Moci kněžství

Melchisedechovo kněžství je božská pravomoc, kterou Bůh deleguje, aby dovršil své dílo „uskutečniti … věčný život člověka“ (Mojžíš 1:39). V roce 1829 toto kněžství předali Josephu Smithovi a Oliveru Cowderymu Spasitelovi apoštolové Petr, Jakub a Jan. (Viz NaS 27:12.) Kněžství posvátnější a mocnější, než jsme schopni popsat.

Klíče kněžství představují moci řídit používání kněžské pravomoci. Když tudíž apoštolové udělili Josephovi a Oliverovi Melchisedechovo kněžství, předali jim také klíče, aby mohli používání tohoto kněžství řídit. (Viz NaS 27:12–13.) Ne všechny klíče jim však byly předány v oné době. Klíče a znalosti ve své celistvosti, které jsou nezbytné pro tuto „dispensaci plnosti časů“ (NaS 128:18), jsou udíleny „řádku za řádkou“ (verš 21). Další klíče byly předány v chrámu Kirtland o sedm let později. (Viz NaS 110:11–16.) Tyto klíče byly předány kvůli tomu, aby řídily kněžskou pravomoc ve vykonávání dalších zodpovědností, které byly v oné době dány – například křty za mrtvé.

Melchisedechovo kněžství není společenské postavení ani označení. Je to božská moc, která je nám svěřena, abychom ji používali ku prospěchu Božího díla pro Jeho děti. Vždy máme pamatovat na to, že muži, kteří jsou nositeli kněžství, nejsou oním „kněžstvím“. Není správné mluvit o „kněžství a ženách“. Měli bychom mluvit o „nositelích kněžství a ženách“.

Zamysleme se nyní nad tím, co Pán Ježíš Kristus od těch, kteří jsou nositeli Jeho kněžství, očekává – jak máme přivádět duše k Němu.

President Joseph F. Smith učil: „Pravdivě bylo řečeno, že Církev je dokonale zorganizována. Jedinou potíží je, že tyto organizace si nejsou plně vědomy závazku, který na nich spočívá. Když si důkladně uvědomí požadavky, jež jsou na ně kladeny, budou věrněji plnit své povinnosti a dílo Páně bude mnohem silnější, mocnější a bude mít ve světě větší vliv.“¹

President Smith také upozornil na toto:

„Bohem daná označení úcty … spojená s několika úřady ve Svatém kněžství a v jeho řádech nemají být používána jako označení vymyšlená člověkem, ani nemají být za taková považována; nejsou pro ozdobu ani nevyjadřují mistrovství, ale spíše pověření k pokorné službě na díle toho Mistra, o němž vyznáváme, že Mu sloužíme. …

Pracujeme pro spasení duší a máme si uvědomovat, že toto je největší povinnost, která na nás spočívá. Proto máme pociťovat ochotu obětovat vše, bude-li to třeba, pro lásku Boží, spasení lidí a triumf království Božího na zemi.“²

V Pánově Církvi mají úřady v Melchisedechově kněžství různé funkce. V Nauce a smlouvách se mluví o tom, že vysocí kněží jsou „stálými presidenty neboli služebníky různých kůlů do široka rozptýlených“. (NaS 124:134.) O starších se píše, že mají být „stálými služebníky církve [Pánovy]“. (NaS 124:137.) A zde jsou další body nauky týkající se těchto rozdílných funkcí.

Vysoký kněz úřaduje v duchovních věcech a spravuje je. (Viz NaS 107:10, 12.) President Joseph F. Smith také učil, že „vzhledem k tomu, že byl vysvěcen vysokým knězem, [má] se cítit povinen … být příkladem pro starší i mladé, který je hoden následování, a má se stavět do pozice učitele spravedlivosti, nikoli jen slovem, ale zvláště příkladem – má být pro mladší přínosem díky zkušenostem svého věku, a díky tomu se osobně stát mocným vlivem uprostřed společenství, v němž přebývá“.³

