Následujte proroky

Na sklonku 2. světové války jsem sloužil v námořnictvu Spojených států. Byl jsem veden jako námořník, což je v námořnictvu nejnižší možná hodnost. Později jsem se kvalifikoval na námořníka 1. třídy a poté jsem se stal lodním písařem 3. třídy.

Druhá světová válka skončila a já jsem byl za čas propuštěn. Rozhodl jsem se, že pokud se někdy do armády vrátím, chci sloužit jako důstojník. Říkal jsem si: „Pokud to půjde, tak už nikdy více jídelna mužstva, nikdy více drhnutí paluby.“

Po propuštění jsem odešel do zálohy v rámci námořnictva Spojených států. Každý pondělní večer jsem chodil na výcvik. Pilně jsem studoval, abych měl potřebné vzdělání. Absolvoval jsem všechna možná vyšetření – duševní, tělesná i psychologická. Konečně přišla ta úžasná zpráva: „Byl jste přijat a bude vám udělena důstojnická hodnost podporučíka v záloze námořnictva Spojených států.“

S radostí jsem zprávu ukázal manželce Frances a řekl jsem: „Dokázal jsem to! Dokázal jsem to!“ Objala mě a řekla: „Pracoval jsi dost tvrdě, abys toho dosáhl.“

Pak se však něco stalo. Byl jsem povolán jako rádce v biskupstvu našeho sboru. Rada biskupstva se konala ve stejný večer jako můj námořnický výcvik. Věděl jsem, že takto to nebude moci fungovat. Věděl jsem, že nemám čas na to, abych aktivně sloužil v záloze námořnictva a zároveň plnil své povinnosti v biskupstvu. Co jsem měl dělat? Musel jsem se rozhodnout.

Modlil jsem se. Pak jsem šel za mužem, který byl v mládí mým presidentem kůlu – za starším Haroldem B. Leem (1899–1973), členem Kvora Dvanácti apoštolů. Posadil jsem se ke stolu naproti němu. Řekl jsem mu, jak moc si svého jmenování důstojníkem cením. Dokonce jsem mu i ukázal kopii jmenovacího dekretu, který jsem obdržel.

Když o této záležitosti chvíli přemýšlel, řekl: „Bratře Monsone, řeknu vám, co byste měl udělat. Napište dopis Odboru pro námořní záležitosti, ve kterém jim sdělíte, že z důvodu svého povolání členem biskupstva nemůžete přijmout jmenování důstojníkem v záloze námořnictva Spojených států.“

Zmocnila se mě úzkost. Pak dodal: „Pak napište velícímu důstojníkovi Dvanáctého námořního okrsku v San Francisku a sdělte mu, že chcete být propuštěn ze zálohy.“

Řekl jsem: „Starší Lee, vy nerozumíte armádě. Samozřejmě, že pokud toto jmenování důstojníkem odmítnu přijmout, tak mi ho nedají, ale Dvanáctý námořní okrsek mě nepropustí. S válkou, která je na spadnutí v Koreji, budou zcela jistě povoláni poddůstojníci. Kdybych byl povolán, raději bych šel jako důstojník, ale to nebudu moci, když nepřijmu toto jmenování. Jste si jistý, že tato rada je pro mě ta správná?“

Starší Lee mi položil ruku na rameno a otcovsky řekl: „Bratře Monsone, mějte více víry. Služba v armádě není nic pro vás.“

Šel jsem domů. Vložil jsem zpátky do obálky jmenovací dekret rozmazaný slzami a doprovodný dopis a jmenování jsem odmítl přijmout. Pak jsem napsal dopis Dvanáctému námořnímu okrsku a požádal jsem o propuštění ze zálohy námořnictva.

Zálohu námořnictva jsem opustil v poslední skupině, která byla před vypuknutím korejské války propuštěna. Má jednotka byla vzápětí převedena do aktivní služby. Šest týdnů poté, co jsem byl povolán jako rádce v biskupstvu, jsem byl povolán biskupem našeho sboru.

Nikdy bych v Církvi nezastával úřad, který zastávám dnes, kdybych se neřídil radou proroka, kdybych se nemodlil o to, jak se mám rozhodnout, a kdybych nedošel k pochopení jedné důležité pravdy – moudrost Boží se lidem častokrát jeví jako pošetilost.¹ Ale tím největším a nejdůležitějším ponaučením, které můžeme ve smrtelnosti získat, je to, že když Bůh promluví a Jeho děti poslechnou, udělají vždy dobře.

Říká se, že brána historie se otáčí na malých závěsech, a tak je tomu i s naším životem. Rozhodnutí určují náš osud. V rozhodování však nejsme ponecháni bez pomoci.

Pokud chcete vidět světlo nebes, pokud chcete pociťovat inspiraci Všemohoucího Boha, pokud chcete mít v nitru pocit, že vás Nebeský Otec vede, pak následujte proroky Boží. Následujete-li proroky, jste na bezpečném území.