Písně zpívané i nezpívané

„Slunka svit je v duši mojí dnes,“ napsala Eliza Hewittová, „větší než mi byl kdy znám. Víc než slunko v pravé poledne mi světlo dává Pán.“¹ Díky oslňující záři skrývající se v každé notě prakticky nelze tuto úžasnou oblíbenou křesťanskou píseň zpívat, aniž byste se přitom usmívali. Dnes bych ale rád vyňal z kontextu jeden její řádek, který nám může pomoci ve dnech, kdy je pro nás těžké zpívat nebo se usmívat a kdy nám připadá, že zrovna neprožíváme „šťastné chvíle“. Pokud na určitou dobu nejste schopni opakovat radostné melodie, které slyšíte zpívat druhé, žádám vás, abyste se houževnatě drželi onoho řádku v této náboženské písni, který nás ujišťuje, že „Ježíš … vždy uslyší“² písně, které nedokážete zazpívat.

Mezi skutečnosti, s nimž se jakožto děti Boží žijící v padlém světě potýkáme, patří i to, že některé dny jsou obtížné – dny, kdy jsou naše víra a mravní síla zkoušeny. Tyto těžkosti k nám mohou přicházet kvůli nedostatkům v nás, nedostatkům u druhých či zkrátka kvůli nedostatkům v životě, ale ať už je tím důvodem cokoli, zjišťujeme, že nás mohou oloupit o písně, které tolik chceme zpívat, a mohou zatemnit zaslíbení jara, které „vzkvétá v [naší] duši“³ a které Eliza Hewittová v jedné ze slok oslavuje.

Takže co máme v takových chvílích dělat? Především můžeme přijmout radu apoštola Pavla a doufat v to, „čehož nevidíme, … [a] toho skrze trpělivost očekáv[at]“.⁴ V oněch okamžicích, kdy melodie radosti slábne a my nemáme sílu ji zpívat, budeme možná muset na chvíli stát mlčky a prostě jen naslouchat druhým a čerpat posilu z nádhery hudby kolem sebe. Mnohým z nás, kteří „hudebně tápeme“, dodá sebedůvěru a zajistí znatelné zlepšení našeho zpěvu to, když si stoupneme vedle někoho, kdo má silnější a jistější hlas. Dozajista platí, že při zpěvu písní věčnosti máme stát tak blízko, nakolik jen to je v lidských silách, u Spasitele a Vykupitele světa – který intonuje naprosto dokonale. Pak můžeme čerpat odvahu z Jeho schopnosti slyšet naše mlčení a nacházet naději v Jeho melodické mesiášské přímluvě za nás. Vskutku platí, že když „nablízku … Pán je“, „srdcem zní mi míru poselství, a květ milosti zřím“.⁵

Ve dnech, kdy máme pocit, že zpíváme poněkud falešně, trochu jinak, než jak to podle svého názoru vidíme či slyšíme u druhých, bych nás rád požádal, a zvláště mládež Církve, abychom pamatovali na to, že podle božského záměru nejsou všechny hlasy v Božím pěveckém sboru totožné. Pro vytvoření bohaté harmonie je zapotřebí rozmanitosti – sopránů a altů, barytonů a basů. Mám-li si vypůjčit slova citovaná v jedné veselé korespondenci dvou úžasných žen Svatých posledních dnů: „Všechna Boží stvoření mají v pěveckém sboru své místo.“⁶ Když znevažujeme svou jedinečnost nebo se snažíme přizpůsobit smyšleným stereotypům – stereotypům, které prosazuje nenasytná konzumní kultura a které sociální sítě idealizují tak, že jich nelze dosáhnout – ztrácíme bohatost a barvu tónu, s nimiž Bůh počítal, když stvořil různorodý svět.

Tím nechci říci, že každý v tomto božském chóru může jen tak začít vykřikovat své osobní oratorium! Rozmanitost neznamená kakofonii a pěvecké sbory vyžadují kázeň – pro náš dnešní účel, starší Halesi, bych řekl kázeň učednictví – ale jakmile jsme již přijali božsky zjevený text a harmonickou instrumentaci stvořenou ještě před tím, než byl svět, pak Nebeského Otce těší, když zpíváme vlastním hlasem, a nikoli hlasem někoho jiného. Věřte sami v sebe a věřte v Něj. Nesnižujte svou hodnotu ani nezlehčujte svůj přínos. A především se nevzdávejte své role v pěveckém sboru. Proč? Protože jste jedineční; jste nenahraditelní. Ztráta byť jen jednoho hlasu oslabuje každého dalšího zpěváka v tomto našem velikém chóru smrtelnosti – včetně ztráty těch, kteří mají pocit, že jsou na okraji společnosti či na okraji Církve.

Avšak i když vás všechny povzbuzuji, abyste měli víru, pokud jde o písně, které může být obtížné zpívat, bez váhání přiznávám, že já sám mám z různých důvodů obtíže zpívat jiné druhy písní, které by se měly zpívat, ale dosud se nezpívají.

Když vidím šokující ekonomickou nerovnost ve světě, cítím se provinile, když s paní Hewittovou zpívám o tom, jak mi „Pán … žehnal zde, a v nebesích též mám zaslíbení“.⁷ Tento text nelze zpívat naplno a s vírou, dokud se řádně nepostaráme o chudé. Ekonomické strádání je prokletí, které proklíná neustále, rok za rokem a generaci za generací. Ničí tělo, mrzačí ducha, škodí rodinám a hubí sny. Pokud bychom udělali něco více pro zmírnění chudoby, jak nám to Ježíš opakovaně přikazuje, možná by někteří z těch, kterým ve světě nepřálo tolik štěstí, mohli poprvé v životě zabroukat pár not z písně „Slunka svit je v duši mojí dnes“.

