Věrni víře svých předků

Když bylo Johnu Linfordovi 43 let, rozhodl se s manželkou Marií a třemi syny, že odejdou ze svého domova v anglickém Gravely a vydají se do tisíce kilometrů vzdáleného údolí Solného jezera, aby se tam připojili ke Svatým. Doma zanechali svého čtvrtého syna, který v té době sloužil na misii, prodali svůj majetek a v Liverpoolu se nalodili na palubu lodi Thornton.

Cesta lodí do New Yorku a potom po souši do Iowy proběhla bez komplikací. Problémy ovšem začaly nedlouho poté, co Linfordovi a další Svatí posledních dnů, kteří připluli na lodi Thornton, vyrazili 15. července 1856 z Iowa City v osudné výpravě ručních vozíků Jamese G. Willieho.

Nevlídné počasí a náročnost cesty si vybraly svou daň na všech členech výpravy, Johna nevyjímaje. Nakonec onemocněl a zeslábl natolik, že ho museli v ručním vozíku vézt. Když výprava dorazila do Wyomingu, jeho zdravotní stav byl již velmi špatný. Záchranná skupina ze Salt Lake City dorazila 21. října, jen několik hodin poté, co Johnova pouť ve smrtelnosti skončila. Zemřel ten den časně zrána u břehu řeky Sweetwater.

Litoval John toho, že vyměnil pohodlí a klid za potíže, soužení a těžkosti spojené se stěhováním své rodiny do Sionu?

„Ne, Marie,“ řekl své ženě těsně před tím, než zemřel. „Jsem rád, že jsme sem přišli. Nedožiji se příchodu do Salt Lake, ale ty a chlapci ano, a já nelituji ničeho, čím jsme prošli, jestliže naši chlapci budou moci vyrůst a vychovat svou rodinu v Sionu.“¹

Maria a její synové došli až do cíle. Když Maria téměř o třicet let později zemřela, s Johnem po sobě zanechali odkaz víry, služby, oddanosti a oběti.

Být Svatým posledních dnů znamená být pionýrem, neboť definice slova pionýr zní: „ten, kdo jde napřed, aby připravil nebo zpřístupnil cestu pro druhé“.² A být pionýrem znamená být obeznámen s přinášením obětí. Ačkoli dnes se již po členech Církve nepožaduje, aby opustili svůj domov a putovali do Sionu, musí se často vzdát starých návyků, zažitých tradic a blízkých přátel. Někteří musí učinit bolestné rozhodnutí přerušit kontakt se členy rodiny, kteří jsou proti jejich členství v Církvi. Avšak Svatí posledních dnů jdou stále kupředu a modlí se o to, aby to jejich blízcí nakonec pochopili a akceptovali.

Cesta pionýra není lehká, ale my kráčíme ve stopách největšího Pionýra ze všech – a to Spasitele, který šel před námi a ukázal nám cestu, po níž máme jít.

Vyzval nás: „Pojďte za mnou.“³

„Já jsem ta cesta, i pravda, i život,“⁴ prohlásil.

„Poď ke mně,“⁵ vybídl.

Cesta může být namáhavá. Pro některé lidi je těžké odolávat posměchu a nehezkým poznámkám pošetilých lidí, kteří se vysmívají cudnosti, čestnosti a poslušnosti Božích přikázání. Svět vždy znevažoval oddanost zásadám. Když bylo Noémovi nařízeno, aby postavil archu, pošetilý lid pohlédl na oblohu bez mráčku a poté se vysmíval a poškleboval – dokud nezačalo pršet.

Před mnoha staletími lidé na americkém kontinentu pochybovali, přeli se a byli neposlušní, dokud nebyla Zarahemla spálena ohněm, město Moronia zasypáno zemí a země Moroni pohlcena hlubinami mořskými. Pošklebování, posměch, nemravnosti a hřích ustaly. Byly nahrazeny zasmušilým mlčením a tíživou temnotou. Boží trpělivost přetekla, Jeho čas se naplnil.

Maria Linfordová, navzdory pronásledování v Anglii a těžkostem při putování „na místo, které Bůh … připravil“,⁶ nikdy neztratila víru a následné zkoušky překonala kvůli své rodině a Církvi.

Starší George Albert Smith (1870–1951) položil při pohřebním obřadu konaném na Mariinu památku v roce 1937 jejímu potomstvu tuto otázku: „Budete žít věrni víře svých předků? … Snažte se být hodni všech obětí, které pro vás přinesli.“⁷

Kéž máme při své snaze budovat Sion ve svém srdci a v domovech, obcích, městech a zemích, kde žijeme, vždy na paměti velkou odvahu a neutuchající víru těch, kteří dali všechno, co měli, abychom se my mohli těšit z požehnání znovuzřízeného evangelia, s nadějí a přísliby pramenícími z Usmíření Ježíše Krista.