Věříme, že máme býti cudní

Starší David A. Bednar

Kvorum Dvanácti apoštolů


David A. Bednar
Poslušnost zákona cudnosti prohloubí naše štěstí ve smrtelnosti a umožní nám činit pokrok na věčnosti.

Mé poselství pojednává o základní otázce značného duchovního významu: Proč je tak důležitý zákon cudnosti? Modlím se o to, aby Duch Svatý potvrdil pravdivost zásad, o nichž budu hovořit.

Otcův plán štěstí

Věčnou důležitost cudnosti lze pochopit pouze v celkovém kontextu plánu štěstí, který připravil Nebeský Otec pro své děti. „Všechny lidské bytosti – muži a ženy – jsou stvořeny podle obrazu Božího. Každý je milovaný duchovní syn nebo dcera nebeských rodičů a … má … božskou podstatu a určení.“ („Rodina – prohlášení světu“, Liahona, listopad 2010, 129.) Všichni muži a všechny ženy žili s Bohem jako Jeho duchovní děti předtím, než přišli jako smrtelné bytosti na zemi. Otcův plán umožňuje Jeho duchovním synům a dcerám obdržet fyzické tělo, zažít smrtelnost a spět k oslavení.

Důležitost fyzického těla

Naše fyzické tělo umožňuje v plné šíři, hloubce a intenzitě prožít zkušenost, které jsme v předsmrtelné existenci prostě nemohli dosáhnout. Díky našemu fyzickému tělu jsou tak umocňovány naše vztahy s druhými lidmi, naše schopnost rozeznávat a jednat v souladu s pravdou a naše schopnost být poslušni zásad a obřadů evangelia Ježíše Krista. Ve škole smrtelnosti zažíváme něhu, lásku, laskavost, štěstí, žal, zklamání, bolest, a dokonce i překážky v podobě fyzických omezení – a to vše zažíváme způsoby, jež nás připravují na věčnost. Jednoduše řečeno, existují ponaučení a zkušenosti, které musíme získat způsobem, který popisují písma – „podle těla“. (1. Nefi 19:6; Alma 7:12–13.)

Moc plození

Poté, co byla stvořena země, byl Adam umístěn do zahrady Eden. Je však důležité, že Bůh řekl, že „není dobré, aby muž byl samotný“ (Mojžíš 3:18; viz také Genesis 2:18), a tak se Eva stala Adamovou společnicí a vhodnou pomocnicí. Aby byl uskutečněn plán štěstí, bylo zapotřebí jedinečné kombinace duchovních, tělesných, duševních a citových schopností jak mužů, tak žen. „A však ani muž bez ženy, ani žena bez muže v Pánu.“ (1. Korintským 11:11.) Muž a žena se mají jeden od druhého učit, posilovat se, žehnat si a navzájem se doplňovat.

Způsob, kterým je tvořen smrtelný život, je božsky určený. „První přikázání, které dal Bůh Adamovi a Evě, se týkalo jejich možnosti být rodiči, a to jako manžel a manželka.“ (Liahona, listopad 2010, 129.) Přikázání, abychom se množili a naplnili zemi, je stále v platnosti. A tak je manželství mezi mužem a ženou schválenou cestou, po které předsmrtelní duchové vstupují do smrtelnosti. Úplná sexuální abstinence před manželstvím a naprostá věrnost v manželství chrání posvátnost této svaté cesty.

Moc plození má velký duchovní význam. Zneužívání této moci podkopává záměry Otcova plánu a naší smrtelné existence. Náš Nebeský Otec a Jeho Milovaný Syn jsou stvořitelé, kteří část své tvořivé moci svěřili každému z nás. Konkrétní pokyny pro správné používání schopnosti tvořit život jsou životně důležitými prvky Otcova plánu. To, jak na tuto nadpozemskou moc nahlížíme a jak ji používáme, do značné míry určuje míru našeho štěstí ve smrtelnosti a náš osud na věčnosti.

Starší Dallin H. Oaks vysvětlil:

„Moc tvořit smrtelný život je nejvznešenější mocí, kterou Bůh dal svým dětem. Její používání sice bylo nařízeno prvním přikázáním, avšak další důležité přikázání bylo dáno ohledně zákazu jejího zneužívání. Důraz, který klademe na zákon cudnosti, je dán tím, že rozumíme účelu naší moci tvoření v uskutečňování Božího plánu. …

Mimo manželský svazek je jakékoli používání schopnosti plození ať v té či oné míře hříšným zneuctěním a překroucením nanejvýš božského charakterového rysu mužů a žen.“ („The Great Plan of Happiness“, Ensign, Nov. 1993, 74.)

