Chléb živý, který z nebe sestoupil

Ježíš den poté, co v Galileji zázračně nasytil pět tisíc lidí pouhými pěti ječnými chleby a dvěma rybičkami,¹ promluvil opět k lidem v Kafarnaum. Spasitel vytušil, že mnozí se ani tak nezajímají o Jeho učení jako spíše o to, aby byli znovu nasyceni.² Z toho důvodu se je snažil přesvědčit o nesmírně větší hodnotě pokrmu, „kterýž zůstává k životu věčnému, kterýž Syn člověka dá vám“.³ Ježíš prohlásil:

„Jáť jsem ten chléb života.

Otcové vaši jedli mannu na poušti, a zemřeli.

Totoť jest chléb ten s nebe sstupující. Kdož by koli jej jedl, nezemře.

Jáť jsem ten chléb živý, kterýž jsem s nebe sstoupil. Bude-li kdo jísti ten chléb, živ bude na věky. A chléb, kterýž já dám, tělo mé jest, kteréž já dám za život světa.“⁴

To, co měl Spasitel na mysli, Jeho posluchači, kteří Jeho slova brali jen doslovně, naprosto nepochopili. Se zděšením z této myšlenky se podivovali: „Kterak tento může nám dáti tělo jísti?“⁵ Ježíš pokračoval ve vysvětlování:

„Amen, amen pravím vám: Nebudete-li jísti těla Syna člověka a píti krve jeho, nemáte života v sobě.

Kdož jí mé tělo a pije mou krev, máť život věčný, a jáť jej vzkřísím v nejposlednější den.

Nebo tělo mé právě jest pokrm, a krev má právě jest nápoj.“⁶

Poté popsal hluboký význam svého přirovnání:

„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm.

Jakož mne poslal ten živý Otec, a já živ jsem skrze Otce, tak kdož jí mne, i on živ bude skrze mne.“⁷

Jeho posluchači přesto nechápali, co Ježíš říká, a „mnozí … slyševše to, řekli: Tvrdáť jest tato řeč. Kdo ji může slyšeti? … A [od té doby] mnozí z učedlníků jeho odešli zpět, a nechodili s ním více.“⁸

Jíst Jeho tělo a pít Jeho krev je pozoruhodným vyjádřením toho, jak zcela musíme Spasitele přijmout do svého života – do své bytosti – abychom s Ním byli zajedno. Jak toto nastane?

Zaprvé – musíme porozumět tomu, že Ježíš obětováním svého těla a krve usmířil naše hříchy a překonal smrt – jak fyzickou, tak duchovní.⁹ Je tedy zřejmé, že Jeho tělo přijímáme a Jeho krev pijeme tehdy, když od Něj přijímáme moc a požehnání plynoucí z Jeho Usmíření.

Nauka Kristova prohlašuje, co musíme dělat, abychom mohli obdržet smírnou milost. Musíme věřit a mít víru v Krista, činit pokání, dát se pokřtít a obdržet Ducha Svatého „a pak přichází odpuštění hříchů vašich ohněm a Duchem Svatým“.¹⁰ Toto je ta brána – náš přístup ke Spasitelově smírné milosti a k těsné a úzké cestě vedoucí do Jeho království.

„Pročež, budete-li se [na této cestě] tlačiti kupředu, hodujíce na slově Kristově, a vytrváte-li do konce, vizte, tak praví Otec: Budete míti život věčný. …

Vizte, toto je nauka Kristova a jediná a pravá nauka Otce i Syna i Ducha Svatého, což jest jeden Bůh bez konce.“¹¹

Je nádherné přemítat o symbolice svátosti večeře Páně. Chléb a voda představují tělo a krev Toho, kdo je Chléb života a Živá voda,¹² což nám jímavě připomíná cenu, kterou za naše vykoupení zaplatil. Když se láme chléb, připomínáme si rozdrásané tělo Spasitele. Starší Dallin H. Oaks jednou poznamenal, že „vzhledem k tomu, že se chléb naláme a roztrhá, je každý jeho kousek jedinečný podobně jako jsou jedineční lidé, kteří chléb přijímají. My všichni máme různé hříchy, z nichž musíme činit pokání. My všichni máme různou potřebu být posíleni skrze Usmíření Pána Ježíše Krista, kterého si při tomto obřadu připomínáme.“¹³ Když pijeme vodu, myslíme na krev, kterou prolil v Getsemanech a na kříži, a na její posvěcující moc.¹⁴ S vědomím toho, že „žádná nečistá věc nemůže vejíti do království jeho“ se zavazujeme, že budeme patřit mezi ty, „kteří omyli šat svůj [ve Spasitelově] krvi … pro svou víru a pokání ze všech hříchů svých, a pro věrnost svou do konce“.¹⁵

