Pane, ať se mi otevřou oči
Musíme se dívat na druhé očima Spasitele.
Lví král je známý animovaný film o africké savaně. Když lví král při záchraně svého syna umírá, mladý lví princ je přinucen odejít do vyhnanství, zatímco despotický vládce ničí rovnováhu života v savaně. Lví princ získává své království zpět díky pomoci učitele. Otevírají se mu oči a uvědomuje si nutnost rovnováhy ve velkém koloběhu života. Když se mladý lev připravuje na to, aby se stal králem, řídí se radou, aby se „díval dál, než kam dohlédne“.1
Evangelium nás učí dívat se dál, než kam dohlédneme, zatímco se učíme, jak se stát dědici všeho, co má Otec. Abychom se mohli dívat dál, než kam dohlédneme, musíme se dívat na druhé očima Spasitele. Síť evangelia je veliká a jsou v ní rozmanití lidé. Nikdy nedokážeme plně pochopit rozhodnutí a psychologické pohnutky druhých v našem světě, v církevních kongregacích, či dokonce ve své rodině, protože máme jen stěží ucelený obrázek toho, kdo jsou. Musíme se přenést přes rychlé úsudky a stereotypy a vnímat ze širší perspektivy, než jakou nám poskytují vlastní zkušenosti.
Mně osobně se otevřely oči, abych byl schopen „dívat se dál, než kam jsem dohlédl“, když jsem sloužil jako president misie. Na misii přijel mladý misionář, v jehož očích se zračily obavy. Když jsme se setkali při pohovoru, řekl sklíčeně: „Chci jet domů.“ Pomyslel jsem si: „To zvládneme.“ Vybídl jsem ho, aby usilovně pracoval a asi týden se ohledně toho modlil a pak mi zavolal. Za týden, téměř na minutu přesně, mi zavolal. Stále chtěl jet domů. Znovu jsem ho vybídl, aby se modlil, usilovně pracoval a zavolal mi za týden. Při našem dalším pohovoru se nic nezměnilo. Trval na tom, že chce jet domů.
Nechtěl jsem to dovolit. Začal jsem ho učit o posvátné povaze jeho povolání. Povzbuzoval jsem ho, aby zapomněl na sebe a šel pracovat.2 Ale bez ohledu na to, jaké rady jsem mu dal, svůj názor nezměnil. Nakonec mě napadlo, že možná nemám ucelený obrázek. A právě tehdy jsem pocítil vnuknutí položit mu otázku: „Starší, co je pro vás těžké?“ To, co řekl, mě zasáhlo u srdce: „Presidente Zwicku, já neumím číst.“
Moudré rady, které byly podle mě důležité a které si měl vyslechnout, se jeho potřeb vůbec netýkaly. Co od svého presidenta misie potřeboval nejvíce, bylo to, abych se přenesl přes svůj unáhlený úsudek a umožnil Duchu, aby mi pomohl pochopit, co měl tento starší skutečně na mysli. Potřeboval, abych ho viděl ve správných souvislostech a nabídl mu důvod k naději. Místo toho jsem se choval jako velké bourací závaží. Tento statečný starší se naučil číst a stal se velmi ryzím učedníkem Ježíše Krista. Otevřel mi oči, abych pochopil tato Pánova slova: „Člověk zajisté hledí na to, což jest před očima, ale Hospodin hledí k srdci.“ (1. Samuelova 16:7.)
Jak velké požehnání je to, když nám Duch Páně rozšíří náš zorný úhel! Pamatujete na proroka Elizea, který se probudil a zjistil, že jeho město je obklopeno syrským vojskem s koňmi a vozy? Jeho služebník byl vyděšený a ptal se ho, co budou proti takové přesile dělat. Elizeus mu řekl, aby se nestrachoval, a pronesl tato památná slova: „Neboj se, nebo mnohem více jich s námi jest, než s nimi.“ (2. Královská 6:16.) Služebník neměl tušení, o čem prorok mluví. Nedokázal vidět dál, než kam dohlédl. Elizeus ale viděl oddíly andělů připravených k bitvě za prorokův lid. A tak se modlil k Pánu, aby onomu mladíkovi otevřel oči, „a [on] viděl, a aj, hora ta plná koňů, a vozové ohniví okolo Elizea“. (2. Královská 6:17.)
Často se od druhých oddělujeme na základě svých odlišných náhledů. Cítíme se pohodlně mezi těmi, kteří myslí, mluví, oblékají se a jednají jako my, a nepohodlně mezi těmi, kteří pocházejí z jiných poměrů nebo prostředí. Nepocházíme ale ve skutečnosti všichni z různých zemí a nemluvíme různými jazyky? Nedíváme se na svět skrze nesmírná omezení plynoucí z osobních životních zkušeností? Neboť někteří vidí a mluví duchovníma očima, jako prorok Elizeus, a jiní vidí a komunikují skutečným zrakem, jako jsem to zažil já s negramotným misionářem.
Žijeme ve světě, který si zakládá na srovnávání, udílení nálepek a kritizování. Místo abychom se dívali objektivem sociálních sítí, je potřeba dívat se do nitra, na božské vlastnosti, na které si všichni činíme nárok. Tyto božské vlastnosti a tužby nelze přidat na Pinterest či Instagram.
Chceme-li druhé přijímat a mít je rádi, neznamená to, že musíme přijímat jejich názory. Pravda si očividně žádá naši největší oddanost, i když nikdy nemá být překážkou pro laskavé jednání. Mít druhé skutečně rád vyžaduje neustálou snahu přijímat jejich nejlepší úsilí, i když jejich životní zkušenosti a omezení nikdy nemusíme plně pochopit. Dívat se dál, než kam dohlédneme, vyžaduje, abychom se vědomě zaměřovali na Spasitele.
