spasitel dosáhl:

„[Neboť] vstalť z mrtvých Kristus, prvotiny těch, kteříž zesnuli.

… Nebo poněvadž skrze člověka smrt, skrze člověka i vzkříšení z mrtvých.

Nebo jakož v Adamovi všickni umírají, tak i skrze Krista všickni obživeni budou. …

Kde jest, ó smrti, osten tvůj? Kde jest, ó peklo, vítězství tvé? …

Ale Bohu díka, kterýž dal nám vítězství skrze Pána našeho Jezukrista.“¹²

Víme, že odpadlictví nastalo zčásti proto, že lidské filosofie byly vyvýšeny nad Kristovu základní a podstatnou nauku. Namísto toho, aby se učilo jednoduchosti Spasitelova poselství, se mnoho prostých a drahocenných pravd změnilo nebo ztratilo. Křesťanství ve skutečnosti přijalo některé řecké filosofické tradice, aby sjednotilo názory lidí s kulturou oné doby. Historik Will Durant napsal: „Křesťanství nezničilo pohanství, ale přejalo ho. Skomírající způsob řeckého smýšlení tímto převtělením ožil.“¹³ V historii i v dnešní době někteří lidé evangelium Ježíše Krista zavrhují z toho důvodu, že podle jejich názoru nemá dostatečnou intelektuální promyšlenost.

Na počátku Znovuzřízení mnozí lidé alespoň tvrdili, že následují Spasitelovo učení. Mnohé národy se považovaly za národy křesťanské. Avšak i tehdy existovalo proroctví ohledně toho, že naše doba bude obtížnější.

Heber C. Kimball byl jedním z původních Dvanácti apoštolů této dispensace a prvním rádcem presidenta Brighama Younga. Varoval: „Přichází čas, kdy … bude těžké odlišit tvář Svatého od tváře nepřítele lidu Božího. Tehdy … si dávejte pozor na ono veliké síto, neboť to bude čas velkého prosívání a mnozí padnou.“ Na závěr dodal, že „přichází ZKOUŠKA“.¹⁴

V naší době je vliv křesťanství v mnoha zemích včetně Spojených států značně omezen. Bez náboženského přesvědčení neexistuje pocit odpovědnosti vůči Bohu. Je tedy těžké stanovit univerzální hodnoty ohledně toho, jak žít. Filosofie, které jsou pevně zakořeněné, si často vzájemně protiřečí.

To se naneštěstí stává také některým členům Církve, kteří ztrácejí orientaci a nechávají se ovlivnit nejnovějšími trendy – z nichž mnohé zjevně nejsou spravedlivé.

V souladu s proroctvím Hebera C. Kimballa starší Neal A. Maxwell v roce 1982 řekl: „Dojde k četnému prosívání kvůli pokleskům ve spravedlivém chování, ze kterých nebylo učiněno pokání. Někteří to vzdají místo toho, aby vytrvali až do konce. Někteří budou oklamáni odpadlíky. Taktéž jiní se urazí, neboť dosti je překážek v každé dispensaci!“¹⁵

Jednou z typických a znepokojivých stránek naší doby je to, že mnozí lidé se oddávají hříšnému chování, ale odmítají ho považovat za hříšné. Nemají výčitky svědomí ani nejsou ochotni přiznat, že jejich chování je morálně špatné. I někteří z těch, kteří vyznávají víru v Otce a Syna, nesprávně trvají na tom, že milující Otec v nebi nemá požadovat žádné následky za chování, které je v rozporu s Jeho přikázáními.

Takové bylo zřejmě i stanovisko Koriantona, syna Almy mladšího v Knize Mormonově. Korianton se dopustil vážného nemorálního chování a Alma mu udílel rady. Je nám požehnáním, že veliký prorok Alma, který osobně zažil „nejtemnější propasti … [a] podivuhodné světlo“,¹⁶ zaznamenal ponaučení, které mu dal. Ve 39. kapitole Almy čteme, jak Alma svému synovi radil během procesu pokání a poté vysvětloval, jak Kristus přijde, aby odňal hříchy. Jasně Koriantonovi vysvětlil, že pokání je nezbytné, neboť „žádná nečistá věc nemůže zděditi království Boží“.¹⁷

Alma 42 obsahuje jedny z nejúžasnějších nauk ohledně Usmíření v celých písmech. Alma pomohl Koriantonovi porozumět tomu, že není „nespravedlivé, aby byl hříšník vydán stavu bídy“.¹⁸ Uvedl však, že počínaje Adamem nám milostivý Bůh poskytl „prostor ku pokání“, neboť bez pokání by „veliký plán spasení … byl zmařen“.¹⁹ Alma také potvrdil, že Boží plán je „plán štěstí“.²⁰

