Očištěni skrze pokání

Pokání začíná u našeho Spasitele, a je to radost, nikoli břímě. Na loňském Vánočním zasvěcujícím shromáždění president Nelson učil: „Opravdové pokání není jednorázová událost. Je to nikdy nekončící výsada. Je zcela zásadní pro náš pokrok a pro to, abychom mohli mít čisté svědomí, klid a radost.“³

Některé z nejvýznamnějších nauk na téma pokání se nacházejí v Almově kázání v Knize Mormonově určeném členům Církve, které později popsal jako ty, kteří byli ve stavu „veliké nevíry“, „povýšeni v pýše“ a kteří v srdci lpěli „na bohatství a na marných věcech světa“. (Alma 7:6.) Každý člen této znovuzřízené Církve se může z Almova inspirovaného učení mnohému naučit.

Začínáme vírou v Ježíše Krista, protože „to je ten, kdo přijde, aby sňal hříchy světa“. (Alma 5:48.) Musíme činit pokání, protože, jak Alma učil, „nebudete-li činiti pokání, nemůžete nikterak zděditi království nebeské“. (Alma 5:51.) Pokání je zcela zásadní součást Božího plánu. Vzhledem k tomu, že všichni budou v životě ve smrtelnosti hřešit a budou odříznuti z Boží přítomnosti, nemůže člověk „býti spasen“ bez pokání. (Alma 5:31; viz také Helaman 12:22.)

Tomuto se vyučuje již od samého počátku. Pán přikázal Adamovi: „Uč tomu děti své, že všichni lidé, všude, musejí činiti pokání, jinak nemohou nikterak zděditi království Boží, neboť žádná nečistá věc tam nemůže přebývati, nebo přebývati v přítomnosti jeho.“ (Mojžíš 6:57.) Musíme činit pokání ze všech svých hříchů – z veškerého svého jednání či nečinnosti, jež jsou v rozporu s Božími přikázáními. Nikdo není výjimkou. Zrovna včera večer nás president Nelson vyzval: „Bratří, všichni musíme činit pokání.“⁴

Abychom mohli být skrze pokání očištěni, musíme zanechat hříchů a vyznat je Pánu a, je-li to nutné, i Jeho soudci ve smrtelnosti. (Viz Nauka a smlouvy 58:43.) Alma učil, že také musíme přinášet „díla spravedlivosti“. (Alma 5:35.) Toto vše je součástí oné časté výzvy z písem, abychom přišli ke Kristu.

Je zapotřebí, abychom o každém dni sabatu přijali svátost. Při tomto obřadu uzavíráme smlouvy a přijímáme požehnání, která nám pomáhají překonávat veškeré skutky a přání, jež nám brání dosáhnout dokonalosti, k jejímuž dosažení nás Spasitel vyzývá. (Viz Matouš 5:48; 3. Nefi 12:48.) Když „v sobě [popřeme] veškerou bezbožnost a [budeme] milovati Boha celou svou mocí, myslí a silou“, pak budeme moci být „dokonalí v Kristu“ a posvěceni skrze prolití Jeho krve, abychom se stali „svatými, bez poskvrny“. (Moroni 10:32–33.) Jak úžasné zaslíbení! Jaký zázrak! Jaké požehnání!

Jedním z účelů Božího plánu, pokud jde o tento smrtelný život, je „zkoušeti“ nás, aby se vidělo, zda budeme „činiti všechny věci, jež [nám] Pán, [náš] Bůh, přikáže“. (Abraham 3:25.) V rámci tohoto plánu se zodpovídáme Bohu a Jeho vyvoleným služebníkům a tato odpovědnost s sebou nese soudy ve smrtelnosti i soudy božské.

V Pánově Církvi vynášejí soudy ve smrtelnosti ve spojitosti se členy či potenciálními členy vedoucí, kteří usilují o božské vedení. Jejich zodpovědností je posuzovat ty, kteří se snaží přijít ke Kristu, aby obdrželi moc plynoucí z Jeho Usmíření, na cestě smlouvy vedoucí k věčnému životu. Soudy ve smrtelnosti určují, zda je člověk připraven na křest. Je dotyčný člověk hoden doporučení potřebného k návštěvě chrámu? Učinil člověk, jehož jméno bylo vymazáno ze záznamů Církve, skrze Usmíření Ježíše Krista dostatečné pokání na to, aby mohl být znovu přijat křtem?