Mluvil jsem o přijímání Spasitelovy smírné milosti, která nám odnímá hříchy a poskvrnění od oněch hříchů v nás. Avšak symbolické pojídání Jeho těla a pití Jeho krve má ještě další význam – totiž osvojit si ve svém nitru vlastnosti a charakter Krista, odložit přirozeného člověka a stát se Svatým „skrze usmíření Krista Pána“.¹⁶ Když každý týden přijímáme chléb a vodu svátosti, bylo by dobré se zamyslet, jak zcela a bezvýhradně musíme začlenit Jeho charakter a způsob Jeho bezhříšného života do života svého a do své bytosti. Ježíš by nemohl usmířit hříchy ostatních, kdyby On sám nebyl bez hříchu. Vzhledem k tomu, že spravedlnost si na Něj nemohla činit žádný nárok, mohl se za nás obětovat, aby spravedlnost uspokojil, a poté nabízet milosrdenství. Když pamatujeme na Jeho smírnou oběť a ctíme ji, máme rovněž rozjímat o Jeho bezhříšném životě.

K tomu je zapotřebí se z naší strany intenzivně snažit. Nemůžeme se spokojit s tím, že zůstaneme takovými, jakými jsme, ale musíme se neustále posouvat k míře postavy plnosti Kristovy.¹⁷ Podobně jako otec krále Lamoniho v Knize Mormonově musíme být ochotni vzdát se všech svých hříchů¹⁸ a zaměřovat se na to, co od nás Pán očekává – jednotlivě i společně.

Nedávno mi jeden můj přítel vyprávěl zážitek, který se mu přihodil, když sloužil jako president misie. Prodělal operaci, po níž se musel několik týdnů zotavovat. Během rekonvalescence věnoval čas bádání v písmech. Když jednou odpoledne přemítal o Spasitelových slovech v 27. kapitole 3. Nefiho, usnul. Následně vzpomínal:

„Měl jsem sen, v němž se mi naskytl živý a panoramatický pohled na můj život. Byly mi ukázány mé hříchy, chybná rozhodnutí, okamžiky, … kdy jsem se choval k druhým netrpělivě, a také situace, kdy jsem opomněl něco dobrého říci nebo udělat. … Souhrnný … [náhled na] můj život mi byl ukázán v pouhých několika minutách, ale připadalo mi, že to trvá mnohem déle. Se zděšením jsem se probudil a … ihned jsem u postele poklekl a začal se modlit, abych prosil o odpuštění, přičemž jsem vylil pocity svého srdce tak jako nikdy předtím.

Před tímto snem jsem netušil, že [mám] tak moc zapotřebí činit pokání. Mé chyby a slabosti mi najednou přišly tak jasné, že mi propast mezi tím, kým jsem, a svatostí a dobrotivostí Boha připadala velká [jako] miliony mil. V modlitbě onoho odpoledne jsem celým svým srdcem vyjádřil nejhlubší vděčnost Nebeskému Otci a Spasiteli za to, co pro mě dělají, a za vztahy s manželkou a dětmi, kterých si tolik vážím. Zatímco jsem byl ještě na kolenou, pociťoval jsem nesmírně hmatatelně také Boží lásku a milosrdenství, i když jsem se cítil velmi nehoden. …

Mohu potvrdit, že od onoho dne již nejsem takový jako dřív. … Srdce se mi změnilo. … Výsledkem je to, že jsem si vypěstoval větší empatii vůči ostatním, s větší schopností milovat spojenou s pocitem naléhavosti ohledně kázání evangelia. … Dokáži se ztotožnit s poselstvími víry, naděje a daru pokání, která se nacházejí v Knize Mormonově, [jako] nikdy předtím.“¹⁹

Je důležité si uvědomit, že toto živě názorné zjevení o hříších a nedokonalostech, které tento dobrý muž obdržel, ho nesklíčilo ani ho nevedlo k zoufalství. Ano, pocítil určitý šok a výčitky. Pocítil intenzivně, že potřebuje činit pokání. Byl pokořen, ale přesto pociťoval vděčnost, pokoj a naději – skutečnou naději – díky Ježíši Kristu, který je „ten chléb živý, kterýž … s nebe sstoupil“.²⁰

Můj přítel mluvil o propasti, kterou ve svém snu viděl mezi svým životem a svatostí Boží. Svatost je to správné slovo. Jíst Kristovo tělo a pít Jeho krev znamená usilovat o svatost. Bůh přikazuje: „Svatí buďte, nebo já svatý jsem.“²¹

Enoch nás vyzval: „Uč[te] tomu děti své, že všichni lidé, všude, musejí činiti pokání, jinak nemohou nikterak zděditi království Boží, neboť žádná nečistá věc tam nemůže přebývati, nebo přebývati v přítomnosti jeho; neboť, v jazyce Adamově, Muž Svatosti je jméno jeho, a jméno jeho Jednorozeného je Syn Muže, a to Ježíš Kristus.“²² Jako chlapec jsem přemýšlel o tom, proč je v Novém zákoně Ježíš často označován (a dokonce se sám označuje) jako Syn člověka, když je ve skutečnosti Syn Boží, ale Enochova slova objasňují, že toto označení je vlastně uznáním Jeho božskosti a svatosti – On je Syn Muže Svatosti, Boha Otce.

