Nositelé nebeského světla

Někdy duchovní nemoc přichází v důsledku hříchu nebo zraněných citů. Někdy duchovní kolapsy přicházejí tak postupně, že jsme jen stěží schopni říci, co se děje. Podobně jako vrstvy usazené horniny mohou duchovní bolest a zármutek narůstat v průběhu času a mohou tížit našeho ducha natolik, že je až nemožné je snášet. To se může stát například tehdy, když máme tolik zodpovědností v práci, doma a v Církvi, že ztrácíme ze zřetele radost z evangelia. Dokonce můžeme mít pocit, jako kdybychom již neměli co dát nebo že žít podle přikázání je nad naše síly.

Avšak jen to, že duchovní zkoušky jsou skutečné, neznamená, že jsou nevyléčitelné.

Můžeme se duchovně uzdravit.

Dokonce i ty nejhlubší duchovní rány – ano, i ty, které se mohou zdát nevyléčitelné – lze zahojit.

Drazí přátelé, uzdravující moc Ježíše Krista v naší době nechybí.

Spasitelův uzdravující dotyk dokáže proměňovat život lidí v dnešní době právě tak, jako ho proměňoval v době Jeho. Pokud jen máme víru, může nás vzít za ruce, naplnit nám duši nebeským světlem a uzdravením a pronést k nám tato požehnaná slova: „Vstaň, vezmi lože své a choď.“¹

Ať jsou příčiny našich duchovních neduhů jakékoli, mají všechny jedno společné: nepřítomnost božského světla.

Temnota oslabuje naši schopnost vidět jasně. Zamlžuje nám pohled na to, co bylo kdysi prosté a jasné. Když jsme v temnotě, je pravděpodobnější, že se dopustíme špatných rozhodnutí, protože na své cestě nevidíme nebezpečí. Když jsme v temnotě, je pravděpodobnější, že ztratíme naději, protože nevidíme pokoj a radost, jež na nás čekají, když jen se budeme tlačit kupředu.

Naopak světlo nám umožňuje vidět věci takové, jaké skutečně jsou. Umožňuje nám rozlišovat mezi pravdou a omylem, mezi tím, co je podstatné, a tím, co je nepodstatné. Když jsme ve světle, můžeme činit spravedlivá rozhodnutí založená na pravdivých zásadách. Když jsme ve světle, máme „dokonalý jas naděje“,² protože své zkoušky ve smrtelnosti vidíme z hlediska věčnosti.

Když vystoupíme ze stínů světa do věčného Světla Kristova, nalezneme duchovní uzdravení.

Čím více rozumíme naukovému pojetí světla a uplatňujeme ho, tím lépe se můžeme bránit před duchovními nemocemi, které nás sužují či obtěžují po všech stránkách; a tím lépe můžeme sloužit jako energičtí, odvážní, starostliví a pokorní nositelé svatého kněžství – jako opravdoví služebníci a učedníci našeho milovaného a věčného Krále.

Ježíš Kristus řekl: „Já jsem světlo světa. Kdož mne následuje, nebude choditi v temnostech, ale bude míti světlo života.“³

Co to znamená?

Jednoduše toto: ten, kdo pokorně následuje Ježíše Krista, bude pociťovat a sdílet Jeho světlo. A toto světlo poroste, až nakonec rozptýlí i tu nejhlubší temnotu.

To znamená, že existuje určitá moc, silný vliv, jež ze Spasitele vyzařuje. „Vychází z přítomnosti Boží, aby naplnil[a] nesmírnost prostoru.“⁴ Vzhledem k tomu, že tato moc osvětluje, povznáší a projasňuje náš život, písma ji často nazývají světlem, ale také se o ní mluví jako o duchu a pravdě.