Když smrtelný soudce povolaný Bohem souhlasí s tím, aby dotyčný postoupil dál, například aby získal chrámové výsady, nedává tím najevo, že je onen člověk dokonalý, a ani mu tím neodpouští žádné hříchy. Starší Spencer W. Kimball učil, že po tom, co nazýval „prominutí trestů“ ve smrtelnosti, musí člověk „také skrze pokání usilovat o konečné odpuštění a získat ho od Boha nebes, a jedině On nás může osvobodit od hříchu“.⁵ A pokud se z hříšných skutků a přání nečiní pokání až do Posledního soudu, pak zůstane nekajícná osoba nečistá. To, z čeho se budeme nakonec zodpovídat, s přihlédnutím k vrcholnému očišťujícímu účinku pokání, je mezi každým z nás a Bohem.

Soud, který je v písmech popisován nejčastěji, je Poslední soud, který následuje po vzkříšení. (Viz 2. Nefi 9:15.) V mnoha verších v písmech se uvádí, že „všickni staneme před [soudnou] stolicí Kristovou“ (Římanům 14:10; viz také 2. Nefi 9:15; Mosiáš 27:31), abychom „byli souzeni podle skutků, jež byly vykonány ve smrtelném těle“ (Alma 5:15; viz také Zjevení 20:12; Alma 41:3; 3. Nefi 26:4). Všichni budou souzeni „podle skutků svých“ (3. Nefi 27:15) a „podle přání srdce [svého]“ (Nauka a smlouvy 137:9; viz také Alma 41:6).

Účelem tohoto Posledního soudu je stanovit, zda jsme dosáhli toho, co Alma popsal jako „mocnou změnu v srdci“ (viz Alma 5:14, 26), díky níž jsme se stali novým stvořením, a „již nemáme sklonu činiti zlo, ale neustále činiti dobro“ (Mosiáš 5:2). Soudcem v této záležitosti je náš Spasitel Ježíš Kristus. (Viz Jan 5:22; 2. Nefi 9:41.) Po Jeho soudu všichni vyznáme, „že soudy jeho jsou spravedlné“ (Mosiáš 16:1; viz také Mosiáš 27:31; Alma 12:15), protože Jeho vševědoucnost (viz 2. Nefi 9:15, 20) Mu poskytuje dokonalé poznání všech našich skutků a přání – jak spravedlivých či těch, z nichž jsme činili pokání, tak těch, z nichž jsme pokání nečinili ani jsme je nezměnili.

Písma popisují průběh tohoto Posledního soudu. Alma učí, že spravedlnost Boží požaduje, aby při vzkříšení byly „všechny věci … znovuzřízeny ke svému vlastnímu řádu“. (Alma 41:2.) To znamená, že „jestliže skutky jejich v tomto životě byly dobré a jestliže přání srdce jejich byla dobrá, … [budou] posledního dne znovuzřízeni k tomu, co je dobré“. (Alma 41:3.) A podobně, „jestliže [budou] skutky [nebo přání] jejich zlé, pak … k nim budou znovuzřízeni pro zlo“. (Alma 41:4–5; viz také Helaman 14:31.) Podobně učil o Posledním soudu prorok Jákob, že „ti, kteří jsou spravedliví, budou spravedliví nadále, a ti, kteří jsou špinaví, budou špinaví nadále“. (2. Nefi 9:16; viz také Mormon 9:14; 1. Nefi 15:33.) Toto se odehraje před tím, než budeme stát, jak říká Moroni, před „příjemnou [soudcovskou] stolicí velikého Jehovy, Věčného Soudce jak živých, tak mrtvých“. (Moroni 10:34; viz také 3. Nefi 27:16.)

