Ochota nést si navzájem svá břemena

Víra, rodina, služba

„Kolem nás jsou ti, kteří potřebují naši pozornost, naše povzbuzení, naši podporu, naši útěchu, naši laskavost – ať již to jsou členové rodiny, přátelé, známí, nebo někdo cizí. Jsme zde na zemi jako ruce Páně a máme zmocnění sloužit Jeho dětem a pozvedat je. Pán spoléhá na každého z nás.“¹

President Henry B. Eyring, první rádce v Prvním předsednictvu, řekl: „Když jste přišly do Církve, v srdci vám začala probíhat velká změna. Uzavřely jste smlouvu a obdržely jste zaslíbení, které začalo proměňovat samotnou vaši podstatu. …

Slíbily jste, že Pánu pomůžete učinit … břímě [druhých] lehké, aby získali útěchu. Schopnost pomáhat ulehčovat tato břemena vám byla dána, když jste obdržely dar Ducha Svatého.“²

„Chceme používat světlo evangelia, abychom viděli druhé tak jako Spasitel – se soucitem, nadějí a pravou láskou,“ řekla Jean B. Binghamová, generální presidentka Pomocného sdružení. „Jednou budeme moci plně porozumět srdci druhých a budeme vděčni za nám projevené milosrdenství – tak jako my věnujeme láskyplné myšlenky a slova druhým v tomto životě. …

Při naší snaze stát se více takovými, jako je náš Spasitel, Ježíš Kristus, je naší povinností a výsadou vítat zlepšení u každého člověka.“³

Když si vzájemně neseme svá břemena a dodržujeme své smlouvy, otevíráme Ježíši Kristu cestu k tomu, aby mohl druhé uzdravovat. Starší Jeffrey R. Holland z Kvora Dvanácti apoštolů učil: „Uvážíme-li nepředstavitelnou cenu, kterou zaplatil při ukřižování a při Usmíření, slibuji vám, že se k nám nyní neobrátí zády. Když říká chudým duchem: ‚Poďtež ke mně‘, má tím na mysli, že zná cestu z problémů a že zná cestu vzhůru. Zná ji, protože po ní sám kráčel. Zná cestu, protože On je ta cesta.“⁴