Pokud toužíme přebývat s Kristem a umožnit Mu, aby přebýval v nás,²³ pak musíme usilovat o svatost, a to jak v těle, tak na duchu.²⁴ Usilujeme o ni v chrámu, na němž jsou uvedena slova „Svatost Pánu“. Usilujeme o ni v manželství, v rodině a doma. Usilujeme o ni každý týden, když se radujeme v Pánově svatém dni.²⁵ Usilujeme o ni i v maličkostech každodenního života – v řeči, v oblékání, v myšlenkách. President Thomas S. Monson řekl: „Jsme výsledkem všeho, co čteme; všeho, co sledujeme; všeho, co posloucháme, a všeho, na co myslíme.“²⁶ Usilujeme o svatost tím, že na sebe každý den bereme svůj kříž.²⁷

Sestra Carol F. McConkieová poznamenala: „Rozlišujeme celou řadu zkoušek, pokušení a soužení, jež nás mohou odvést od všeho, co je před Bohem ctnostné a chvályhodné. Avšak … naše zážitky ve smrtelnosti nám dávají příležitost zvolit si svatost. Tím, co nás posvěcuje a činí svatými, jsou nejčastěji oběti, které přinášíme v rámci dodržování svých smluv.“²⁸ A já bych k těmto přinášeným obětem přidal i službu, kterou poskytujeme.

Víme, že „když [jsme] ve službě bližních svých, [jsme] pouze ve službě svého Boha“.²⁹ A Pán nám připomíná, že takováto služba je ústředním bodem Jeho života a charakteru: „Nebo i Syn člověka nepřišel, aby mu sloužili, ale aby sloužil, a aby dal duši svou na vykoupení za mnohé.“³⁰ President Marion G. Romney moudře vysvětlil: „Služba není něco, co zde na zemi musíme přetrpět, abychom mohli získat právo žít v celestiálním království. Služba je právě tím základním prvkem, z něhož je vytvořen oslavený život v celestiálním království.“³¹

Zachariáš prorokoval, že v době Pánovy mileniální vlády budou mít i zvonky na koních na sobě nápis: „Svatost Pánu.“³² V tomto duchu pionýrští Svatí v těchto údolích přidávali tuto připomínku – „svatost Pánu“ – na zdánlivě běžné či světské věci, a rovněž na ty, které bezprostředněji souvisely s praktikováním náboženství. Tato slova byla vytištěna na kalíšcích a podnosech pro svátost, na osvědčeních o vysvěcení sedmdesátníků i na standartě Pomocného sdružení. „Svatost Pánu“ se také objevilo nad výkladními skříněmi obchodního domu ZCMI neboli Družstevní obchodní instituce Sionu. Nacházelo se na hlavě kladiva i na bubnu. Slova „svatost Pánu“ byla odlita na kovových dveřních knoflících v domě presidenta Brighama Younga. Tyto odkazy na svatost na zdánlivě neobvyklých či nečekaných místech se mohou zdát nepatřičné, ale ukazují, jak všudypřítomný a stálý zájem o svatost je zapotřebí mít.

Přijímat Spasitelovo tělo a pít Jeho krev znamená odstranit z našeho života cokoli, co není v souladu s křesťanským charakterem, a přijmout Kristovy vlastnosti za své. Toto je širší význam pokání – nejen se odvrátit od minulých hříchů, ale i obrátit „své srdce a vůli k Bohu“³³ a jít kupředu. Tak jako se to stalo mému příteli ve zjevení, které obdržel ve snu, Bůh nám ukáže naše nedokonalosti a poklesky, ale také nám pomůže přeměnit slabé stránky v silné.³⁴ Pokud se upřímně zeptáme: „Čehož mi se ještě nedostává?“,³⁵ Bůh nás nenechá hádat, ale s láskou nám v zájmu našeho štěstí odpoví. A dodá nám naději.

Jedná se o náročné úsilí, a kdybychom se měli snažit dosáhnout svatosti jen sami, vzbuzovalo by to v nás nesmírné obavy. Vznešenou pravdou však je, že sami nejsme. Máme lásku Boží, milost Kristovu, útěchu a vedení Svatého Ducha a společenství a podporu spolubližních Svatých v těle Kristově. Nebuďme spokojeni s tím, kde jsme, ale ani neztrácejme odvahu. Jedna prostá, ale hloubavá náboženská píseň nás vybízí:

Svědčím o Ježíši Kristu, onom chlebu živém, který sestoupil z nebe,³⁷ a o tom, že „kdož jí [Jeho] tělo a pije [Jeho] krev, máť život věčný“,³⁸ ve jménu Ježíše Krista, amen.