Život učedníka

Před třiceti lety v Ghaně vkročila jedna vysokoškolská studentka, která se jmenovala Doe, poprvé do sborového domu Církve. Pozvala ji tam její kamarádka a Doe byla zvědavá, co je tato církev zač.

Lidé tam byli tak milí a srdeční, že nemohla jinak, než se ptát sama sebe: „Co je to za církev?“

Na Doe to učinilo takový dojem, že se rozhodla o Církvi a o jejích členech, kteří byli naplněni takovou radostí, dozvědět něco více. Ale jakmile se o to pokusila, rodinní příslušníci a přátelé, kteří to s ní mysleli dobře, jí v tom začali na každém kroku bránit. Říkali o Církvi hrozné věci a ze všech sil se jí to snažili rozmluvit.

Ale Doe získala svědectví.

Měla víru a milovala evangelium, které jí naplňovalo život radostí. A tak vstoupila do vod křtu.

Poté se ponořila do studia a modlitby. Postila se a usilovala v osobním životě o vliv Ducha Svatého. V důsledku toho její svědectví a víra sílily a rostly. Nakonec se rozhodla sloužit Pánu na misii na plný úvazek.

Poté, co se z misie vrátila, začala chodit s jedním navrátivším se misionářem – s tím, který ji před lety pokřtil – a vzala si ho. Později byli zpečetěni v chrámu Johannesburg v Jihoafrické republice.

Od chvíle, kdy Doe Kakuová poprvé pocítila radost plynoucí z evangelia Ježíše Krista, uplynulo již mnoho let. Během té doby pro ni život nebyl vždy procházkou růžovou zahradou. Prožila si svůj díl zármutku a sklíčenosti, včetně ztráty dvou dětí. Hluboký žal provázející tuto zkušenost ji dosud tíží na srdci.

Ale s manželem Anthonym se snaží lnout jeden k druhému a ke svému láskyplnému Nebeskému Otci, kterého z celého srdce milují.

Nedávno sestra Kakuová, 30 let poté, co vstoupila do vod křtu, dokončila další misii na plný úvazek – tentokrát po boku manžela, který sloužil jako president misie v Nigérii.

Ti, kteří sestru Kakuovou znají, říkají, že je na ní něco výjimečného. Celá září. Je těžké strávit s ní určitou dobu, aniž byste se sami cítili šťastnější.

Má neochvějné svědectví – říká: „Vím, že Spasitel na mě pohlíží jako na svou dceru a přítelkyni.“ (Viz Mosiáš 5:7; Eter 3:14.) „A já se učím a snažím ze všech sil být přítelkyní i pro Něho – nejen tím, co říkám, ale i tím, co dělám.“

Jsme učedníci

Příběh sestry Kakuové se podobá příběhu mnoha dalších členů. Měla touhu poznat pravdu, zaplatila cenu za získání duchovního světla, projevovala lásku k Bohu a svým bližním a v průběhu života zažívala těžkosti i trápení.

Ale nehledě na protivenství a nehledě na trápení kráčela dál s vírou kupředu. A co je právě tak důležité – dál si uchovávala radost. Zjistila, jak nejen přestát těžkosti života, ale navzdory nim také vzkvétat!

Její příběh se podobá tomu vašemu i mému.

Naše putování životem je zřídkakdy snadné nebo bez zkoušek.

Každý máme své zármutky, zklamání a trápení.

Můžeme se dokonce cítit sklíčeně a občas můžeme mít dojem, že je toho na nás moc.

Ale ti, kteří vedou život učedníka – ti, kteří zůstávají věrní a kráčejí dál s vírou kupředu; ti, kteří důvěřují Bohu a dodržují Jeho přikázání;¹ ti, kteří den za dnem a hodinu za hodinou žijí podle evangelia; ti, kteří skrze jeden dobrý skutek za druhým poskytují křesťanskou službu lidem kolem sebe – jsou těmi, jejichž malé činy často přinášejí velké výsledky.

Ti, kteří jsou trochu laskavější, o kapku více odpouštějící a o maličko milosrdnější, jsou těmi, kteří obdrží milosrdenství.² Ti, kteří se jedním laskavým a láskyplným skutkem za druhým snaží udělat z tohoto světa lepší místo pro život a kteří se snaží vést požehnaný, naplňující a pokojný život učedníka Ježíše Krista, jsou těmi, kteří nakonec naleznou radost.

Poznají, že „láska Boží, která se rozlévá do široka v srdci dětí lidských[,] je nejvíce žádoucí ze všech věcí … a nejradostnější pro duši“.³