Také je pro mě těžké zpívat sluncem zalitý veselý text, když tolik lidí kolem nás trpí duševními a emocionálními nemocemi či jinými omezujícími zdravotními problémy. Naneštěstí tato břemena někdy navzdory statečnému úsilí mnoha různých pečovatelů, včetně rodinných příslušníků, přetrvávají. Modlím se o to, abychom nenechávali tyto děti Boží mlčky trpět a abychom byli obdarováni božskou schopností slyšet písně, které ony nyní zpívat nemohou.

A doufám, že jednou bude veliký celosvětový chór harmonicky spojovat všechny rasy a etnika a bude hlásat, že zbraně, nadávky a urážky nejsou tím správným způsobem, jak řešit konflikty mezi lidmi. Zaznívají k nám nebeská prohlášení, že jedinou možností, jak lze uspokojivě vyřešit spletité společenské problémy, je skrze milujícího Boha a dodržování Jeho přikázání, čímž se otevírá brána k jedinému trvalému a spásnému řešení – mít rád jeden druhého jako svého bližního. Prorok Eter učil, že máme doufat v lepší svět. Když o tisíc let později četl tuto myšlenku válkou a násilnostmi unavený Moroni, prohlásil, že lepší cestou k dosažení tohoto světa vždy bude evangelium Ježíše Krista.⁸

Jak vděčni jsme, že uprostřed těchto těžkostí čas od času přijde jiný druh písně, kterou sice nedokážeme zpívat, ale z jiného důvodu! Dochází k tomu tehdy, kdy naše pocity jsou tak hluboké a osobní, ba posvátné, že je buď vyjádřit nelze, nebo se vyjadřovat nemají – tak jako láska Kordélie k jejímu otci, o níž řekla: „Má láska … je bohatší než můj jazyk. … Své srdce nedokáži vyzdvihnout do úst.“⁹ Tyto pocity, které k nám přicházejí jako něco svatého, jsou zkrátka nevyslovitelné – duchovně nepopsatelné – podobně jako modlitba, kterou Ježíš pronesl za nefitské děti. Ti, kteří byli svědky této události, zaznamenali:

„Oko nikdy nevidělo ani ucho nikdy … neslyšelo tak veliké a podivuhodné věci, jaké jsme viděli a slyšeli Ježíše promlouvati k Otci; 

… Žádný jazyk nemůže vypověděti ani nikdo nemůže napsati ani srdce lidské si nemůže představiti tak veliké a podivuhodné věci, jaké jsme viděli i slyšeli Ježíše promlouvati.“¹⁰

Tyto posvěcené okamžiky zůstávají nevyslovené, protože snaha je vyjádřit, i kdyby to bylo možné, by nám mohla připadat jako znesvěcení.

Bratři a sestry, žijeme ve smrtelném světě s mnoha písněmi, které dosud nedokážeme zpívat nebo dosud nezpíváme. Naléhavě však každého z nás žádám, abychom trvale a věrně zůstávali v pěveckém sboru, kde si budeme moci na věky vychutnávat onu nejdrahocennější píseň ze všech – „píseň vykupitelské lásky“.¹¹ Naštěstí je počet míst k sezení u tohoto konkrétního hudebního vystoupení neomezený. Je zde místo pro ty, kteří mluví jinými jazyky, zachovávají rozmanité kulturní tradice a žijí na různých místech. Je zde místo pro svobodné, pro sezdané, pro velké rodiny i pro bezdětné. Je zde místo pro ty, kteří kdysi měli pochybnosti ohledně své víry, i místo pro ty, kteří je dosud mají. Je zde místo pro ty, kteří mají odlišnou sexuální orientaci. Zkrátka je zde místo pro každého, kdo miluje Boha a ctí Jeho přikázání jakožto neporušitelná měřítka osobního chování, neboť je-li láska Boží melodií naší společné písně, je dozajista naše společná snaha být Ho poslušni její neoddělitelnou harmonií. S božskými požadavky týkajícími se lásky a víry, pokání a soucitu, čestnosti a odpuštění, je v tomto pěveckém sboru místo pro každého, kdo si v něm přeje být.¹² „Přijďte takoví, jací jste,“ říká milující Otec každému z nás, ale dodává: „Nemějte v úmyslu zůstat takovými, jací jste.“ A my se usmíváme a pamatujeme na to, že Bůh je odhodlán udělat z nás něco více, než jsme si kdy mysleli, že je vůbec možné.

Kéž v tomto vznešeném oratoriu, kterým je Jeho plán pro naše oslavení, pokorně následujeme Jeho taktovku a snažíme se pracovat na písních, které dosud nedokážeme zpívat, dokud je nebudeme moci zazpívat „tomu, kdo je Králem [naším]“.¹³ A pak jednoho dne, jak se zpívá v naší milované písni:

Svědčím o tom, že přijde hodina, kdy Bůh, náš Věčný Otec, znovu pošle na zemi svého Jednorozeného Syna – tentokrát, aby vládl a panoval jako Král králů na věky. Svědčím o tom, že toto je Jeho znovuzřízená Církev a prostředek k tomu, aby byly nauky a spásné obřady Jeho evangelia přineseny celému lidstvu. Až Jeho poselství pronikne „každý světadíl [a navštíví] každý kraj“,¹⁵ Ježíš vskutku zjeví svou usmívající se tvář.¹⁶ A onoho dne bude pro naši duši hojnost věčného slunka svitu. Aby tato slíbená hodina nastala, o to se toužebně modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.