Abychom zajistili, že budeme před Bohem čistí, musíme činit pokání ještě před Posledním soudem. (Viz Mormon 3:22.) Jak řekl Alma svému hříšnému synovi, před Bohem nemůžeme své hříchy skrývat, „a nebude[me]-li činiti pokání, budou státi jako svědectví proti [nám] posledního dne“. (Alma 39:8; zvýraznění přidáno.) Usmíření Ježíše Krista nám poskytuje jedinou možnost, jak skrze pokání dosáhnout potřebného očištění, a tento smrtelný život je příležitostí, kdy tak máme učinit. Ačkoli se učíme, že k určitému pokání může dojít i v duchovním světě (viz Nauka a smlouvy 138:31, 33, 58), není to tak jisté. Starší Melvin J. Ballard učil: „Je mnohem snazší nabýt vrchu a sloužit Pánu, když jsou tělo a duch spojené v jedno. To je doba, kdy jsou lidé ohebnější a poddajnější. … Tento život je dobou na to, abychom činili pokání.“⁶

Když budeme činit pokání, Pán nás ujišťuje, že naše hříchy, zahrnující naše skutky i přání, budou smyty a náš milosrdný poslední soudce „již na ně [nebude vzpomínat]“. (Nauka a smlouvy 58:42; viz také Izaiáš 1:18; Jeremiáš 31:34; Židům 8:12; Alma 41:6; Helaman 14:18–19.) Očištěni skrze pokání pak můžeme získat nárok na věčný život, který král Beniamin popsal jako „přebýv[ání] s Bohem ve stavu nikdy nekončícího štěstí“. (Mosiáš 2:41; viz také Nauka a smlouvy 14:7.)

V další části Božího „plán[u] znovuzřízení“ (Alma 41:2) budou díky vzkříšení „všechny věci … znovuzřízeny do své vlastní a dokonalé schránky“ (Alma 40:23). To představuje dokonalou nápravu všech našich fyzických nedostatků a vad získaných ve smrtelnosti, ať již při narození, po úrazu nebo v důsledku nemoci.

Zdokonaluje a očišťuje nás toto znovuzřízení od našich bezbožných či bezuzdných tužeb či závislostí? To jistě ne. Z novodobého zjevení víme, že budeme souzeni podle svých přání i skutků (viz Alma 41:5; Nauka a smlouvy 137:9), a že dokonce i naše myšlenky nás zatratí (viz Alma 12:14). Amulek učil, že nesmíme odkládat „den pokání svého“ až na okamžik smrti (Alma 34:33), protože tentýž duch, který ovládá naše tělo v tomto životě – ať již duch Páně, či ďábla – „bude míti moc ovládati tělo [naše] na onom věčném světě“ (Alma 34:34). Spasitel má moc nás očistit od zla a je připraven to udělat. Nyní nastal čas usilovat o Jeho pomoc, abychom dokázali učinit pokání ze svých zlovolných či nevhodných přání a myšlenek, abychom byli čistí a připravení stanout před Bohem při Posledním soudu.

Nad Božím plánem a všemi Jeho přikázáními se klene Jeho láska ke každému z nás, která je „nejvíce žádoucí ze všech věcí … a nejradostnější pro duši“. (1. Nefi 11:22–23.) Prorok Izaiáš ujistil dokonce i zlovolné, že když se „navrátí k Hospodinu, … slitujeť se“ a hojně jim odpustí. (Izaiáš 55:7). Alma učil: „Vizte, on nabízí pozvání všem lidem, neboť rámě milosrdenství je k nim vztaženo.“ (Alma 5:33; viz také 2. Nefi 26:25–33.) Vzkříšený Pán pravil Nefitům: „Vizte, rámě milosrdenství mého je k vám vztaženo a každý, kdo přijde, toho přijmu.“ (3. Nefi 9:14.) Z těchto a mnoha dalších nauk obsažených v písmech víme, že náš milující Spasitel otevírá svou náruč, aby přijal všechny muže a ženy na základě láskyplných podmínek, které stanovil, aby se tak mohli těšit z těch největších požehnání, která Bůh pro své děti má.⁷

Díky Božímu plánu a Usmíření Ježíše Krista svědčím s dokonalým jasem naděje, že Bůh nás miluje a že můžeme být skrze proces pokání očištěni. Je nám slíbeno, že budeme-li se „tlačiti kupředu, hodujíce na slově Kristově, a vytrvá[m]e-li do konce, vizte, tak praví Otec: Budete míti život věčný.“ (2. Nefi 31:20.) Kéž tak všichni činíme, o to naléhavě prosím a modlím se ve jménu Ježíše Krista, amen.