Ještě jeden den

Mým přátelům se před několika lety narodil krásný chlapeček jménem Brigham. Lékaři u Brighama zjistili vzácné onemocnění zvané Hunterův syndrom, což naneštěstí znamenalo, že Brighamův život bude krátký. Jednoho dne, když Brigham se svou rodinou navštívil chrámový pozemek, jasně vyslovil určitá slova; dvakrát řekl: „Ještě jeden den.“ Hned další den Brigham zemřel.

Několikrát jsem navštívil Brighamův hrob a pokaždé, když tam jsem, se zamýšlím nad slovy „ještě jeden den“. Říkám si, co by znamenalo a jak by ovlivnilo můj život, kdybych věděl, že budu žít již jen jeden den. Jak bych se choval ke své manželce, svým dětem a druhým? Jak bych byl trpělivý a zdvořilý? Jak bych pečoval o své tělo? Jak horlivě bych se modlil a studoval písma? Domnívám se, že tak či onak si každý z nás jednou uvědomí, že nám zbývá takříkajíc „ještě jeden den“ – kdy si uvědomíme, že čas, který máme, musíme využívat moudře.

Ve Starém zákoně čteme o Ezechiášovi, judském králi. Prorok Izaiáš oznámil Ezechiášovi, že jeho život je u konce. Když Ezechiáš uslyšel prorokova slova, začal se modlit, prosit a žalostně plakat. Při oné příležitosti prodloužil Bůh Ezechiášovi život o patnáct let. (Viz Izaiáš 38:1–5.)

Kdyby nám bylo řečeno, že budeme žít již jen krátce, i my bychom možná prosili o více času ve jménu toho, co jsme bývali měli udělat nebo co jsme bývali měli udělat jinak.

Bez ohledu na to, kolik času se Pán ve své moudrosti rozhodne každému z nás udělit, můžeme si být jisti jedním – všichni žijeme „dnes“ a klíčem k tomu, aby tento den byl úspěšný, je naše ochota přinášet oběti.

Pán řekl: „Vizte, nyní se nazývá dneškem až do příchodu Syna Muže, a vpravdě, je to den oběti.“ (NaS 64:23; zvýraznění přidáno.)

Anglické slovo sacrifice (oběť) pochází z latinských slov sacer, což znamená „posvátný“, a facere, což znamená „učinit“ – neboli jinými slovy: učinit něco posvátným, přinést něčemu čest.

„Oběť přinese nebeské dary.“ („Chvála buď muži“, Náboženské písně, č. 16.)

Jak přinášení obětí učiní naše dny smysluplnými a požehnanými?

Zaprvé – osobní oběti nás posilují a činí to, pro co jsme něco obětovali, hodnotným.

O postní neděli před několika lety se k řečnickému pultu přišla podělit o své svědectví starší žena. Žila ve městě Iquitos, které je v peruánské části amazonského deštného pralesa. Řekla, že už při křtu si dala za cíl přijmout obřady chrámu v peruánské Limě. Věrně platila plný desátek a roky ze svého skrovného příjmu šetřila.

Svou radost z toho, že byla v chrámu a přijala v něm posvátné obřady, vyjádřila těmito slovy: „Dnes mohu říci, že se konečně cítím připravena projít závojem. Jsem ta nejšťastnější žena na světě; nemáte ponětí, jak dlouho jsem šetřila, abych chrám navštívila, a po sedmi dnech strávených na řece a osmnácti hodinách v autobuse jsem konečně stanula v domě Páně. Když jsem toto posvátné místo opouštěla, řekla jsem si, že po vší oběti, kterou jsem musela přinést, abych se do chrámu dostala, ničemu nedovolím přimět mě, abych své smlouvy brala na lehkou váhu; vše by přišlo nazmar. Je to velmi závažný závazek!“

Od této úžasné sestry jsem se naučil, že osobní oběť je nedocenitelnou silou, která řídí naše rozhodování a naši odhodlanost. Osobní oběť řídí naše jednání, závazky a smlouvy a dodává smysl posvátným věcem.

Zadruhé – z obětí, které přinášíme pro druhé a které druzí přinášejí pro nás, vyplývají požehnání pro všechny.

Když jsem studoval stomatologii, finanční vyhlídky místní ekonomiky nebyly příliš povzbudivé. Inflace ze dne na den dramaticky snížila hodnotu naší měny.

Vzpomínám na rok, kdy jsem se měl zapsat do praxe ve stomatochirurgii; před zapsáním do semestru jsem měl mít všechno potřebné chirurgické vybavení. Rodiče našetřili potřebnou částku. Jednoho večera se však stalo něco nečekaného. Šli jsme vybavení koupit a zjistili jsme, že částka, kterou jsme našetřili na veškeré vybavení, nyní postačovala pouze na zakoupení jedné chirurgické pinzety – a ničeho dalšího. Vrátili jsme se domů s prázdnýma rukama a s těžkým srdcem z pomyšlení, že tento semestr na univerzitu nenastoupím. Maminka však znenadání řekla: „Taylore, pojď se mnou; pojďme ven.“

Šli jsme do středu města, kde bylo mnoho obchodů, které vykupovaly a prodávaly šperky. Když jsme do jednoho z nich vešli, maminka vytáhla z kabelky malý modrý sametový sáček, ve kterém byl krásný zlatý náramek s věnováním: „Drahé dceři od tatínka.“ Byl to náramek, který jí kdysi dědeček dal k narozeninám. Poté ho přímo před mýma očima prodala.