V Nauce a smlouvách čteme: „Slovo Páně je pravda, a cokoli je pravda, je světlo, a cokoli je světlo, je Duch, a to Duch Ježíše Krista.“⁵

Tento hlubokomyslný postřeh – že světlo je duch, což je pravda, a že toto světlo září na každou duši, která přichází na svět – je právě tak důležitý, jako nadějný. Světlo Kristovo osvěcuje a sytí duši všech těch, kteří dbají hlasu Ducha.⁶

Světlo Kristovo naplňuje vesmír.

Naplňuje zemi.

A může naplnit každé srdce.

Bůh nikomu nestraní.⁷ Jeho světlo je dostupné všem – významným i nevýznamným, bohatým i chudým, privilegovaným i znevýhodněným.

Otevřete-li mysl a srdce, abyste přijali Světlo Kristovo a pokorně následovali Spasitele, obdržíte více světla. Řádku za řádkou, tu trochu a tam trochu, budete v duši shromažďovat více světla a pravdy, dokud z vašeho života nezmizí temnota.⁸

Bůh vám otevře oči.

Bůh vám dá nové srdce.

Boží láska, světlo a pravda způsobí, že to, co dřímá, se probudí k životu, a vy se znovu narodíte do novoty života v Kristu Ježíši.⁹

Pán slíbil: „Jestliže bude oko vaše upřeno na slávu mou, celé tělo vaše bude naplněno světlem a ve vás nebude žádné temnoty; a ono tělo, které je naplněno světlem, chápe všechny věci.“¹⁰

Toto je oním opravdovým lékem na duchovní nemoc. V přítomnosti světla temnota mizí.

Bůh nás však nebude nutit, abychom Jeho světlo přijali.

Pokud se postupně spokojíme s temnotou, naše srdce se nejspíše nezmění.

Aby došlo ke změně, je třeba aktivně pouštět světlo dovnitř.

Když jsem jako kapitán aerolinek létal napříč naší planetou jménem Země, vždy mě fascinovala krása a dokonalost Božího stvoření. Obzvláště silně na mě působí vztah mezi Zemí a Sluncem. Považuji to za skvělé názorné ponaučení týkající se existence temnoty a světla.

Jak všichni víme, každých 24 hodin se noc změní v den a den v noc.

Co je tedy noc?

Noc není nic jiného než stín.

Ani v té nejtemnější noci slunce nepřestává vyzařovat světlo. Září dál tak jasně jako vždy. Avšak polovina zeměkoule je v temnotě.

Temnotu způsobuje nepřítomnost světla.

Když se snese temná noc, nepropadáme zoufalství ani nemáme strach, že slunce přestalo svítit. Nepředpokládáme, že slunce již není na svém místě nebo že vyhaslo. Chápeme, že jsme ve stínu, že země se bude dál otáčet a že na nás sluneční paprsky nakonec znovu dopadnou.

Temnota není známkou toho, že neexistuje světlo. Většinou to zkrátka znamená, že nejsme na správném místě, abychom světlo obdrželi. Během nedávného zatmění Slunce se mnozí velmi snažili dostat uprostřed jasného a slunečného dne do úzkého pásma stínu, který na Zemi vrhal Měsíc.

Velmi podobným způsobem duchovní světlo dál září na všechna Boží stvoření. Satan bude vynakládat veškerou snahu na to, aby vytvořil stín nebo nás dostal do stínu, který si vytvoříme sami. Bude nás nutit, abychom si vytvořili vlastní zatmění; bude nás tlačit do temnoty své jeskyně.

Duchovní temnota může rozprostřít závoj zapomnění i kolem těch, kteří kdysi kráčeli ve světle a radovali se v Pánu. Nicméně i v okamžicích té největší temnoty Bůh slyší naše pokorné prosby, když se modlíme: „Věřím, Pane, spomoz nedověře mé.“¹¹

Za dnů Almových měli mnozí potíže přijmout duchovní věci, a „pro [jejich] nevíru“ do jejich duše nemohly vstoupit Boží světlo a pravda; „a srdce jejich bylo zatvrzelé“.¹²

Bratří, je na nás, abychom byli na tom správné místě, abychom viděli božské světlo a pravdu evangelia Ježíše Krista. I tehdy, když padne noc a svět nám připadá potemnělý, se můžeme rozhodnout kráčet v Kristově světle, dodržovat Jeho přikázání a odvážně svědčit o Jeho existenci a o Jeho vznešenosti.