Pokud jde o povinnosti staršího, starší Bruce R. McConkie z Kvora Dvanácti učil: „Starší je služebník Pána Ježíše Krista. … Je pověřen zastávat místo svého Mistra a konat v Jeho zastoupení … a sloužit svým bližním. Je Pánovým zmocněncem.“⁴

Starší McConkie kritizoval postoj vyjadřovaný slovy, že člověk je „pouhým starším“. „Každý starší v Církvi je nositelem téhož kněžství, jako má president Církve …,“ řekl. „Kdo je to starší? Je to pastýř, pastýř sloužící ve stádě Dobrého pastýře.“⁵

V této důležité funkci sloužit ve stádě Dobrého pastýře není rozdílu mezi úřady vysokého kněze a staršího v Melchisedechově kněžství. Ve známém 107. oddíle Nauky a smluv Pán prohlašuje: „Vysocí kněží podle řádu kněžství Melchisedechova mají právo úřadovati ve svém vlastním postavení pod vedením předsednictva při řízení duchovních věcí a také v úřadu staršího [nebo v úřadech v Aronově kněžství].“ (NaS 107:10; viz také verš 12.)

Nejdůležitější zásadou pro všechny nositele kněžství je ta, které učil prorok Jákob z Knihy Mormonovy. Poté, co byli se svým bratrem Jozefem vysvěceni jako kněží a učitelé lidu, Jákob prohlásil: „A zvelebovali jsme svůj úřad v zájmu Pána berouce na sebe zodpovědnost a berouce hříchy lidí na svou vlastní hlavu, jestliže bychom je neučili se vší pílí slovu Božímu.“ (Jákob 1:19.)

Bratří, naše zodpovědnosti, jakožto nositelů kněžství, jsou závažné. Jiným organizacím mohou stačit světská měřítka výkonnosti při předávání informací a vykonávání jejich různých funkcí. Ale my, kteří jsme nositeli kněžství Božího, máme božskou moc, která dokonce řídí vstup do celestiálního království Božího. Máme cíl a zodpovědnost, jež Pán definoval v předmluvě k Nauce a smlouvám, jejíž slova zjevil. Máme hlásat světu:

„Aby každý člověk mohl mluviti ve jménu Boha Pána, samotného Spasitele světa;

Aby také víra mohla růsti na zemi;

Aby má věčná smlouva mohla býti utvrzena;

Aby plnost evangelia mého mohla býti hlásána slabými a prostými do končin světa.“ (NaS 1:20–23.)

Abychom toto božské pověření naplnili, musíme být věrní ve zvelebování svých kněžských povolání a zodpovědností. (Viz NaS 84:33.) President Harold B. Lee vysvětlil, co znamená zvelebovat kněžství: „Když se člověk stává nositelem kněžství, stává se Pánovým zmocněncem. Na své povolání má hledět tak, jako kdyby plnil úkoly přímo od Pána. To je to, co znamená zvelebovat kněžství.“⁶

A tak, bratří, pokud by vás měl sám Pán požádat, abyste pomohli jednomu z Jeho synů či dcer – což skrze své služebníky činí – udělali byste to? A pokud byste to udělali, jednali byste jako Jeho zmocněnci, kteří plní „úkoly přímo od Pána“, a spoléhali byste se na Jeho slíbenou pomoc?

President Lee dále učil o zvelebování kněžství: „Když nad něčím podržíte zvětšovací sklo, jeví se daná věc větší, než jak byste ji viděli prostým okem; takto funguje zvětšovací sklo. A tedy, … jestliže někdo zvelebuje své kněžství – neboli způsobuje, že kněžství je větší, než jak si zprvu myslel, a důležitější, než si myslel kdokoli jiný – takto zvelebujete své kněžství.“⁷