Když dostala peníze, řekla mi: „Pokud jsem si něčím jistá, tak je to to, že budeš zubařem. Jdi a kup si všechno vybavení, které potřebuješ.“ Jistě si dokážete představit, jakým studentem jsem se od té chvíle stal. Chtěl jsem ukončit svá studia co nejdříve a být nejlepší, protože jsem si byl vědom toho, jak velkou oběť maminka přinesla.

Poznal jsem, že oběti, které za nás naši blízcí přinášejí, nás osvěžují jako chladivá voda uprostřed pouště. Takové oběti přinášejí naději a motivaci.

Zatřetí – jakákoli oběť, kterou přineseme, je ve srovnání s obětí Syna Božího malá.

Jakou hodnotu má třeba i drahocenný zlatý náramek ve srovnání s obětí samotného Syna Božího? Jak můžeme projevit úctu vůči této nekonečné oběti? Každý den můžeme být vděční za to, že můžeme žít ještě jeden den, a být věrní. Amulek učil: „Ano, chtěl bych, abyste vyšli a nezatvrzovali již déle srdce své; neboť vizte, nyní je doba a den spasení vašeho; a tudíž, budete-li činiti pokání a nebudete-li zatvrzovati srdce své, veliký plán vykoupení se pro vás bude ihned uskutečňovati.“ (Alma 34:31.) Neboli jinými slovy, pokud Pánu obětujeme zlomené srdce a zkroušeného ducha, ihned se v našem životě projeví požehnání velikého plánu štěstí.

Plán vykoupení je uskutečnitelný díky oběti Ježíše Krista. Jak On sám řekl, tato oběť „[způsobila] mně, dokonce Bohu, největšímu ze všech, že jsem se chvěl bolestí a krvácel v každém póru a trpěl v těle i v duchu – a přál jsem si, abych nemusel píti ten hořký kalich a mohl se stáhnouti“. (NaS 19:18.)

A právě díky této oběti můžeme po dokončení procesu upřímného pokání pocítit, jak je břímě našich chyb a hříchů sňato. Vinu, stud, bolest, zármutek a pohlížení na sebe spatra nahrazuje čisté svědomí, štěstí, radost a naděje.

Když zároveň projevujeme úctu Jeho oběti a jsme za ni vděční, můžeme ve velké míře obdržet i silnou touhu stát se lepšími dětmi Božími, vyvarovat se hříchu a dodržovat své smlouvy jako nikdy předtím.

Poté, podobně jako Enos, když obdržel odpuštění svých hříchů, budeme i my sami pociťovat touhu obětovat se a usilovat o blaho svých bratrů a sester. (Viz Enos 1:9.) A každý „ještě jeden den“ budeme stále ochotněji následovat výzvu, kterou nám dal president Howard W. Hunter, když řekl: „Urovnejte spory. Vyhledejte zapomenutého přítele. Rozptylte nedůvěru a nahraďte ji důvěrou. … Poskytněte jemnou odpověď. Povzbuďte mládež. Projevte svou oddanost slovem i skutkem. Dodržte slib. Zřekněte se záště. Odpusťte nepříteli. Omluvte se. Snažte se pochopit. Přezkoumejte své nároky na druhé. Myslete nejprve na druhého. Buďte laskaví. Buďte jemní. Trochu více se smějte. Vyjadřujte vděčnost. Přivítejte neznámého člověka. Potěšte srdce dítěte. … Vyjádřete lásku a potom ji vyjádřete znovu.“ (Učení presidentů Církve: Howard W. Hunter [2015], 31–32; upraveno podle „What We Think Christmas Is“, McCall’s, Dec. 1959, 82–83.)

Kéž své dny naplňujeme podněty a silou, jež získáme z osobních obětí a z obětí, které činíme pro druhé nebo přijímáme od druhých. A zvláště, kéž se těšíme z pokoje a radosti, jež nám nabízí oběť Jednorozeného; ano, z onoho pokoje, který je zmíněn, když čteme, že Adam padl, aby lidé mohli být, a lidé jsou – vy jste – abyste mohli mít radost. (Viz 2. Nefi 2:25.) Tato radost je opravdová radost, kterou můžeme získat pouze a jedině z oběti a Usmíření Spasitele Ježíše Krista.

Modlím se o to, abychom Ho následovali, věřili v Něho a milovali Ho a abychom pociťovali lásku, kterou projevil svou obětí, pokaždé když dostaneme příležitost prožít ještě jeden den. Ve jménu Ježíše Krista, amen.