28. května 2016 byli 16tiletý Beau Richey a jeho kamarád Austin na rodinném ranči v Coloradu. Beau s Austinem nastoupili onoho dne do terénních vozidel a vydali se za dobrodružstvím. Nedojeli daleko, když se dostali do nebezpečné situace, při níž došlo k tragédii. Vozidlo, které řídil Beau, se náhle převrátilo a přimáčklo ho k zemi tíhou 180 kilogramů oceli. Když se k němu dostal jeho kamarád Austin, viděl, že Beau zápolí o život. Veškerou silou se snažil z něj vozidlo odvalit. Ale to se ani nepohnulo. Za Beaua se tedy pomodlil a zběsile se rozběhl pro pomoc. Konečně dorazili záchranáři, ale o pár hodin později Beau zemřel. Byl propuštěn z tohoto smrtelného života.
Poté přijeli jeho zarmoucení rodiče. Když stáli v nemocnici s Beauovým nejlepším kamarádem a se členy rodiny, vstoupil do místnosti policista a podal matce Beauův mobilní telefon. Když telefon vzala do ruky, ozval se hlasitý zvuk budíku. Podívala se na telefon a uviděla upozornění, které si Beau nastavil na každý den. Nahlas přečetla zprávu, kterou si její dospívající syn, jenž miloval zábavu a dobrodružství, nastavil jako každodenní připomínku. Zněla takto: „Pamatuj na to, aby byl dnes Ježíš Kristus ústředním bodem tvého života.“
To, že se Beau soustředil na Vykupitele, nezmenšilo zármutek jeho blízkých z jeho odchodu. Nicméně přináší to velkou naději a smysl jeho životu a jeho životním rozhodnutím. Umožňuje to jeho rodině a přátelům, aby se dívali dál, za zármutek z jeho předčasné smrti, k radostné realitě života příštího. Jak velké láskyplné milosrdenství se jeho rodičům dostalo, když mohli očima svého syna vidět to, čeho si nejvíce cenil!
Jako členové Církve máme dar v podobě osobních duchovních upozornění, která nás varují, když se díváme jen smrtelnýma očima a odvracíme zrak od spasení. Svátost je každotýdenní připomínkou, že se máme neustále zaměřovat na Ježíše Krista, abychom na Něj mohli vždy pamatovat a abychom mohli vždy mít Jeho Ducha, aby byl s námi. (Viz NaS 20:77.) Někdy však tyto připomínky a budíky ignorujeme. Je-li Ježíš Kristus ústředním bodem našeho života, otevře nám oči, abychom dokázali vidět ještě větší možnosti, než jaké bychom dokázali pochopit sami.
Dostal jsem zajímavý dopis o ochranném budíku, který zazvonil jedné věrné sestře. Vyprávěla mi, jak si ve snaze pomoci manželovi porozumět tomu, jak se ona cítí, začala v telefonu psát elektronický seznam, co z toho, co manžel udělal nebo řekl, ji iritovalo. Říkala si, že až nastane ta správná chvíle, bude mít písemný důkaz, který mu bude moci ukázat, a domnívala se, že ho to určitě přiměje k tomu, aby své chování změnil. Avšak jednou v neděli, když přijímala svátost a soustředila se na Usmíření Spasitele, si uvědomila, že zapisování negativních poznámek o manželovi od ní ve skutečnosti odhání Ducha a že to manžela beztak nezmění.
V srdci jí zazvonil duchovní budík, který jí řekl: „Nech to být, nech to všechno být. Smaž ty poznámky. Ničemu nepomohou.“ Pak napsala, cituji: „Chvíli mi trvalo klepnout na ‚vybrat vše‘ a ještě déle na ‚smazat‘. Ale když jsem to udělala, všechny negativní pocity se vytratily. Srdce se mi naplnilo láskou – láskou k manželovi a láskou k Pánu.“ Tak jako v případě Saula na cestě do Damašku se i její náhled změnil. Z očí jí spadly klapky pokřiveného nazírání.
Náš Spasitel často otevíral oči fyzicky i duchovně slepým lidem. Otevřeme-li oči vůči božské pravdě, doslova i obrazně, připraví nás to na to, abychom byli vyléčeni z krátkozrakosti spojené se smrtelností. Budeme-li věnovat pozornost duchovním „budíkům“, které nám signalizují, že je zapotřebí, abychom změnili směr své cesty nebo abychom vnímali z širší věčné perspektivy, splní se tím ono zaslíbení při svátosti, že budeme mít Jeho Ducha. To se stalo Josephu Smithovi a Oliveru Cowderymu v chrámu Kirtland, když je Ježíš Kristus učil působivým pravdám a slíbil, že „závoj“ mylného úsudku a omezení vyvěrajících ze smrtelnosti bude „sňat z mysli [jejich] a oči porozumění [jejich budou] otevřeny“. (NaS 110:1.)
Svědčím o tom, že skrze moc Ježíše Krista se stáváme schopnými dívat se duchovně dál, než kam dohlédneme v doslovném slova smyslu. Budeme-li na Něj pamatovat a budeme-li mít Jeho Ducha, budou oči našeho porozumění skutečně otevřeny. Pak se nám do srdce mocněji vštípí ona velkolepá skutečnost božskosti, jež je v každém z nás. Ve jménu Ježíše Krista, amen.