Uvedu příklad nositele kněžství, který zveleboval svou kněžskou zodpovědnost. Vyprávěl mi ho starší Jeffrey D. Erekson, můj společník na jedné konferenci kůlu v Idahu. Jeffrey byl jako mladý ženatý starší velmi chudý a měl pocit, že nedokáže dostudovat poslední rok na vysoké škole, a tak se rozhodl ze školy odejít a přijmout lákavou pracovní nabídku. O několik dnů později se u něho doma zastavil jeho president kvora starších. „Rozumíš významu klíčů kněžství, kterých jsem držitelem?“ zeptal se president kvora starších. Když Jeffrey odpověděl, že ano, president kvora mu vyprávěl, že od chvíle, kdy se doslechl o jeho záměru vysokou školu opustit, ho Pán během bezesných nocí trápil a nutil, aby předal Jeffreymu toto poselství: „Jakožto tvůj president kvora starších ti předávám radu, abys z vysoké školy neodcházel. Toto je poselství od Pána pro tebe.“ Jeffrey na škole zůstal. O řadu let později, když byl úspěšným podnikatelem, jsem se s ním setkal a slyšel jsem, jak říká nositelům kněžství: „Tato [rada] mi zcela změnila život.“

Jeden nositel kněžství zveleboval své kněžství a povolání, a díky tomu zcela změnil život jinému dítěti Božímu.

Až dosud jsem mluvil o funkcích kněžství v Církvi. Nyní budu mluvit o kněžství v rodině. Začnu klíči. Zásada, že kněžskou pravomoc lze používat pouze pod vedením toho, kdo pro toto používání drží klíče, je podstatná v Církvi, ale netýká se používání kněžské pravomoci v rodině.⁸ Otec, který je nositelem kněžství, předsedá ve své rodině skrze pravomoc kněžství, jehož je nositelem. Nepotřebuje vedení či schválení od někoho s kněžskými klíči, aby mohl udílet rady členům své rodiny, konat rodinná setkání, dávat kněžská požehnání manželce a dětem nebo udílet požehnání pro uzdravení členům rodiny či ostatním.

Obrázek

Rodina společně studuje

Pokud by otcové zvelebovali kněžství ve své rodině, podpořilo by to poslání Církve ve stejné míře jako cokoli jiného, čemu by se mohli věnovat. Otcové, kteří jsou držiteli Melchisedechova kněžství, mají dodržovat přikázání, aby měli moc kněžství a mohli dávat požehnání členům své rodiny. Otcové mají také pěstovat láskyplné rodinné vztahy, aby rodinní příslušníci chtěli žádat svého otce o požehnání. A rodiče mají podporovat častější udílení kněžských požehnání v rodině.

Obrázek

Kněžské požehnání

Otcové, pracujte jako rovnocenní partneři své manželky, jak tomu učí prohlášení o rodině.⁹ A otcové, když máte tuto výsadu používat moc a vliv své kněžské pravomoci, čiňte tak s „přesvědčováním, shovívavostí, jemností a mírností a láskou nepředstíranou“ (NaS 121:41). Toto vysoké měřítko pro používání kněžské pravomoci je nanejvýš důležité právě v rodině. President Harold B. Lee dal krátce poté, co se stal presidentem Církve, toto zaslíbení: „Nikdy není moc kněžství, kterou máte, úžasnější než tehdy, když se v rodině vyskytne nějaká krize, závažná nemoc nebo když je nutné učinit nějaké důležité rozhodnutí. … V moci kněžství, což je moc Všemohoucího Boha, je obsažena moc vykonávat zázraky, pokud si to Pán přeje, ale abychom mohli toto kněžství používat, musíme toho být hodni. Nerozumět této zásadě znamená neobdržet požehnání plynoucí z možnosti být nositelem tohoto velikého kněžství.“¹⁰

Milovaní bratří, zvelebování svatého kněžství, jehož jste nositeli, je životně důležité pro dílo Páně ve vaší rodině i ve vašich církevních povoláních.

Svědčím o Pánu, jehož toto kněžství je. Skrze Jeho smírné utrpení a oběť a vzkříšení je všem mužům a ženám dáno ujištění o nesmrtelnosti a příležitost obdržet věčný život. Nechť je každý z nás věrný a pilný v konání svých povinností v tomto velikém díle Boha, našeho Věčného Otce. Ve jménu Ježíše Krista, amen.