Měřítko sexuální morálky

Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů má prosté a neměnné měřítko sexuální morálky: intimní vztahy jsou oprávněné pouze mezi mužem a ženou v manželském vztahu definovaném v Božím plánu. Tyto vztahy nejsou pouhými zajímavostmi, které máme zkoumat, choutkami, které bychom mohli uspokojovat, nebo druhem odpočinku či zábavy, který bychom sobecky provozovali. Nejsou územím, které dobýváme, ani pouhým úkonem, který máme provádět. Spíše jsou ve smrtelnosti tím nejvyšším vyjádřením naší božské podstaty a potenciálu a způsobem, jak posilovat citové a duchovní pouto mezi manželem a manželkou. Jsme zmocněnci požehnaní mravní svobodou jednání a definuje nás náš božský původ jakožto dětí Božích – a ne sexuální chování, současné postoje nebo světské filozofie.

Přirozený člověk

Přirozený člověk, jak ho popsal král Beniamin, žije do jisté míry v každém z nás a je tam spokojen. (Viz Mosiáš 3:19.) Přirozený člověk nečiní pokání, projevuje se tělesně a smyslně (viz Mosiáš 16:5; Alma 42:10; Mojžíš 5:13), požitkářsky a přemrštěně a je pyšný a sobecký. President Spencer W. Kimball učil: „‚Přirozený člověk‘ je v podstatě ‚zemitý člověk‘, který dovoluje, aby hrubé zvířecí vášně zastínily jeho duchovní sklony.“ („Ocean Currents and Family Influences“, Ensign, Nov. 1974, 112.)

Naopak, člověk Kristův (viz Helaman 3:29) je duchovní a drží všechny své vášně na uzdě (viz Alma 38:12), je umírněný, zdrženlivý, dobrotivý a nesobecký. Muži a ženy Kristovi se drží slova Božího, zapírají sami sebe, berou na sebe Jeho kříž (viz Matouš 16:24; Marek 8:34; Lukáš 9:23; NaS 56:2) a tlačí se kupředu po těsné a úzké cestě věrnosti, poslušnosti a oddanosti Spasiteli a Jeho evangeliu.

Jako synové a dcery Boží jsme od Něho zdědili božské schopnosti. Nyní však žijeme v padlém světě. Samotné prvky, z nichž bylo naše tělo stvořeno, jsou svou přirozeností padlé a navždy podrobené vlivu hříchu, zkaženosti a smrti. Proto nás Adamův Pád a jeho duchovní a časné důsledky nejpříměji ovlivňují právě skrze naše fyzické tělo. Přesto jsme podvojnými bytostmi, neboť náš duch, který je naší věčnou součástí, je oděn fyzickým tělem, které podléhá Pádu. Jak zdůraznil Ježíš apoštolu Petrovi: „Duchť zajisté hotov jest, ale tělo nemocno.“ (Matouš 26:41.)

Přesná podstata zkoušky smrtelnosti pak může být shrnuta touto otázkou: Podlehnu sklonům přirozeného člověka, nebo se poddám nutkáním Svatého Ducha, odložím přirozeného člověka a stanu se svatým skrze Usmíření Krista Pána (viz Mosiáš 3:19)? V tom spočívá naše zkouška. Každá choutka, touha, tendence a každé nutkání přirozeného člověka mohou být skrze Usmíření Ježíše Krista překonány. Jsme zde na zemi proto, abychom si osvojovali božské vlastnosti a drželi na uzdě veškeré tělesné vášně.

Záměr protivníka

Cílem Otcova plánu je poskytnout Jeho dětem vedení, pomoci jim stát se šťastnými a dovést je bezpečně domů k Němu se vzkříšeným a oslaveným tělem. Nebeský Otec si přeje, abychom spolu přebývali ve světle a byli naplněni nadějí. Naopak, Lucifer se snaží syny a dcery Boží mást, učinit je nešťastnými a zastavit jejich věčný pokrok. Prvořadým záměrem otce lží je to, abychom se všichni stali „[bídnými,] jako [je] on sám“. (2. Nefi 2:27.) Lucifer si přeje, abychom nakonec byli sami, v temnotě a bez naděje.

Satan neúnavně pracuje na zkreslování těch nejdůležitějších prvků Otcova plánu. Satan nemá tělo, a jeho věčný pokrok byl zastaven. Právě tak, jako je voda tekoucí korytem řeky zastavena přehradou, je i protivníkův věčný pokrok zmařen, protože nemá fyzické tělo. Kvůli své vzpouře se Lucifer sám připravil o veškerá požehnání a veškeré zkušenosti smrtelnosti, jež je možné zažívat v těle z masa a kostí. Nemůže získat poučení, která může získat pouze vtělený duch. Nese nelibě skutečnost doslovného a všeobecného vzkříšení celého lidstva. V písmech je jeden ze silných významů slova zatracený znázorněn v Luciferově neschopnosti nadále se rozvíjet a stát se takovým, jako je náš Nebeský Otec.

Protože fyzické tělo je v Otcově plánu štěstí i v našem duchovním rozvoji ústředním bodem, Lucifer se snaží překazit náš pokrok tím, že nás pokouší, abychom se svým tělem zacházeli nevhodně. Jedna z největších ironií věčnosti je ta, že nás protivník, který strádá právě proto, že fyzické tělo nemá, svádí k tomu, abychom okusili jeho strádání tím, že budeme nesprávně zacházet se svým tělem. Přesně ten nástroj, který on nemá, je tudíž hlavním cílem jeho snahy zlákat nás k duchovnímu zničení.