Jakožto nositelé Božího kněžství a jakožto učedníci Ježíše Krista jste nositeli světla. Dělejte dál to, co bude Jeho božské světlo vyživovat. „Vyzdvihněte světlo sv铹³ a nechte ho svítit před lidmi – nikoli proto, aby viděli a obdivovali vás, ale „ať vidí skutky vaše dobré, a slaví Otce vašeho, kterýž jest v nebesích“.¹⁴

Drazí bratří, jste nástroji v rukou Páně s cílem přinést světlo a uzdravení duším dětí Nebeského Otce. Možná se necítíte způsobilí k tomu, abyste uzdravovali ty, kteří jsou duchovně nemocní – určitě o nic více, než je zaměstnanec pošty způsobilý pomoci někomu, kdo má revma. Možná sami čelíte duchovním těžkostem. Avšak Pán vás povolal. Dal vám pravomoc a zodpovědnost nabízet pomocnou ruku těm, kteří to potřebují. Obdařil vás svou posvátnou kněžskou mocí, abyste vnášeli světlo do temnoty a abyste pozvedali Boží děti a žehnali jim. Bůh znovuzřídil svou Církev a své drahocenné evangelium, „jež hojí zraněnou duši“.¹⁵ Připravil cestu, abyste dosáhli duchovního blaha, nalezli uzdravení ze stagnace a směřovali ke kypícímu duchovnímu zdraví.

Pokaždé, když v pokorné modlitbě obrátíte srdce k Bohu, zakusíte Jeho světlo. Pokaždé, když v písmech hledáte Jeho slovo a vůli, toto světlo září jasněji. Pokaždé, když si všimnete někoho potřebného a obětujete vlastní pohodlí, abyste s láskou nabídli pomocnou ruku, se toto světlo rozpíná a zvětšuje. Pokaždé, když zapudíte pokušení a rozhodnete se pro čistotu; pokaždé, když hledáte či nabízíte odpuštění; pokaždé, když odvážně svědčíte o pravdě, toto světlo vyhání temnotu a přitahuje druhé, kteří rovněž hledají světlo a pravdu.

Vzpomeňte si na své osobní zážitky, na okamžiky služby Bohu a bližním, kdy božské světlo ve vašem životě zářilo – ve svatém chrámu, u stolu se svátostí, v tichém okamžiku přemítání v modlitbě, na rodinném setkání nebo během vykonávání kněžské služby. Dělte se o tyto okamžiky s rodinou, s přáteli, a zvláště s naší mládeží, která hledá světlo. Je potřeba, aby od vás slyšeli, že díky tomuto světlu přichází naděje a uzdravení, a to i ve světě plném temnoty.

Kristovo světlo přináší naději, štěstí a uzdravení ze všech duchovních zranění či neduhů.¹⁶ Ti, kteří zažívají toto zušlechťující působení, se stávají nástroji v rukou Světla světa a mohou předávat světlo druhým.¹⁷ A pocítí to, co pocítil král Lamoni: „Toto světlo [naplnilo] jeho duši takovou radostí, poté, co oblak temnoty byl rozptýlen, že se v jeho duši [rozsvítilo] světlo věčného života.“¹⁸

Drazí bratří, drazí přátelé, je naším úkolem vyhledávat Pána, dokud v nás nebude jasně zářit Jeho světlo věčného života a dokud se naše svědectví nestane jistým a pevným i uprostřed temnoty.

Modlím se a žehnám vám, abyste byli úspěšní při naplňování svého určení jakožto nositelů kněžství Všemohoucího Boha a vždy byli radostnými nositeli Jeho nebeského světla. V posvátném jménu Ježíše Krista, našeho Mistra, amen.