Almova slova jsou velmi poučná: „Neboť viz, spravedlnost vykonává všechny požadavky své, a i milosrdenství má nárok na vše, co mu patří; a tak nikdo není spasen nežli ten, kdo je opravdu kajícný.“²¹ Velkolepá požehnání plynoucí z pokání a z dodržování Spasitelova učení jsou, vidíme-li je ve správném světle, nesmírně důležitá. Není neférové mluvit o následcích hříšných rozhodnutí a nedostatku pokání jasně – jako to udělal Alma s Koriantonem. Často se říká: „Dříve či později musí každý zasednout k hostině následků“.²²

Pozoruhodným a celestiálním požehnáním Spasitelova Usmíření je to, že skrze pokání lze hříšné chování vymazat. Poté, co Korianton učinil pokání, Alma pronesl: „Již nedovol[uj] těmto věcem, aby tě trápily, a pouze dovol hříchům svým, aby tě trápily oním trápením, které tě sníží ku pokání.“²³

Prorok Jákob označil dávné Židy za tvrdošíjný lid, který opovrhoval jednoduchostí, zabíjel proroky a vyhledával to, čemu nemohl rozumět. „Pročež, pro slepotu svou, kterážto slepota přišla tím, že hleděli za cíl, musejí nezbytně padnouti.“²⁴

I když existuje mnoho příkladů toho, jak lze hledět za cíl²⁵, v naší době je jedním z významných příkladů extremismus. Extremismem v evangeliu je to, když někdo vyvýší některou zásadu evangelia nad jiné stejně důležité zásady a zaujme stanovisko, které jde za hranice učení vedoucích Církve nebo k tomuto učení stojí v protikladu. Jedním příkladem je to, když člověk prosazuje dodatky nebo změny ve Slovu moudrosti nebo klade důraz na jednu jeho část. Dalším je nákladná příprava na různé scénáře konce světa. V obou příkladech se druhým doporučuje, aby přijali něčí osobní výklady. „Změníme-li zdravotní zákon nebo jakoukoli jinou zásadu v určitý druh náboženského fanatismu, hledíme za cíl.“²⁶

Pán mluvil o důležité nauce, když prohlásil: „Kdokoli oznamuje více nebo méně nežli toto, ten není ze mne.“²⁷ Když jakoukoli zásadu povyšujeme tak, že se oslabuje náš závazek dodržovat ostatní, stejně důležité zásady, nebo zaujímáme postoj, který je v rozporu s učením vedoucích Církve nebo který ho přesahuje, hledíme za cíl.

Kromě toho někteří členové přikládají záležitostem, z nichž mnohé jsou dobré, vyšší důležitost než základním naukám evangelia. Dávají oddanost určité záležitosti na první místo a svůj závazek vůči Spasiteli a Jeho učení odsunují na místo druhé. Povyšujeme-li cokoli nad svou oddanost Spasiteli, jednáme-li tak, že Ho považujeme jen za nějakého učitele, a nikoli za nadpozemského Syna Božího, pak hledíme za cíl. Oním cílem je totiž Ježíš Kristus!

76. oddíl Nauky a smluv jasně uvádí, že být „udatní ve svědectví o Ježíšovi“²⁸ je jednoduchou a základní zkouškou oddělující ty, kteří zdědí požehnání celestiálního království, od těch v nižším terestriálním království. Abychom byli udatnými, musíme se zaměřit na moc a schopnost Ježíše Krista a Jeho smírné oběti překonat smrt a prostřednictvím našeho pokání nás očistit od hříchu a musíme se řídit naukou Kristovou.²⁹ Také potřebujeme, aby nás na cestě smlouvy, včetně posvátných obřadů chrámu, vedlo světlo a poznání Spasitelova života a učení. Musíme být stálí v Kristu, hodovat na Jeho slovech a vytrvat do konce.³⁰

Máme-li být udatní ve svědectví o Ježíšovi, musíme se vyhýbat překážkám, které chytají do pasti mnohé v jiném ohledu úctyhodné muže a ženy a brání jim v pokroku. Rozhodněme se vždy být v Jeho službě. Při hledání poznání se musíme vyhýbat lidským filosofiím, které oslabují naši oddanost Spasiteli. Musíme vidět hřích v pravém světle a přijmout Spasitelovo Usmíření skrze pokání. Musíme se vyhýbat tomu, abychom hleděli za cíl, a musíme se zaměřit na Ježíše Krista, našeho Spasitele a Vykupitele, a řídit se Jeho naukou.

Můj otec spatřoval ve stožáru prostředek k poskytování elektřiny, světla a dostatku vody na vaření a mytí. Byl to nášlapný kámen vedoucí ke zlepšení jeho života.

Jeden spisovatel podotýká, že překážky se mohou stát „nášlapnými kameny ke vznešenému charakteru a k nebi“.³¹

Být udatní ve svém svědectví o Ježíšovi je pro nás nášlapným kamenem k tomu, abychom byli způsobilí získat Spasitelovu milost a celestiální království. Ježíš Kristus je jediným jménem pod nebesy, jímž můžeme být spaseni.³² Vydávám spolehlivé svědectví o Jeho božskosti i o Jeho nadpozemské úloze v Otcově plánu. Ve jménu Ježíše Krista, amen.