Porušování zákona cudnosti je vážným hříchem a zneužíváním našeho fyzického stánku. Pro ty z nás, kteří známe plán spasení a rozumíme mu, představuje znesvěcení těla skutek vzpoury (viz Mosiáš 2:36–37; NaS 64:34–35) a popírá naši skutečnou identitu coby synů a dcer Božích. Když se podíváme za hranice smrtelnosti a do věčnosti, můžeme snadno rozpoznat, že toto falešné společenství prosazované protivníkem je dočasné a prázdné.

Požehnání plynoucí z cudnosti

Alma radil svému synovi Šiblonovi, aby „držel na uzdě všechny vášně své, [aby] mohl býti naplněn láskou“. (Alma 38:12.) Je příznačné, že ukázňování přirozeného člověka umožňuje každému z nás zakoušet bohatší, hlubší a mnohem trvalejší lásku Boha a Jeho dětí. Láska se prohlubuje spravedlivou zdrženlivostí a vytrácí se impulzivní bezuzdností.

President Marion G. Romney prohlásil:

„Nenapadají mě žádná požehnání, po kterých máme toužit více, než ta, která jsou slíbena čistým a ctnostným. Ježíš mluvil o konkrétních odměnách za různé ctnosti, ale zdá se mi, že tu nejvyšší vyhradil pro ty, kteří jsou čistí v srdci, ‚nebo oni,‘ řekl, ‚Boha viděti budou‘. (Matouš 5:8.) A nejenže Pána uvidí, ale oni budou v Jeho přítomnosti pociťovat, že jsou doma.

Toto je … Spasitelův slib: ‚Nechť ctnost zdobí myšlenky tvé neustále; potom bude růsti sebedůvěra tvá v přítomnosti Boží.‘ (NaS 121:45.)“ („Trust in the Lord“, Ensign, May 1979, 42.)

Bylo nám také přislíbeno, že půjdeme-li cestou ctnosti, „Duch Svatý bude [naším] stálým společníkem“. (NaS 121:46.) Dodržování zákona cudnosti tudíž přivolává některá z nejvyšších požehnání, jaká mohou muži a ženy ve smrtelnosti obdržet – přiměřenou duchovní jistotu v přítomnosti rodiny, přátel, známých z Církve a nakonec i Spasitele. Naše vrozená touha k někomu patřit je naplněna ve spravedlivosti, zatímco s nadějí kráčíme ve světle.

Zásada pokání

Někteří z vás, kteří toto poselství posloucháte nebo čtete, potřebují činit pokání ze sexuálních nebo jiných hříchů. Spasitel je často nazýván Velkým lékařem, a tento titul má význam symbolický i doslovný. Všichni jsme někdy zažili bolest, která doprovází fyzické zranění nebo úraz. Když nás něco bolí, obvykle usilujeme o úlevu a jsme vděční za léky a ošetření, které naše utrpení pomáhají zmírnit. Pohlížejte na hřích jako na duchovní ránu, která vyvolává pocity viny nebo, jak to popsal Alma, „výčitky svědomí“. (Alma 42:18.) Pocit viny je pro našeho ducha tím, čím je bolest pro tělo – varováním před nebezpečím a ochranou před další újmou. Ze Spasitelova Usmíření proudí hojivý balzám, který může naše duchovní rány uzdravit a zbavit nás viny. Tento balzám je však možné uplatnit pouze skrze zásady víry v Pána Ježíše Krista, pokání a důsledné poslušnosti. Výsledkem upřímného pokání jsou pokoj svědomí, útěcha a duchovní uzdravení a obnova.

Váš biskup nebo president odbočky je asistentem tohoto duchovního lékaře a má pravomoc pomoci vám činit pokání a uzdravit se. Pamatujte však prosím na to, že míra a hloubka vašeho pokání musí odpovídat povaze a závažnosti vašich hříchů – to platí obzvlášť pro Svaté posledních dnů, kteří uzavřeli posvátné smlouvy. Vážné duchovní rány potřebují k naprostému a úplnému vyléčení souvislou léčbu a čas.

Slib a svědectví

Nauka, o které jsem hovořil, se bude zdát mnoha lidem ve světě, který se stále více vysmívá posvátnosti plození a snižuje cenu lidského života na minimum, zastaralá a nemoderní. Avšak módní výstřelky, popularita ani výzkumy veřejného mínění Pánovu pravdu nezmění. Slibuji, že poslušnost zákona cudnosti prohloubí naše štěstí ve smrtelnosti a umožní nám činit pokrok na věčnosti. Cudnost a ctnost jsou, vždy byly a vždy budou „nade vše drahé a cenné“. (Moroni 9:9.) O tom svědčím v posvátném jménu Pána Ježíše Krista, amen.